Na pořadu dne je přímá akce. Tak jako v severní Africe, dříve nebo později obyčejní lidé všude pochopí, že mají velkou moc a musejí ji využít, protože zastupitelská demokracie vyčerpala své možnosti. Tak zní jeden z čtenářských ohlasů na reportáž v týdeníku The Observer o tom, jak Nizozemci po domluvě v sociálních sítích donutili jednu z největších bank v zemi zrušit prémie pro správní radu pod pohrůžkou, že hromadně vyberou své úspory.
Podle četnosti a masovosti pouličních protestů po celém světě se nezdá, že by uvedený názor byl ojedinělý. Miliony lidí nabyly pocit, že činem lze leccos změnit. Internetem přivolané „arabské jaro“, stejně tak jako tisícihlavé protesty proti krácení státních výdajů – od Londýna přes Atény a Madrid až po Prahu – naznačují, že akce se vrací do středu politického života. Vzniká dojem, že davy získaly nový účinný nástroj zasahování do rozhodovacích procesů. Demonstranti protestující proti výdajovým škrtům fakticky zpochybňují technickou funkci vlády – makroekonomickou politiku.
Jedni v tom spatřují důvod pro bezmezné nadšení, druzí upadají do trudnomyslnosti. Před očima se nám ze společenské pěny rodí obrys nového řádu, nového vztahu mezi státní mocí a občanstvem. Nadarmo se snaží straničtí lídři surfovat na vlně lidového neklidu, nadarmo se staví do čela protestních průvodů – je to pro ně jízda na tygrovi. Není to totiž protest proti socialistům v Řecku nebo Španělsku a proti konzervativcům ve zbytku Evropy. Partajní bossové nejsou s to poznat, že život odchází z parlamentů do ulic.
Nemá cenu hádat, jak bude vypadat politická struktura zahrnující nový prvek, kterému se zatím pracovně říká „přímá akce“ nebo „organizovaný nepořádek“. Je to živelný proces, v němž je zatím nápadná jen naprostá nepřítomnost artikulovaných programů a charismatických vůdců. Nadšenci přímé akce v tom nespatřují velký zádrhel. Věru, proč lpět na programech? Dvacáté století bylo věkem sociálního inženýrství, kdy politické síly budovaly nový řád podle hotových návodů. I dnes je trh idejí přesycen množstvím skvělých projektů, leč každý z nich se okamžitě stává terčem tak zničující kritiky, že žádná široká společenská shoda na jejich základě není možná. Nejde jen o slabiny velkolepých nápadů – jde o to, že samotná myšlenka cílené sociální transformace byla ve 20. století důkladně zkompromitována.
A k čemu by byli charismatičtí vůdcové? Svět se hemží charismatickými podvodníky, nestydatými cyniky, obchodníky s teplou vodou. Arabský svět do svého dnešního stavu dostali většinou právě charismatici z období dekolonizace a nyní si všichni lámou hlavy, jak se jich zbavit, pokud možno bez oprátky. K čemu jsou dobré politické strany, jež buďto beznadějně tříští elektorát, anebo ho naopak seskupují do obrovských konformních poolů? Na stranách založené zastupitelské zřízení má zlatý věk za sebou, existuje jen ze setrvačnosti a je postupně vytlačováno novými způsoby součinnosti mezi státem a společností. Vládnoucí vrstvy zdaleka nejsou jednotné – některé elity jsou citlivé k hrozbám společenské frustrace a docela uvítají změny – jen vědět, co a jak měnit. Problém je v tom, že právě to nevědí. Totální dezorientace elit může za jejich politickou paralýzu možná více než pověstná hrabivost. Masové nepokoje umožní lidu držet dezorientovanou moc pod krkem. Taková je zhruba ideologie přímé akce.
Její praxe a institucionální dopady jsou již naznačeny: anonymní iniciativy mobilizují nátlakové skupiny, vždy ad hoc, k určité příležitosti a demobilizují je poté, co příležitost pro protest pomine. Při takovém demokratickém postupu jsou politické strany zbytečné. Tudíž z politického vedení se státní moc transformuje do expertně správní korporace, kterou lidové masy účinně kontrolují tím, že jí v pouličních průvodech vyjadřují důvěru či nedůvěru. V tom druhém případě mocenská korporace musí podstoupit vnitřní reorganizaci a kádrovou obměnu.
Brzká budoucnost nám na příkladu Blízkého východu dá odpověď na otázku, zda organizovaný nepořádek je skutečně úsvitem nové nevídané demokracie, anebo klasickou vzpourou. Vzpoura může mít jen dvojí vyústění: buďto zachování tuhých polovojenských režimů, které s žádnou demokracií, ať již starou nebo novou, nemají co do činění, anebo hlubokou destabilizaci arabské společnosti dle somálského vzoru. „Somalizace“ arabského světa by byla pro region katastrofou, pro Evropu žádným povzbuzením. Vzpoura je vždy přímou akcí, leč jen bláhový se těší na její ovoce.
Týdeník EURO 23/2011
Autor je publicista