V jednom ze svých posledních blogů vyjádřil Milan Knížák podezření, že mnohé zrůdnosti a slepé uličky současného společenského vývoje jsou dány nezkušeností a nezralostí nejaktivnějších nositelů „pokroku“. Moudrost holt nikdy nebyla predikátem mládí. Profesor Knížák je myslitel, který by se raději mýlil, než by se podvolil banalitě mainstreamového myšlení. Jeho tušení z velké části vystihuje podstatu problému, kvůli němuž skoro každého, kdo přemýšlí o stavu společnosti, napadá pocit, že svět se zbláznil.

Nebude to poprvé. Komunisté posílali „Mládí vpřed!“ nikoli proto, že mladší věděli cosi, co bylo starším skryto, nýbrž proto, že byli dobrým beranidlem pro rozražení pevných bran civilizace. Jako osvěžující kúru vítal vetchý Západ vidinu společnosti, kde „zítra již znamená včera“ – tak velká byla touha přeskočit realitu dneška. Čím mladší byli salonní revolucionáři, tím pevněji věřili v komunistický blud. Stejnou kognitivní disonanci zažíval Západ v době studentské revolty roku 1968, kdy poválečné ročníky, jež nepoznaly na vlastní kůži žádné strázně a bídu velkých jatek, dospěly k paradoxnímu názoru, že svoboda, ve které žijí, je ve skutečnosti velké břemeno, které je třeba odhodit. Uplyne drahně let, než mentálně uzrají k dalšímu paradoxnímu zjištění, že svoboda vůbec není žádnou kýženou hodnotou ve srovnání s rovností a spravedlností – je to spíše moderní podoba otroctví, proti němuž je třeba povstat. Nevěděli jsme tehdy a nevíme ani teď, co konkrétně chtěli tito „rebelové bez příčiny“, neboť zdroje jejich vzpoury nebyly v politice, ale ve fyziologii. Společným rysem všech těchto hnutí byla jejich infantilita povýšená na ctnost v rámci dominující juvenilní ideologie. Dalo by se říct, že tato omladina kladla odpor samotnému procesu dospívání, zmužnění a zrání, orodovala za své právo zůstat navždy rozmazlenými dětmi.

Naštěstí pro lidstvo nápady těchto bojovníků za infantilní socialismus narážely tehdy na přirozenou potřebu přežití, neb svět byl bipolární. Kdyby v těch dobách Západ splnil požadavky, dejme tomu, bojovníků za mír, komunistický Sovětský svaz by ho byl snadno porobil a spolkl, aniž by se zakuckal. Komunistická říše se mezitím zhroutila do sebe, žádný velkolepý „projekt budoucnosti“ od té doby nebyl nikým formulován, a tak si energie mládí, když narazila na zeď slepé uličky, začala vyhledávat boční skulinky, kam by se dalo uniknout, aby mohla dál páchat dobro. Monumentální vize sice nevznikla, zato každý dílčí narativ byl povýšen na ten jediný spásný, povolaný zachránit lidstvo před nevyhnutelnou zkázou. Kdysi budovatelský zápal degradoval ve věčný strach z budoucnosti. Hlavní a jedinou motivací veškerého snažení se stala existenční úzkost. Poprvé od biblických dob kritériem chování přestaly být rozum a morálka a staly se jím opět, jak v pohanských časech, emoce a pudové reflexy – láska a nenávist, strach a pomstychtivost. Žádná lež jim dnes není příliš velká – jen když zvítězí pravda! Žijeme ve světě, kde pokrok je funkcí strachu a úzkost je jeho motorem.

