16.10.2019 | Svátek má Havel


SVĚT: Migrační krize a Evropská unie jako evropský problém

30.5.2016

Více než rok přetrvávající nápor souvislého migračního přílivu do Evropy, převážně z oblastí Blízkého, Středního východu a Afriky, má v první řadě ryze geopolitickou hlavní příčinu. Je to výrazné záměrné oslabení americké vojensko-politické přítomnosti a vlivu na uvedených územích. A to je i hlavní důvod, proč se začala propadat a trvale se propadají do válečného chaosu s výsledným, dosud nevídaným vzrůstem počtu obětí na životech (za období Obamova prezidentství se zde počet obětí na životech již stačil zvýšit na dvojnásobek dvojího prezidentského období jeho předchůdce George W. Bushe) a dramatickým nárůstem nejen tamními válkami způsobené masové migrace do Evropy.

Kromě značně pasivní americké zahraniční a obranné politiky a následně zvýšeného ohrožení obyvatelstva válkou se uvádějí další tři příčiny nynější masové migrace zacílené na západní Evropu. Je to ekonomická migrace za vysokými sociálními dávkami v západoevropských státech, záměrné podněcování zejména muslimské migrace do Evropy s cílem zničit evropskou demokratickou civilizaci a rovněž pravděpodobná podpora masové migrace politickými kruhy Evropské unie jako domnělého léku proti výraznému poklesu důvěry občanů členských států EU ve smysl její existence. Soustřeďme se postupně na každou ze čtyř uváděných příčin nynější převážně muslimské hromadné migrace do Evropy.

Za její vůdčí faktickou příčinu lze oprávněně pokládat stažení USA z Iráku, pokračující oslabování americké a spojenecké přítomnosti v Afghánistánu, zásadní oslabení amerického nátlaku na agresivní íránskou teokracii a dlouhodobě váhavý americký přístup k souvisle se rozkládající Sýrii a Libyi. Tyto státy, obdobně jako značná část Blízkého a Středního východu, se v důsledku západního, resp. v první řadě amerického ústupu ze scény propadly do soustavné a stále intenzivnější občanské války. Na jejich území se jako výrazný činitel prosazuje proti demokratické civilizaci zacílený militantní islamismus, nyní označovaný jako džihádismus. Na Blízkém východě nadto v poslední době došlo k masivní ruské intervenci. Ruské velmocenské záměry se tak projevují zcela očividně a prokazují, že Rusko, právě tak jako i další proti USA a demokracii Evropy orientované síly, je zde odhodláno získat a upevnit co nejvíce geopolitických výhod do chvíle, než se po listopadových prezidentských volbách zhruba od konce ledna r. 2017 nově ustaví a stabilizuje zahraničněpolitická a obranná strategie Spojených států.

Propojení intenzívně vzrůstajícího faktoru strachu v blízkovýchodním válečném prostředí a na některých územích Afriky spolu s hromadně sdílenou vidinou masivního finančního zabezpečení štědrými zaopatřovacími dávkami západoevropských zemí se stalo velmi patrným důvodem od r. 2015 probíhajícího masivního migračního přílivu do Evropy. Vidina takto konkretizovaného rajského vykoupení z dosavadního stavu životního ohrožení a skličující budoucnosti je nesporně velmi působivá a silně motivuje k opuštění rodné země i za cenu rizika ohrožení převaděčským organizovaným zločinem.

Takovéto časté vysvětlování nynějšího migrantského přívalu do Evropy je nicméně značně jednostranné, a proto nebezpečně naivní, přestože je v Německu a potažmo v Evropské unii příznačně bez diskuse a čistě autoritativně prosadila německá kancléřka Angela Merkelová. Nebere totiž vůbec v úvahu prokázané využívání davového migrantského přílivu k přesunu množství příslušníků teroristických islámských uskupení do Evropy se zřetelným cílem znásobit teroristické útoky proti obyvatelstvu evropských demokracií a tak účinně přispět k rozkladu a nakonec zničení demokratické civilizace Evropy. K tomu se připojuje reálná, a to vysoká odpovědnost Ruska za takový vývoj, jež vyplývá hlavně z nynější zřetelně dominantní ruské role v blízkovýchodní válečné krizi. Fakt, že zeslabení Evropy migračním přívalem a zvýšené ohrožení její demokracie islamistickým terorismem je v nynějším ruském geopolitickém zájmu, je celkem zřetelný.

