Mohamed Atta, který se přičinil o zkázu první věže manhattanského World Trade Center, sepsal závěť s instrukcemi, že si nepřeje, aby těhotná žena nebo jiná nečistá osoba se zúčastnila jeho pohřbu. Rovněž zakázal, aby k jeho hrobu kdy přicházely jakékoliv ženy. Podivný to požadavek bývalého studenta architektury v Hamburku: tolik snad mohl předpokládat, že plánovaným nárazem velikého letadla příliš tělesných ostatků nebude k dispozici. Americká televize uvedla interview s ženou íránského původu, bývalou manželkou bin Ladinova bratra. Svatba se konala v Saúdské Arábii, leč v nepřítomnosti manželky, příslušnice podřadného pohlaví - zastupoval ji jeden z mužských příbuzných. Popsala setkání se světově proslulým třeskutým teroristou, jak přišel za svým bratrem, jejím manželem, zaklepal na dveře příslušné komnaty, vešel a v hrůze vyjekl při spatření této své nové švagrové. Ne že by byla v nedbalkách či dokonce nahatá, ale měla ve vlastní domácnosti nezahalenou tvář. A před tak citlivým puritánem se třásl a snažil se ho dopadnout celý svět.

Zatímco někteří Attovi spolusebevrazi za pobytu na Floridě navštěvovali noční kluby kochat se striptýzem a popíjet koránem přísně zakázaný alkohol, víc bylo těch, kteří věšeli ručníky na zdi pronajatých prostor, chránili se před pohledem na portréty nedostatečně oblečených žen. Řada odborníků hodnotí takové počínání jako insecure masculinity - že ženy děsí tenhle druh mužů.

Tolik mohutných kroků vzad, v porovnání třeba s předmohamedánskou Kleopatrou! Naparfémované plachty její lodi oznamovaly nozdrám čekajících davů, že se blíží elegantní, svůdná pletichářka, mocnářka. A dva tisíce let poté se ženám s rostoucí intenzitou začala přisuzovat role téměř na úrovni tažného dobytčete. Vinu však nelze přičítat Mohamedovi, zakladateli islámu, jemuž se v roce 610 zjevil anděl Gabriel, posel Boží, s instrukcemi, s nimiž se pak dostavoval dalších dvaadvacet roků, až do Mohamedovy smrti ve věku 62 let. Tak vznikl korán – závazná rukověť každého muslima. Převážná většina pravidel, zhruba 80 procent, se týkala manželského života a počínání žen. Tohoto zakladatele islámu lze věru považovat za jednoho z osvícených reformátorů světa: zakázal zabíjení novorozeňat ženského pohlaví, zatracoval otroctví a též povinnost bratrů zemřelého oženit se s jeho vdovou, též přiznal ženám právo dědické a vlastnické. Nepřikazoval jejich zahalování od hlavy až k patě a svůj dospělý život zahájil jako monogamní tvor. Mohamed ovdověl, když mu bylo padesát roků. Ve zbývajících dvanácti letech života monogamie zanechal a pojal manželek devět až dvanáct, neví se přesně. Souvěrcům však povolil limit čtyř žen. Zavedení polygamie mělo socio-ekonomické opodstatnění, zejména po velkých bitvách, kdy se ztrátami na bojištích přibývalo příliš vdov a sirotků, o něž bylo třeba se postarat. Těmto ohleduplným jistotám však neprospívalo manželovo právo rozvodu uskutečněného pouhým provoláním „Zapuzuji“ třikrát za sebou. Obrana proti zevšednění, příjemná omlazovací rotace kádrů je tak zaručena. Polygamie přežívá v muslimském světě do těchto dnů.Fundamentalistické charitativní organizace v Kuvajtu a Emirátech dokonce poskytují značné finanční prémie mužům ochotným dát se na mnohoženství. Pobídka takové hmotné zainteresovanosti by nezůstala bez příznivé odezvy i v České republice.

