Zprávy o několikaměsíčním dění na Blízkém východě vypovídají o konfliktu, který má několikatisíciletou tradici. Při současném rozmachu mediálního věku vypadá lokální válka jako globální. Není tomu tak. Konflikty na území starověké Palestiny vedl izraelský národ se svými sousedy od té doby, kdy po mnohaletém putování sinajskou pouští zapustil kořeny v „zemi zaslíbené Hospodinem“. Zaslíbená země se brzy po rozmachu izraelských kmenů (a bylo jich dvanáct) stala zemí zalíbenou.A nejen pro samotné Hebrejce. Okolní kmeny si dělaly zálusk na území, které bylo již zvelebeno a osídleno poctivými pastevci, dnes bychom řekli farmáři. Nespočet bojů vedli stateční Izraelité proti tehdejším starověkým kmenům, které v žádného jediného Boha nevěřily, ale naopak měly své kouzelníky a šamany. Dnes bychom řekli, že Židé bojovali proti pohanům.

Jak plynul čas, vzešel z židovského národa člověk, který položil základy náboženství novému - křesťanskému. Toto náboženství se však neomezilo jen na území jednoho kmenového společenství, ale šířilo se do různých koutů světa. Izraelité však bojovali dále. O několik století později je v nedaleké Arábii založeno a šířeno náboženství další - islámské. Na základě učení proroka Muhammada se z bývalých pohanských kmenů v okolí židovského území postupně utvářejí islámské země, v nichž žijí věřící - muslimové. Tak se v okolí docela malého území začínají střetávat tři velice různá náboženství. Každému jde o šíření jiného poselství celému světu až do současných dnů. Během středověkého vývoje společnosti se tak konflikty vyostřují hlavně mezi stoupenci křesťanského a islámského náboženství, kdy hlavními „tahouny“ jsou křesťané v tzv. křižáckých válkách.

Národ Židů je tak zmítán válečnými vřavami, o které se do jisté míry nepřímo zasloužil, když se usadil na území zaslíbeném již Abrahámovi. Po utichnutí konfliktů středověkého rázu se ke konci novověku, konkrétně na sklonku devatenáctého století, začínají hlučně ozývat antisemitské nálady na evropské půdě. Nepřicházejí však ve formě nových náboženství, ale v prapodivné ideologii. Ta v konečném důsledku vrazí klín mezi náboženství světová a vyvolá nejhroznější konflikt, jaký kdy lidstvo zažilo. Po tomto konfliktu, kdy židovský národ přišel o nejvyšší počet vlastních příslušníků, se utváří na Blízkém východě stát, který až do dnešních dnů usiluje o uznání území (v globálním měřítku zcela nepatrné). Za posledních pár tisíciletí tak v okolí malého státečku vyrostly národy, které po přeměně ve státy se státním náboženstvím usilují o vymazání židovského národa z mapy. Prezident velkého muslimského státu, kde je islám oficiálním státním náboženstvím, dokonce požaduje vyvedení izraelského národa na území, kde by určitě ani sám nechtěl přebývat. Navrhuje jakýsi neoexodus 21. století a přitom nedokáže vlastním lidem zařídit ani pořádné rafinérie pro těžbu státního nerostného bohatství.

Jen díky Spojeným státům americkým, které mají také hluboké náboženské kořeny, se daří tlumit konflikt, aby nepřerostl ve válku mezikontinentální. Takže pod dohledem Velkého západního bratra, ve kterém žije mnoho příbuzných z původních dvanácti izraelských kmenů, se daří lokalizovat boje do patřičných mezí a tím i udržet na uzdě nebezpečné strany, které z náboženstvím nemají nic společného. Válečné sekty typu „Boží strany“ totiž nejsou ani v sebemenším tvůrci kvalitních mezináboženských vztahů. A o státech, kde je světové náboženství nařízeno státním zřízením, lze také úspěšně pochybovat. Jak ukazuje vývoj ve světě za posledních dvěstě let, jedinou možnou a přijatelnou cestou je šíření demokracie napříč různými náboženstvími po celém světě. Globální šiřitelé tak vykonávájí neocenitelnou službu, která se nedá zaplatit ani celosvětovým vytěžením „černého zlata“. Lokalizovat konflikty na maximální možnou míru s výhledem na dlouhodobé pokojné soužití bez pozvedání zbraní.