V souvislostech záměrného podněcování masové migrace do Evropy stojí rovněž za pozornost úvaha Jiřího Weigla, jež upozorňuje na záměrný významný podíl hlavního ideologicko-politického proudu Evropské unie na migračním přívalu do Evropy. Soudí totiž, že „evropeistické elity v dnešní vzedmuté migrační vlně vidí i novou příležitost, jak tuto krizi využít k dalšímu posílení tlaku na integrační přeměnu Evropy podle jejich představ. Nejde jen o snahu nucenými kvótami na přijímání přistěhovalců dále posílit moc bruselské byrokracie. Pokrokářští vizionáři vidí v migraci zásadního spojence, který může narušit homogenitu národních států a národní identitu jejich obyvatel, na nichž troskotají snahy o vytvoření nové „evropské“ identity a nového člověka vůbec. Proto jim nevadí, že noví přistěhovalci nepřinášejí ve své drtivé většině nic, co by jim umožnilo se úspěšně zapojit do života nové vlasti, a stávají se klienty přetížených sociálních systémů. Jejich přítomnost změní náš život, a to je podstatné. Zvykneme-li si na život v multikulturní společnosti doma, jsme blízko i přijetí multikulturního evropanství, které je podmínkou vysněného plného sjednocení Evropy.“

Weigl ale zcela právem poukazuje na opačný reálný důsledek uvedeného ideologicko-politického chování eurounijní elity: „Migrační vlna má však efekt zcela opačný. Veřejnost členských zemí unisono odmítá další masové přijímání běženců, především z muslimských zemí. Politici na národní úrovni bez ohledu na politickou příslušnost odmítají dosavadní přístup Evropské komise ve věci kvót. Napříč Evropou posilují radikální strany s protiimigračním a protibruselským programem. Zdá se, že migrace může sehrát daleko spíše úlohu katalyzátoru nikoliv dalšího sjednocení, ale rozkladu EU.“

Příčiny masové, zejména islámské migrace do Evropy a její dramatické důsledky v první řadě ukazují, že Evropská unie není schopna tuto závažnou krizi účinně řešit, a to ze své samotné podstaty. Takovým řešením rozhodně není nedávná, na finančním uplácení založená dohoda EU s Tureckem. Na druhé straně nedávné zastavení balkánského imigrantského koridoru na maďarských, slovinských, chorvatských, rakouských a nyní makedonských hranicích, které proběhlo navzdory ideologii a politice hlavního proudu Evropské unie, osvětluje podstatnou skutečnost: Hlavním problémem dnešní Evropy není migrantský nápor, ale Evropská unie jako taková. Její dlouhodobé křečovité úsilí postupně odstranit státní svrchovanost a vůbec státnost jejích členských států se totiž nyní viditelně stalo celoevropskou katastrofou. Tzv. schengenský prostor bez hranic mezi členskými zeměmi EU nejen již dávno poskytl vytoužený ráj strukturám organizovaného zločinu a stále vzrůstajícího islamistického terorismu, ale dnes i každý vidí, že také zjevně oslabil vůli a schopnost některých států ležících na hranici EU uplatňovat přijatá zákonná pravidla na jeho vnější ochranu a obranu. Nadnárodní, tedy nadstátní ideologie a politika Evropské unie se tak ukazuje jako neevropská, ba protievropská. Je tomu tak proto, že nerespektuje pluralitní podstatu Evropy a snaží se ji násilně proměnit.

