Summit dvaceti nejvyspělejších zemí světa G20 se tento týden uskuteční v Hamburku, kam přiletí i Donald Trump.
Podle posledních zpráv plánuje Donald Trump evropským zemím nabízet americký zkapalněný zemní plyn (LNG), čímž tak údajně hodlá snížit energetickou závislost Evropy na Rusku. Přičemž počátkem června již dorazil do terminálu u polského Svinoústí první tanker se zkapalněným zemním plynem z USA. Šlo o vůbec první dodávku amerického plynu z břidlicových ložisek do oblasti východní a severní Evropy. Jenže do Svinoústí již dováží svůj zkapalněný plyn LNG (liquified natural gas) ve speciálních tankerech Katar. Historicky první dodávka katarského LNG dorazila do nově postaveného terminálu ve Svinoústí v prosinci 2015. O vybudování tohoto terminálu, který je schopný pokrýt až třetinu polské spotřeby plynu, rozhodla polská vláda v roce 2006, aby se pak o tři roky později státní plynárenská a ropná společnost PGNiG dohodla na dvacetileté smlouvě o dodávkách LNG s katarskou firmou Qatar Gas.
Jak se v posledních dnech ukazuje, Německo se bojí amerických sankcí proti Rusku, které ohrožují plynovod Nord Stream 2, jenž by měl přivádět zemní plyn z Ruska do Německa (nový plynovod o plánované roční kapacitě 55 miliard metrů krychlových má mít terminál v Německu a provoz zahájit v roce 2019). „Energetické zásobování v Evropě je záležitostí Evropy, a nikoli Spojených států amerických,“ uvedli již ve společném prohlášení německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel a rakouský spolkový kancléř Christian Kern. Podle mluvčího německé kancléřky Steffena Seiberta pak americké sankce určené k potrestání Ruska mohou vést k postihu evropských firem: „To se nesmí stát. Obecně odmítáme sankce s extrateritoriálním účinkem, což znamená s dopadem na třetí země,“ prohlásil Seibert. „Chcete-li vyhrožovat firmám z Německa, Rakouska a dalších evropských zemí pokutami na americkém trhu, pokud se účastní nebo financují projekty spojené se zemním plynem, jako je Nord Stream 2, přinese to zcela novou a velmi negativní kvalitu do evropsko-amerických vztahů,“ varovali Kern a Gabriel. Podle nich jde pouze „o prodej amerického zkapalněného zemního plynu a vytlačování dodávek ruského přírodního plynu na evropském trhu“ s cílem „zajistit práci v ropném a plynárenském průmyslu v USA“.
V roce 2009 začal Katar jednat s Tureckem o výstavbě plynovodu, kterým by jeho plyn proudil přes Saúdskou Arábii, Sýrii a Turecko do Evropy. Tuto koncepci podporovaly Spojené státy a Saúdská Arábie. Jenže pro tento plynovod neměl pochopení syrský prezident Bašár Asad, ani Rusko jako největší dodavatel plynu do Evropy, kam dodává zhruba třetinu plynu, který Evropané spotřebují. Katar se nenechal od svých plánů odradit, avšak složitá diplomatická jednání nakonec přerušilo arabské jaro, jehož první vlna v březnu 2011 dorazila ze severní Afriky do Sýrie. Oproti státům, jako je Libye, Tunisko či Egypt, propukly nepokoje v Sýrii se zpožděním, přesto se tu však během několika měsíců odehrála řada významných událostí, které ovlivnily vývoj situace v zemi. A je obecně známo, že při propuknutí občanských nepokojů tu v čele protirežimní opozice stálo Muslimské bratrstvo podporované Tureckem a Katarem. V červnu se pak již bojovalo ve městech na severu Sýrie, obsazených ozbrojenými protivládními složkami. Města byla obklíčena armádou a pomocí těžké techniky byly vládními jednotkami ostřelovány nepřátelské pozice. Načež střety ozbrojené opozice s vládními jednotkami vyústily v občanskou válku, kterou je Sýrie sužována dodnes.
