Rusko svým zákrokem v Gruzii vyvolalo konflikt s USA. Nebo, Gruzie svým útokem na Rusko vyvolala konflikt Rusko – USA. Nebo, USA na ruskou intervenci v Gruzii zareagovaly tím, že vstoupily do konfliktu s Ruskem. Možná dokonce, USA využily konflikt v Gruzii k vyvolání americko-ruské konfrontace. V každém případě se v srpnu 2008 vrátil svět zpět k osvědčeným vzorcům z doby studené války. Nemá pravdu Fukajama, historie neskončila. Nemá pravdu Huntington, svět nesměřuje k multipolaritě jednotlivých civilizačních okruhů. Svět směřuje k obnovení rovnováhy definované absurdním slovem „overkill“ a nějakou dobu tahle přetahovaná o míru vlivu na rotaci zeměkoule mezi USA a Ruskem bude trvat. Mezinárodní právo je v rukou těch, kteří je dokáží svojí silou prosadit. Představa, že Společnost národů bude schopna svým úradkem nahradit velmocenské zájmy a svým rozhodnutím bude představovat sílu k vymožení, potřetí selhává. Svým způsobem tato špatná zpráva nese jedno dobré poselství. Svět bude přehlednější a přehlednější svět je bezpečnější.

V tuto chvíli je zřejmé, že obě strany konfliktu postupují podle připravených vzorců, který připomíná rychlé rozvíjení figur při zahájení šachové hry. Konflikt v Gruzii byl tedy očekávaný, očekávaná byla i jeho eskalace a jedni i druzí teď činí co nejrychlejší kroky, aby si vytvořili co nejlepší východisko do vleklé střední partie hry. Pozice opotřebovávacího konfliktu, která by mohla následovat, je pro obě strany dobře známá a vcelku nehrozí, že by se zvrtla do nezvládnutelné podoby. Obě strany nastřelily takové podmínky, které v této fázi jsou pro druhou stranu nepřijatelné, znamenaly by potupnou porážku s těžkými dopady do vnitřní i mezinárodní politiky.

Zopakujme je: Rusko obsadilo Gruzii a o jejím osudu jednat nehodlá. O osudu dalších zemí, z nichž první na řadě je Ukrajina, naopak jednat hodlá a nic než významné posílení závislosti na Rusku nepřipustí.

USA žádá odchod Rusů z Gruzie včetně Abcházie a Jižní Osetie způsobem, který povede k obnovení gruzínské celistvosti, Ukrajina patří na západ, tím pádem Rusko přijde i o svoji další enklávu v Podněstří a vliv Ruska na zbytek „blízkého zahraničí“ bude pod pečlivým dohledem USA. Rusko si přestane hrát na supervelmoc a přiměřené velmocenské choutky bude uplatňovat mimo americké zelí.

Ruská představa o konfliktu zřejmě obsahovala rychlé vojenské zabrání Gruzie, proti kterému druhá strana nemůže efektivně zakročit. Se zvýšeným globálním napětím se sice počítalo, ale Američané budou oslabeni jak blížícími se volbami, tak silným pacifismem, který v horším případě paralyzuje západní Evropu, v lepším případě posílí i americký izolacionismus. Ve východní Evropě pak budou povzbuzeny otevřeně proruské síly typu Janukovyče a (nejen) srbských nacionalistů i politici hledající zvláštní vztahy k Rusku, jmenujme alespoň Paroubka a Fica. Demonstrace síly pak podpoří politiku diferencovaných vztahů s jednotlivými zeměmi EU. Podaří se tak zabránit nejen rozšíření NATO, ale také posunu amerických základen do Česka Polska, což v podstatě vylučuje použití jakékoli hrozby silou vůči těmto zemím.

Zatím to vypadá, že to nevyšlo. Vojenskému ovládnutí Gruzie skutečně zabránit nešlo. Reakce ovšem byla mnohem tvrdší, než Rusko předpokládalo, a kontinuálně navázala na předchozí americkou snahu začlenit Gruzii do NATO. Co hůře, evropští spojenci americkou politiku kopírují. Ne tak odhodlaně jako v případě 11/9, ale pořád mnohem silněji než například intervenci do Iráku. Velmi ostrá reakce přišla od ohrožených zemí v bývalé sovětské zóně a Ukrajina otevřeně označila NATO za svého spojence a začala to potvrzovat praktickými kroky.

Rusku teď nezbývá, než to celé zkusit vysedět. Je tak trochu v podobné situaci jako ČSSD po volbách. Má sílu cokoli blokovat, ale celkově tahá za kratší konec provazu. Pokud se mu nepodaří na svoji stranu získat alespoň Francii a Německo, nemá šanci dlouhodobě uspět. Rusko ovšem na druhou stranu musí stavět na odiv svoji sílu. Tou potřebuje ujišťovat dosavadní spojence a také klid doma. Ovšem demonstrace síly zrovna k příchylnosti Francouzů nebo Němců nevede. Rádi si zahrají s ruskou kartou, ale určitě nemají v zájmu lézt do ruského chřtánu a obnažené ruské svaly takovou možnost nebezpečně připomínají.

Ve stavu patu si Rusko nemůže příliš dovolit hrát ani na ekonomickou kartu. Je pravdou, že omezením dodávek energií by sice způsobilo Evropě problémy značné, až obrovské, ale současně platí, že Rusko není schopno prodávat uhlovodíky jinam než do Evropy. Ropovody a plynovody přestavět za týden nelze a ztráta ropných příjmů by na Rusko dopadla o něco později, ale o mnoho hůře než na Evropu. Potřeba středovýchodní ropy by na druhou stranu mohla sblížit postoje EU, USA, Turecka a Izraele a způsobit tak ruským zájmům v oblasti nenapravitelné škody. Stačil začátek krize, aby USA a Izrael výrazně posílily vojenskou spolupráci, což by normálně znamenalo celosvětový záchvat veřejné hysterie.

Protože politika evropských podvelmocí je již desítky let beznadějně oportunistická, bude pro ruský úspěch základní otázkou, zda mohou evropští politici na zdůraznění ruské hrozby vydělat. Pocit ohrožení vede vždy k šanci prosadit nepopulární opatření, ke kterým v bezstarostných časech není vůle. Reálné ohrožení Ruskem může například poskytnout alibi k odpískání zelené ideologie, do které příliš mnoho vlivných politiků investovalo příliš mnoho veřejných prostředků, aby jednoduše mohli připustit blamáž. To samé platí o multikulturních tezích, jejichž aplikace vytvořila celá území, na nichž legální vláda, například francouzská, má jen omezenou kontrolu. Dalším momentem mohou být některé „kontroverzní“ integrační kroky, které jsou sice nutné, ale nebyly provedeny včas a dnes jejich uskutečnění naráží na problémy, nebo naopak prosadit velké malé domů, které by normálně neprošly, včetně nějakého kreativního obejití irského referenda.

Zdá se tedy, že i vnitroevropské problémy budou hrát proti Rusku. Na straně Angely Merkel je jistě i její osobní zkušenost budovatele DDR, ale veřejné prohlášení německého kancléře o podpoře gruzínského vstupu do NATO bych od ní nečekal ani tak.