Není příliš důležité, jaké existenční hrozby mezi sebou soutěží ve snaze vymýtit lidstvo, rozhodující je samotný nepomíjivý pocit životního ohrožení. Zapadlá tisková zpráva o jakémsi záhadném antarktickém ledovci, který odmítá tát, byla opatřena děsuplným titulkem Podivný ledovec ohrožuje oteplování. Jeden by si řekl, jaké to štěstí, ale nic naplat – ve správném podání z toho kouká jen další perspektiva děsivého zániku. Pocit ohrožení prodává informaci líp než dobrá zpráva. Kdysi nás učitelé marxismu poučovali, že kapitalismus doslova ničí zeměkouli – především tím, že bere dělníkům přidanou hodnotu. Dnes nás přesvědčují, že o přidanou hodnotu nemá smyslu se strachovat, když planeta zachází na CO₂ a na tom prý existuje vědecký konsensus.

Zeptejte se náctiletých aktivistů hnutí Vzpoura proti vyhynutí (Extinction Rebellion), jak si v reálu představují takové vyhynutí lidského druhu, jak smysluplně chtějí trávit život ve věčném strachu z vymření, proti čemu konkrétně vedou svou vzpouru, kromě motorových výfuků a kravských prdů? Jak poznají okamžik, kdy nebezpečí vyhynutí zrovna pomine a hlavně, jak asi budou vypadat společenské poměry na zemi, až klimatická krize bude vítězoslavně zažehnána? Sotva vám někdo dá uspokojivou odpověď. Až, dejme tomu, lidstvo bude znečišťovat ovzduší na chlup stejným množstvím škodlivin, jaké je schopno vstřebat a dosáhne tak klimatické neutrality, přijde co? Může se někdo rozumný domnívat, že pak, až existenční úzkost z vymření zmizí, bude život aspoň trochu bezstarostnější a veselejší a lidstvo se bude těšit ze své včasné racionality, ze své umné předběžné opatrnosti? Už teď se ukazuje, že starost o vykolejené podnebí je jen předvojem mnohem závažnějších problémů. Už v roce 1998 tehdejší ministryně životního prostředí Kanady Christine Stewartová prozradila: „Je úplně jedno, pokud se věda o globálním oteplování ukáže být naprostým podvrhem – důležité je, že klimatická změna nám dává ojedinělou možnost nastolit rovnost a spravedlnost ve světě.“ Jen dětina může očekávat psychoterapeutický účinek od kýžené klimatické neutrality dosažené po bolestivém sebeomezení lidstva. Nic takového, ani náhodou – vždyť už dnes jsou naznačeny desítky „narativů“, které nám v příštích letech udělají ze života peklo.

Jedna z nových existenčních nástrah je ukrytá v „kritické rasové teorii“, která nám vybujela z antikoloniálního narativu. Poměrně záhy začalo být jasné, že zločinem kolonialismu je vinna jenom bílá rasa. Pokud chcete říct, že posuzování lidí podle barvy jejich pleti je beznadějný anachronismus, který navíc zavání nacismem, rychle spolkněte jazyk, neboť dnes není nic pokrokovějšího než rasový přístup k lidem. „Bílá rasa je rakovinou lidských dějin,“ napsala ve své eseji u nás velmi uznávaná Susan Sontagová. „To bílá rasa, její ideologie, její vynálezy ničí autonomní civilizace všude, kam se rozšíří. Právě bílá rasa obrátila naruby ekologickou rovnováhu planety a nyní ohrožuje samotný život na ní.“

Chraň vás bůh klást si otázku, jak se mohlo stát, že Evropa kolonizovala třetí svět a nikoli naopak! Jak rozumět tomu, proč spolu s evropskou kolonizací přicházel blahobyt, zatímco, dejme tomu, s arabskou či mongolskou nadvládou spíše bída, otroctví a etnické čistky. Proč se Libye stala pouští, kdežto svého času byla obilnicí Římské říše. Takové otázky si mohly dovolit jen hlavy otevřené, jako byl chalífa Hišám z Cordoby nebo Atatürk. Pro levicové rychlokvašky takto položená otázka nedává žádný smysl. Pro ně každý historický lůzr byl především obětí a každý vítěz zločincem.

