Evropská unie nyní stojí na pohádkovém rozcestí – buďto vyšší úroveň integrace, anebo naopak fragmentace

I když uplynulá sezona světové politiky byla plná na první pohled velmi protichůdných dějů, jejich výslednici lze popsat suše a neúprosně jako pokračující chaotickou transformaci mezinárodního řádu.

Za doprovodu hlasitých, leč stále méně smysluplných požadavků sociální spravedlnosti pokračovalo na Blízkém východě "arabské jaro", nejbizarnější inscenace globálního divadla. Zatímco se epidemie sociálního neklidu šířila z Blízkého východu do světa, Evropa se stále více nořila do průrvy integrační krize a horečnatě látala zteřelou tkáň eurozóny. Věru, lze jen soucítit s těmi, kdo se v minulé sezoně dostali ke kormidlu moci: se Španělem Rajoyem, Italem Montim, Francouzem Hollandem, o Řekovi Samarasovi nemluvě. Zlá sudička jim nadělila do vínku snůšku problémů, jež nemají valného řešení.

Až donedávna se zdálo, že Čína je tou spolehlivou skálou, na které svět může stavět. Jenže ouha, při bližším ohledání se ukazuje, že ve skále je plno trhlin. Skandální pád vlivného stranického náčelníka Bo Xilaie a rozprášení jeho regionálního klanu názorně ukázaly, že ani čínský monolit není ušetřen hlubinných pnutí spojených se zápasem o moc.

Nezdar politického sjednocení

Rozvrácený stav světové politiky lze v posledních měsících dobře studovat na osudech dvou státníků, kteří mohou být hozeni do stejného pytle jen z jednoho jediného hlediska – oba dva stojí na ztracené vartě. Jsou to Angela Merkelová a Bašár Asad. Spojuje je úporná snaha vzdorovat nevyhnutelnému vývoji a zachovat si kontrolu nad procesy, jež se dávno jakékoli kontrole vymkly. Německá kancléřka s maximálním nasazením usiluje o to, aby si evropská integrace zachovala směr zadaný v dobách po skončení studené války. Už ve druhé polovině 90. let, kdy se teprve pilovala myšlenkaměnové unie, trval Berlín na tom, aby se společné oběživo zavádělo zároveň s jednotným politickým vedením.

Jinými slovy, Němci se už za Helmuta Kohla hrozili toho, co se skutečně stalo začátkem nynějšího desetiletí, když se jednotná měna dostala do fatálního rozporu se směsicí ekonomických politik 17 členů eurozóny.

Zkraje na vlně euforie se zdálo, že to nemůže vadit, anžto politika časem ekonomiku dohoní a předhoní.

Nezdar politického sjednocení vyjádřený krachem snah o zavedení společné ústavy byl sice kompenzován přijetím Lisabonské smlouvy, leč pozdě: řecká krize propukla vzápětí po jejím schválení a další vývoj ji nadobro znepodstatnil. Evropská unie nyní stojí na pohádkovém rozcestí – buďto ještě vyšší úroveň integrace s totální centralizací všeho, anebo naopak fragmentace a přechod k Evropě mnoha rychlostí.

Čistě teoreticky může Německo těžit z obou alternativ. V prvním případě dříve nebo později skončí jako hegemon celého společenství, přinejmenším vrozpočtově-finanční sféře. Ve druhém, zbaveno otěží solidarity, prudce posílí coby národní stát. Vědoma si toho, velká většina zemí jižní a střední Evropy za podpory nového vedení Francie volí třetí cestu, při níž bohatí a ukáznění budou vlastní kapsou ručit za dluhy těch méně přičinlivých, než se v chudobě všichni srovnají se všemi. Berlín se bojí ztratit kontrolu nad peněžními toky, nad státními výdaji, nad povahou integrace a mnozí z těch úspěšnějších Evropanů sdílejí jeho obavy. Nedávná temná výhrůžka Finska, že za jistých okolností může eurozónu opustit, naznačuje, že se jedná o sílící trend. Jedna z četných léček evropské integrace spočívá v tom, že její současná velmi ambiciózní etapa byla odstartována v době, kdy vrcholila víra ve vítězství společných norem a pravidel. Avšak hlavním znakem současného světového vývoje není upevňování norem, nýbrž jejich rozmělňování a zneplatnění. A tak Evropská unie, která nejen svými otci-zakladateli byla vnímána jako civilizační předvoj a vzor pro zbytek lidstva, se jeví najednou jako nejistý a špatně propočítaný experiment, jehož krach hrozí všem nedozírnými následky.

Je Evropa provozuschopná?

Na posledním summitu EU vypadalo Německo jako pevnost v obležení, ale počítat s tím, že otevře brány a vydá se na milost dobyvatelům, by bylo lehkovážné. Merkelová totiž nemá kam ustupovat: čím více na ni evropští partneři tlačí s požadavkem větší "štědrosti", tímsilnější je vnitřní protitlak a vědomí toho, že sebevražda ze solidarity není dobrou alternativou k samostatnému úniku vpřed. Jádrem pudla totiž nejsou pochybnosti o politickém talentu německé kancléřky jako spíše pochybnosti o tom, zda je Evropa v té podobě, jak byla navržena ve 20. století, vůbec ještě provozuschopná.

Zatímco osud Starého světa je předmětem pochybností, osud Sýrie je nadobro zpečetěn – její předchozí podoba patří minulosti. Nikomu se nepodaří zastavit protesty sunnitské většiny a odvinout proces změn zpět na začátek. Přitom prakticky nikdo z Asadových odpůrců nevěří v to, že po pádu jeho režimu čeká Sýrii smír a rozkvět. Diktatura dynastie Asadů byla světská, orientovaná víceméně na sociálně-ekonomický rozvoj. Nikdo není tak jasnozřivý, aby věděl, co Syřanům přinese vítězství opozice, jejíž pravé složení zatím můžeme jen hádat. Za pravděpodobný scénář je pokládána libanonizace země a to znamená rozštěp společnosti podél klanových a konfesních siločar. Sýrie přitom není žádnou okrajovou zemí jako Libye. Její důležitá středová poloha zaručuje, že syrský zemětřas rozechvěje celý region.

Bašár Asad je asi vážně přesvědčen, že jeho samovláda je lepší než alternativní krveprolévání. Nelze vyloučit, že jednoho dne budou Syřané se slzou v oku vzpomínat na ztracený blahobyt, jenže na dnešních vyhlídkách to nic nemění. Jako každý autokratický vládce věřil Bašár Asad ve vlastní neomylnost a na svou víru doplatil – okamžik, kdy se ještě dalo zabránit krvavé lázni, je nenávratně pryč. Jednou snad v exilovém ústraní bude moci Asad rozjímat nad tím, co se stává, když nevyřešené vnitřní problémy rezonují s vnějšími faktory a nepromyšlené kroky činí celý proces neřiditelným.

Odpor vůči neúprosným dějinným pohybům je vždy odsouzen k nezdaru. Nová politická sezona nejspíš přinese rozuzlení pro obě krize – syrskou a celoevropskou. Evropa bude muset revidovat starou představu o svém směřování a vypracovat novou vizi. Bašár Asad a jeho režim sotva přečkají další sezonu, jeho hra má kulminaci za sebou a blíží se finale grande. Ovšem obě dvě situace, dnes ve středu pozornosti, budou zítra nejspíš vnímány jako drobné epizody nadcházejícího velkého otřesu. Takové otřesy zpravidla předchází finální demontáži přežitého světového řádu a zdá se, že události k tomu spějí sedmimílovými kroky.

LN, 13.7.2012

Autor je publicista, bývalý šefredaktor LN