Mimomanželské intimní hrátky korán však zakazuje, s výjimkou obcování s manželkou nemuslima právě zabitého v bitvě. V Saúdské Arábii odsoudí cizoložnici k smrti ukamenováním. Částečně ji zahrabou do země a veřejnost je vyzvána jít se strefovat – pokud možno menšími oblázky, aby poučná podívaná déle vydržela.

Slovo „islám“ znamená „poslušnost, podřízení vůli Boha“. Ve značném kontrastu s křesťanstvím a ústavně zaručovanou odlukou církve od státu, islám je nástrojem legitimity moci a dominuje všem aspektům života. Šaría, islámský kodex zákonů, obsahuje detailní příkazy, jak si počínat v každodenní existenci – jak se česat, kterou nohou vstoupit na záchod.

Prorok pravil, že když manžel povolá manželku ke svému loži a ona odmítne, andělé ji budou až do rána proklínat. Vzdor doporučení téhož proroka zacházet se ženami slušně a být k nim laskavý nejen feministky hodnotí mohamedánský způsob života jako výstražný příklad misogynie – pohrdání ženami, jejich diskriminace v přemnohých podobách. Otec vybere dceři manželského partnera, nejraději bratrance z otcovy strany, a když podarovaná nebude souhlasit, hrozí jí smrt. Manžel zaplatí za nákup nevěsty a ona se stane jeho majetkem. On prosazuje disciplinu v rodině, s právem neposlušnost trestat, třeba i zabitím ženy či dcery, a stát nezasáhne. Příliš vzdělání dívce škodí. Byla by z ní svéhlavička a stala se neprovdatelnou. Jednou z velkých neřestí je přílišná ženská upovídanost. Muži baží po pasivní putičce, poslušné ženě v domácnosti za vysokou zdí. Ostatní svět je jí zakázán a může, příslušně zabalena od hlavy k patě, do něho nahlédnout jen v doprovodu mužského příbuzného. U soudu svědectví ženy má poloviční hodnotu svědectví muže. V případě znásilnění trestána bude žena, neboť neměla vyprovokovat mužův chtíč.

Psychiatr aby vysvětloval vztah fundamentalistů k ženám. Ultrapuritáni jim přidělili roli strašidla, úhlavního nepřítele, ne zcela nepodobného údělu židů za nacistů a třídních nepřátel za komunistů. Fatna A.Sabbah, autorka knihy Woman in the Muslim Unconscious (Pergamon Press, 1984), s odvoláním na dva proslulé středověké texty prezentuje groteskní vize muslimské ženy jako méněcenného stvoření sexuálně všežravého, nenasytitelného, neukojitelného. Vagina = upír bažící po penisech maximálních, mužům zpravidla nedosažitelných dimenzí. Takto jsou však vybaveni oslové a zmíněné literární skvosty zaznamenávají dramatické akty zoofilie. Primárním posláním ženy je však zachování rodu a ještě větším nepřítelem než důkladně vybavený osel je sperma jiného muže. Cizoložství tedy nutno trestat smrtí a týž osud postihne nevěstu, dříve již poskvrněnou. Čest, dobré jméno muslimské rodiny zaručuje skromnost a cudnost jeho žen. Mýtus panenství zaujímá centrální místo v patriarchálním islámu a nejeden zdroj tvrdí, že harmonický průběh svatební noci bývá nezřídka zaručen předchozí návštěvou u gynekologa, zručného vyrobit zdání nedotčenosti procedurou známou jako hymen restoration.

V islámském povědomí je koncept manželského páru jako unie dvou rovnocenných partnerů málo pochopitelný. Manželka je pouze prodloužením, doplněním manžela, v případě polygamisty doplněním pouze jednou čtvrtinou. Jestliže však je žena neukojitelný upír, jak může manžel ukojovat čtyři upíry? Lichá to otázka: primární oddanost muslima je k Alláhovi. Aby se mohl na takový úkol plně soustředit, nesmí být zatěžován starostmi o docilování sexuální satisfakce, od toho je žena, aby ho uspokojovala, a ne aby on se zaobíral jejími pocity. Muž musí kontrolovat své žádosti (shahwa), žena je ztělesněním této žádosti, která beztoho pochází od ďábla. Tímto příbuzenstvím ženy a ďábla oplývá islámská náboženská literatura. Však islám nás učí, že většinu osazenstva pekla tvoří ženské postavy.