Muzeum afroamerických dějin ve Washingtonu nedávno vydalo příručku popisující typické povahové rysy bělochů. Manuál má varovat důvěřivého černocha a zároveň mu umožnit lépe rozeznávat zloduchy v případech, kdy nejistá barva pleti umožňuje různé výklady. Bělocha spolehlivě poznáme podle těchto odporných rysů: individualismus, racionální myšlení, schopnost rozeznávat příčiny od důsledků, zvyk plánovat budoucnost a ochotu odkládat uspokojení okamžitých přání kvůli uskutečnění dlouhodobých cílů. Je nasnadě si všimnout, že se vůbec nejedná o typické příznaky bílých, ale o známky dospělosti.

Jednou z nejzákeřnějších ukolébavek pro věčné dorostence je pohádka o systémovém rasismu na Západě. V Americe takřka povinným školským čtením je dílo profesorky DiAngelo Křehké bělošství (Fragile Whiteness) aneb Proč s bělochy nelze mluvit o rasismu. Kniha učí bílé Američany uvědomovat si svůj nevykupitelný rasismus. Zákeřná je teorie proto, že z obvinění není jiného východiska než podvolení. Bílí, kteří tvrdí, že rasisté nejsou, že černochy odjakživa milovali a pokládali za svůj vzor, „jen provozují bulling, jehož cílem je zamlžit pojetí rasismu, obhájit bílou nadřazenost a vrátit bílou nadvládu“. Vrcholně rasistickým je také hlasité pokání, uznání hloubky svého poklesku – bílý totiž nemá právo brečet a naříkat v přítomnosti černochů, protože tím na sebe strhává veškerou pozornost a připravuje o ni Afroameričany.

Není to, jak tvrdí, jazyk pokrokové vědy. Je to jazyk destruktivního kultu, jehož adepti se stále hlouběji noří do pocitu vlastní nenapravitelné hříšnosti a nicotnosti a stále častěji potřebují seance veřejného ponižování. Je to jazyk soudružských soudů a povinné sebekritiky, jak za totáče.

Všechny kultury v dějinách lidstva chutě provozovaly otrokářství, ale jen Západ se ho dobrovolně zřekl. Jak v knize Můj život trefně poznamenala Ayyan Hirsi Ali, somálská dívka, která utekla před svou islámskou rodinou do Ameriky, Spojené státy jsou jedinou zemí na světě, která kvůli zrušení otroctví svedla krvavou občanskou válku. Dnes pomníky abolicionistů typu Lincolna jsou strhávány ze soklů v rámci dominující kultury vymazávání (Cancel Culture). Konečně se dozvídáme, že celá válka Severu proti Jihu byla jedním velkým pokrytectvím, poněvadž i ten, kdo válčil za zrušení otroctví, byl ve své podstatě rasistou. Rasistou byl dokonce ten, kdo v občanské válce padl na straně Seveřanů – dobře mu tak, rasistovi!

Přeháním, ale jen trochu: americké vysoké školy dávno negenerují odborníky – ti se dováží ze zemí Třetího světa v rámci outsourcingu. Univerzity chrlí na trh lumpen-intelektuály se vzděláním rudých komisařů. Jejich povoláním je dohlížet ve věcech diversity, genderu a rasy, klimatu a covidu. Brzy si žádná společnost nedovolí cokoli vyrábět bez razítka těchto cenných odborníků – asi tak, jako komunistické armády se nemohou obejít bez politických pracovníků. A protože rasa je perspektivní obor slibující jisté živobytí, zažívá mezi rychlokvaškami tento fach takový zájem. Abolicionisté chtěli zrušit rasu jako kritérium lidské hodnoty. Dnešní bojovníci proti rasismu chtějí rasu zvěčnit. Poněvadž soudobý revolucionář je především infantilní a nedozrálý, vidí důvody své nedostatečnosti v čemkoli, jen ne v sobě. Za všechno můžou kapitalisti, znečišťovatelé ovzduší, uctívatelé mamonu, odmítači pokroku a hlavně – popírači vědy.

