Co by se asi stalo, kdyby v roce 1944 skupina mírových pronacistických aktivistů zorganizovala vytvoření konvoje a deklarovala záměr dopravit do severoněmeckého Cuxhavenu humanitární pomoc pro obyvatelstvo Říše trpící spojeneckým bombardováním? Nikoli prostřednictvím oběma stranami válečného konfliktu schváleným kanálem pod vlajkou Červeného kříže, ale cestou konfrontace, Spojencům navzdory?

Čekal by je podobný osud jako v naší době podporovatele teroristického režimu v Gaze: na otevřeném moři by jejich plavidla byla podrobena inspekci, pravděpodobně silami Britského královského námořnictva.

Důvod je prostý: každá vláda, jež pracuje v režimu válečného stavu, musí být z podstaty věci nanejvýš ostražitá. Každou cizí loď mířící na nepřátelské území, z něhož se vedou válečné operace proti jejímu území, má nejen právo, ale povinnost podrobit inspekci nákladu. Kdyby osádka a aktivisté na palubě vyprovokovali násilný střet, museli by počítat s ráznou odvetou. Včetně mrtvých a raněných ve vlastních řadách.

Taková je logika války – a pokud jde o druhou světovou, sotva se najde někdo, kdo by výše uvedenou fiktivní ilustraci z morálního hlediska zpochybnil.

Vraťme se ale do současnost. Do závěru máje 2010.

Stát Izrael je de facto ve válečném stavu s teroristickým režimem organizace Hamas, která - ironií osudu na základě demokratických voleb – ovládá Pásmo Gazy. Hamas neuznává právo Izraele na existenci. Cílem Hamasu je, aby na území, na němž leží stát Izrael, byla arabská Palestina. Na oficiálních mapách Hamasu nenajdeme napsáno Izrael, ale pouze Palestina. Z území Pásma Gazy bylo v nedávné minulosti na teritorium Izraele vystřeleno několi tisíc raket. Co už jiného, když ne než toto, máme považovat za akt agrese?

Na území Pásma Gazy (stejnojmenné město a přilehlé pobřežní okolí), které bylo v letech 1949 -1967 pod egyptskou a v letech 1967 – 2005 pod izraelskou vojenskou kontrolou, se dnes nenachází žádný voják Obranného vojska Izraele. Gazané v Pásmu tudíž nevedou to, co by levice mohla označit za „národně osvobozenecký boj proti sionistické okupaci“.

Ozbrojení Gazané vedou teroristickou válku. Proti Izraeli jako státu, proti jeho civilnímu obyvatelstvu.

Jeruzaléská vláda roku 2010 má proto stejné morální právo – a z bezpečnostního hlediska povinnost – chovat se vůči lodím, které směřují do Pásma Gazy, stejně jako Churchillův kabinet vůči plavidlům mířícím do přístavů Hitlerovy Třetí říše v roce 1944. Pomyslní pronacisticčtí aktivisté z našeho příkladu v úvodu by mohli prohlašovat cokoli o humanitárním obsahu nákladu. Přesto by byla britská vláda pošetilá, kdyby lodě nepodrobila inspekci, zda v podpalubí nejsou pašovány zbraně.

Prohamásovští aktivisté mohou také tvrdit, že do Pásma vezou toliko humanitární pomoc. Vzhledem k režimu, který v cílové oblasti vládne, by bylo projevem pošetilosti izraelské strany, kdyby na lodích neprovedla inspekci, zda tomu tak skutečně je.

Ve válce s terorismem neplatí důvěřuj, ale prověřuj. Nýbrž – nedůvěřuj, ale prověřuj. Bez odkladu, důkladně a nekompromisně.

Ještě jeden aspekt nutno v této souvilsosti zmínit. Organizaci humanitárního konvoje pronacisticky smýšlejícími Evropany v roce 1944 by Spojenci právem považovali za provokaci. Lze snad obdobnou námořní výpravu, která v těchto dnech směřovala do Pásma Gazy, považovat za něco jiného?

⃰⃰⃰

Protiizraelská hysterie se po tom, co se kolem konvoje nad ránem 31. 5. 2010 událo, dosáhla nevídaných rozměrů - stačí přečíst si titulky českých novin. O to důrazněji je nutné připomenout, že to nebyl Izrael, ale proterorističtí aktivisté, kdo konfrontaci vyvolal a po zásluze na ni také doplatil.

Už v úterý minulý týden Jeruzalém oznámil, že nemá zájem o násilné řešení situace kolem konvoje, a vyvinul diplomatickou aktivitu, jejíž součástí byla nabídka: povolíme převoz této humanitární zásilky do Pásma přes naše území. (Tím by získal jistotu, že v kontejnerech nejsou pašovány na území kontrolované teroristy zbraně, což v případě volně plujících lodí samozřejmě neměl.) Dodejme, že pozemní cestou jsou dodávky léků a potravin dopravovány do Pásma Gazy z Izraele zcela běžně.

Podle serveru YnetNews izraelský generál Ejtan Dangot, který má na starosti vládní aktivity na palestinsko-arabských územích, navrhl tureckému ambasadorovi dohodu v tomto směru. Ankara se však od celé věci distancovala (o to hlasitěji teď Izrael kritizuje).

Izraeli proto nezbylo, než v pondělí časně ráno konat. Na počátku byla výzva, aby konvoj plavbu zastavil, nebo následoval plavidla Izraelského námořního sboru do přístavu Ašdod. Po odmítnutí uposlechnout následovala námořní inspekce, během níž se izraelští vojáci setkali s ozbrojeným odporem. „Míroví“ aktivisté (ve spojení s přívlastkem prohamásovští ovšem contradictio in adjecto) na ně zaútočili noži, kovovými trubkami a jinými předměty. Armádní zdroje upozornuly, že aktivisté chystali lynč: Izraelcům nezbylo než použít zbraně k vlastní ochraně. Podle některých zpráv měli aktivisté k dispozici též střelné zbraně – není vyloučeno, že nikoli vlastní, ale ty, jež v nastalé řeži ukořistili izraelským vojákům. (Což je chyba, ale stát se to může.)

Je zjevné, že Izrael využil všech prostředků, aby krveprolití zabránil. Počínání aktivistů sotva můžeme lépe hodnotit než připomenutím lidové moudrosti: Zaseli vítr, sklidili bouři.

Jsou to proto oni, kdo za smrt a zranění ve vlastních řadách, jakož i za zranění izraelských námořníků, nesou plnou odpovědnost.

Stejskal.estranky.cz