. Na změněné roli žen se k jejich neprospěchu značně poznamenal zub času. V prvopočátcích islámu ženy byly politicky a ekonomicky aktivní, vyskytovaly se ve všemožných rolích po boku mužů a tento stav přetrval až do nedávné doby. V padesátých letech 20. století ženy usedly na ministerská křesla, dřív, než se tak stalo v západních zemích. V roce 1988 Benazir Bhutto se stala vládní předsedkyní muslimského státu s tradičními zákony o podřadném údělu žen.

V koránu není zmínka o závoji, jímž by žena musela halit svou tvář. Chador, purdah, burka, hijab, niqab – ony různě pojmenovávané škrabošky, halení, balení žen od hlavy až po kotníky, je rovněž novinka relativně nedávného původu. Úspěch íránské teokratické revoluce povzbudil fundamentalisty na všemožných adresách. Ajatoláh Chomejní zavedl povinnost halit se v chadoru - symbolu vyloučení žen z ekonomických rolí a jejich degradaci na výlučně sexuální stvoření, k potřebě majitele.

I některé, zejména mladší a studované ženy se přidaly k radikálnímu hnutí. V Íránu se dočasně dostaly i k podílu na moci. Revoluční euforie však mívá omezenou životnost a pak přichází oprávněný pocit života v pasti. Když prvotní revoluční fáze pominula, pominul i vliv velmi se angažujících žen.

Polovinu obyvatelstva rekordně plodných muslimských zemí tvoří mládež do patnácti roků a většinu dospělého obyvatelstva tvoří ženy. Nejen v Afghánistánu se muži o tento primát připravili dlouholetým vzájemným pobíjením. Životní úroveň společnosti se nevylepší vyloučením této většiny z ekonomického procesu a s minimálním přístupem ke vzdělání.

Mnohde již uskutečňovaným cílem fundamentalistů je vyloučení žen jako konkurence z hospodářského života. Nejdůraznějšími prosazovateli tohoto destruktivního záměru jsou mladí muži na nižších stupních socio-eokonomického řebříčku. V Afghánistánu vyrostla generace válečníků, dezorientovaných, neschopných se vypořádat s modernizací, bez dovednosti uplatnitelné v mírových podmínkách. Takové kádry se staly hlavní posilou barbarské vlády Talibanu.

Strach z modernizace pak doprovází i strach z žen odsouzených k zabalení do anonymního pytle, s vysvětlováním, že lidštější oblečení by muže nebezpečně vzrušovalo. V prvních desetiletích 20. století afghánské ženy postupně získaly řadu práv, usedly v parlamentu a ve vládě, uplatnily se na univerzitách, v diplomacii a dokonce i v roli armádních generálů. Radikální mohamedáni po převzetí moci vyhnali ženy ze všech rolí, odsoudili je do domácího vězení a bylo po konkurenci.

Extrémní počiny Talibanu však nevznikly ve vakuu, bez příslušného kulturního/ nekulturního zázemí. Taliban tomu jen dal radikálnější podobu. „Žena patří buď do domácnosti, nebo do hrobu,“ tvrdí paštunské pořekadlo. V roce 1990 se v pákistánském Péšaváru sešlo 200 afghánských představitelů protisovětského odboje – mullahů, kmenových náčelníků, reprezentantů sedmi hlavních politických stran, a svým podpisem na téměř jeden metr velkém dokumentu stvrdili vydání ediktu zakazujícího ženám „chodit pyšně, domýšlivě“ a též vyjádřili přesvědčení, že ženy nemají chodit do školy, že vzdělání jim škodí a ohrožuje úspěch islámského hnutí

O příčinách neveselého údělu žen v muslimském světě se přou psychiatři, ekonomové, sociologové, historici, politici a každý - slovy Luigi Pirandella - má třeba kus své pravdy.

K O N E C