Všimli jste si, jak důležitou roli v našem životě začala náhle hrát věda? V každém sporu máte navrch, když se můžete odvolat na momentální stav vědeckého poznání. Není radno dostat se do křížku s někým, kdo má patent na vědeckou pravdu – snadno dostanete nálepku covid-disidenta, dezinformátora, klima-skeptika, rouško-odmítače, vědy-popírače. Včerejší bouřliváci se nenechávají očkovat ze zdravotních ohledů, nýbrž „z pokory k vědě“. Co tím asi rozumí, když zbožně pronáší toto slovo? Hlavní americký covid-vědátor dr. Fauci nedávno překvapil svůj fanclub sdělením, že každý opravdový vědec odjakživa věděl, že covidový virus má umělý původ. Faucimu teče do bot, ježto podezřelé laboratoři věnoval slušné peníze, ale co si s tou novinkou mají počít laici? Tentýž doktor je ještě nedávno přesvědčoval, že takový názor je hrubě nevědecký a že panuje naprostý vědecký konsenzus na tom, že virus je produktem přirozeného vývoje. Co je potom věda, čert aby se v tom vyznal! Že by výjimečně měli pravdu dezinformátoři, natruc všem osvědčeným informátorům a bachařům jediného správného vědeckého názoru?

Vzhledem k tomu, že lidstvo stojí a padá s rozmary počasí, nejdůležitější z věd se stala věda o klimatické krizi. Mladý člověk si nemůže pamatovat, že to není zdaleka poprvé, kdy rozhodující role je přisuzována jen jedné disciplíně schopné vysvětlit prakticky všechno. Časem se taková věda stávala terčem opravné kritiky, ztrácela na důležitosti a úkorně ustupovala do stínu. Takový osud před stoletím stihl psychologii. Nebylo málo těch, kdo se pokoušeli psychologizovat veškeré jsoucno, včetně fyzikálních jevů. Pak půl století musela psychologie dokazovat jakoukoli svou vědeckou relevanci. Možná, že to dělá dodnes.

Univerzální metodu poznání schopnou dozvědět se „všechno o všem“ hledal už Descartes v 17. století. Jasná páka, že nenašel. Zato připadl na axiom, že hlavním hybatelem poznání není nic jiného než radikální pochybnost. Od té doby každá solidní věda o sobě ví, že negeneruje absolutní pravdy o stavu světa, nýbrž pochybnosti o svých pravdách. Každá „přesná“ odpověď na otázku jen množí počet nových otázek. Každý nový vědecký objev je jen dílčím případem příštích objevů, tak jako Newtonovy zákony jsou jen dílčím případem Einsteinovy fyziky. Kdyby to bájné jablko umístili do jiných silových poměrů, třeba na jinou planetu, tak by možná nespadlo učenci na hlavu, ale odletělo vzhůru do vesmíru.

Již německý filozof Lichtenberg tvrdil, že „veškerá teorie je konečná“ a skotský myslitel Hume se hlasitě vysmíval představám, že svět může být poznán úplně a definitivně. Experimentální cestou bylo nejednou dokázáno, že když máte co dělat se společenskými a fyzikálními jevy, jejichž parametry neustále a nepředvídatelně mění svou dynamiku, matematické modely čehokoli nefungují. Přesněji propočítat se dají, leč život jejich výsledky odmítá brát na vědomí. Vyjevená neschopnost matematických modelů předpovědět průběh takové covidové pandemie vůbec neznamená, že matematika tím ztrácí jakýkoli význam pro společenské děje, ale měla by zapůsobit jako studená sprcha na militantní všeznalce. Jejich přesvědčení, že školské poznatky – zvané okamžitý stav vědy – jim dávají patent na rozum ve všech komplikovaných otázkách všehomíru, včetně lékařských, vypadá značně infantilně. Jejich pokrok je výronem nevyžité dětinskosti.