Írán, který má přístup ke stejnému ložisku zemního plynu pod Perský zálivem jako Katar, se rozhodl předložit vlastní koncepci plynovodu za 10 miliard dolarů, směřující do Evropy přes Irák a Sýrii a pak pod Středozemním mořem. Jeho plány Rusko odsouhlasilo vzhledem k tomu, že Írán na rozdíl od Kataru nehostil žádnou americkou základnu, přičemž také Írán investoval nemalé finanční prostředky do syrské ekonomiky. Asad íránský projekt schválil v roce 2012 s tím, že bude dokončen v roce 2016, avšak výstavbu plynovodu zhatila občanská válka. Obecně se soudí, že Katar, který se svým projektem neuspěl, v letech 2011 – 2013 financoval protiasadovské rebelské skupiny třemi miliardami dolarů, i když z financování proti Asadovi bojujících „rebelů“ byla obviněna i Saúdská Arábie. A jak k tomu poznamenali harvardští profesoři Mitchell Orenstein a George Romer, naproti tomu úspěšný navrhovatel plynovodu Írán pomáhal Asadovi posílit syrskou armádu, když mu dodal zbraně i vojáky. Také major Rob Taylor z US Army’s Command a General Staff College minulý rok v Armed Forces Journal napsal, že konkurující si plynovody mohou konflikt v Sýrii ovlivňovat. „Viděno z geopolitického a ekonomického úhlu, konflikt v Sýrii není občanská válka, ale výsledek toho, jak si větší světoví hráči stavějí pozice na geopolitické šachovnici v rámci přípravy na otevření plynovodu,“ uvedl. Podle jeho soudu stejně tak, jako byla válka v Iráku spojena s ropou Perského zálivu, se může v Sýrii ukázat, že zde šlo především o zemním plyn.
O energetické zdroje se vždy zajímaly i Spojené státy a není pochyb o tom, že se do sporu o plynové potrubí na syrském území zapojily. Ostatně na serveru Politico psal Robert F. Kennedy, Jr. v únoru 2016 ve svém článku Why the Arabs Don’t Want Us in Syria (Proč nás Arabové nechtějí v Sýrii) o tom, jak CIA na Blízkém východě svými zákroky podnítila násilný džihádismus jako zbraň studené války. Ve svém článku připomíná pozapomenutá fakta z března 1949, kdy demokraticky zvolený syrský prezident Šukrí al-Kuwatlí nehodlal schválit Transarabský ropovod, americký projekt určený k propojení ropných polí Saúdské Arábie s libanonskými přístavy, vedený přes Sýrii. A jak kvůli Kuwatlího nedostatku nadšení pro americký ropovod vyvolala CIA v Sýrii vojenský převrat, kdy tehdejšího syrského prezidenta nahradila brigádním generálem Husni al-Za’imem. Na několika amerických webech se letos v březnu objevil též článek, ve kterém Brandon Turbeville nepochybuje o tom, že nynější syrskou krizi předznamenává dokument CIA z roku 1983, jenž odhaluje plán na rozvrácení Sýrie.
Ovšem pragmatický Katar se dohodl s Íránem na sdílení a těžbě společného Severního pole (South Pars), kde se nacházejí jedny z největších zásob zemního plynu na světě. Tak Katar s Íránem nebývale bohatnou, což se nelíbí představitelům Saúdské Arábie. Tím ale také Katar narušil koalici států Zálivu, semknutých proti Asadovi a jeho spojenci Íránu, čímž si vysloužil odvetu arabské koalice v podobě diplomatických i hospodářských sankcí. Pokud jde pak o věci příští, nejnovější metody průzkumu již odhalily nová, rozsáhlá naleziště ropy a zemního plynu v pobřežní oblasti Perského zálivu na pomezí Íránu a Kataru, k čemuž svým výzkumem přispěli J. Klokočník z ASU spolu s kolegou J. Kosteleckým z Výzkumného ústavu geodetického. A jak o tom informovala agentura AFP, francouzská energetická skupina Total, která řídí mezinárodní konsorcium společně s čínskou firmou Cnpci, uzavírá v těchto dnech s Íránem kontrakt v hodnotě 4,8 miliardy dolarů na vybudování nového těžebního pole, využívajícího další zásoby zemního plynu, nalezené v oblasti Perského zálivu mezi Íránem a Katarem.
Přičemž francouzsko-čínský kontrakt je uzavírán přes nepřátelský postoj Washingtonu a nedávné schválení nových sankcí vůči Íránu americkým Senátem.
Převzato z KarelWagner.blog.idnes.cz se souhlasem autora