Hranice mezi evropskými státy však mají zásadní smysl. Přispívají totiž, a to velmi významně, k respektování jednoho státu druhým bez ohledu na velikost a moc jednotlivých evropských demokracií. Jsou tak smysluplnou cestou k evropské rovnosti demokratických států v jejich svobodě a samostatnosti. Čím svobodnější, svrchovanější a samostatnější budou evropské demokracie, tím opravdovější a svobodnější bude na tomto společném základě skutečná evropská jednota jako výraz evropské demokratické civilizace. Evropská unie ale stojí na zcela odlišných základech, a proto se v krizových etapách evropských dějin chová ve vztahu k Evropě evidentně kontraproduktivně. Na rozdíl od Severoatlantické aliance není Evropská unie přirozeně ani schopna zajistit bezpečnost Evropy.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že Evropská unie je hlavní překážkou věrohodného řešení celoevropských krizí. Proto je nezbytné ji v dohledné době nahradit jiným útvarem a systémem, jenž by na rozdíl od ní demokraticky věrohodně reorganizoval vztahy mezi evropskými demokraciemi, vrátil jim plnou demokratickou státní svrchovanost, tedy samostatnost a rovnost v jejich svobodě. Jedině útvar vzniklý na tomto základě evropské demokratické civilizace by účinně prosazoval evropské zájmy, a to v součinnosti s USA jako klíčovým geopolitickým spojencem Evropy.

Do té doby, než se tak stane, je pro Českou republiku nezbytné, aby

- se v součinnosti s dalšími evropskými demokraciemi dohodla na zásadách společného postupu vůči státům, odkud pochází migrační příval,
- plnohodnotně obnovila kontrolu státních hranic,
- požadovala zaměření NATO na ochranu a obranu Evropy před nelegálním přílivem migrace,
- odmítla nyní probíhající tlak EU na zavedení ještě centralizovanější jednotné evropské azylové politiky a
- výslovně odmítla zavedení multikulturalismu jako právní a politické doktríny a coby státní doktrínu ve vztahu k menšinám vypracovala a zavedla systém jejich souvislé asimilace.

Těchto pět základních požadavků vyžaduje alespoň stručný komentář:

Stále zřetelněji se prokazuje, že společný postup evropských demokracií vůči masové migraci musí vzniknout a být dohodnut zdola, tedy jako svobodně vyjednaný a takto vzniklý konsensus rovnoprávných evropských demokratických států. Nikoli od evropské reality odtrženou Evropskou komisí jako nadstátní institucí Evropské unie, kterou dirigistická eurounijní elita iracionálně pověřila výlučnou pravomocí zákonodárné iniciativy. Alternativní společný postup se ale již vlastně vytváří kooperací visegrádského uskupení a jejím účinným vlivem na blízké evropské státy.

Je již charakteristické, že tyto státy postupně obnovují účinnou kontrolu státních hranic, a tak si znovu společně osvojují jejich vlastní smysl jako záruky vymahatelnosti vlády práva a z ní vyvěrajících občanských svobod. Stávají se tak v Evropě obnoveným prostorem zrodu skutečně demokratické svobody, to znamená svobody ukotvené v individuálních občanských svobodách a povinnostech, a právě tak ve státní samostatnosti a její hmatatelné obraně.

Tento před našima očima postupně se odehrávající dějinný pohyb je evidentně krok za krokem se ozřejmujícím celoevropským dílem, a to jednoduše dílem nadějné obnovy autentické evropské demokratické civilizace. Děje se tak v reakci jednak na vnější ohrožení migrantským přílivem, jednak zcela nezbytně jako konstruktivní alternativní odpověď na nekompetentní a provokativní, destruktivně zneužívající přístup hlavního ideologického a politického proudu Evropské unie k uchopení a řešení probíhající masové imigrace do Evropy.

Součinnost evropských demokracií při obraně Evropy před nebezpečně organizovaným masovým proudem nelegální migrace by se rozhodně měla stát jednou z aktuálních činností Severoatlantické aliance. Je totiž celkem evidentní, že výrazné oslabení demokratické stability Evropy v důsledku nezvládaného migrantského přívalu by určitě způsobilo výrazné ohrožení stability euroamerického jádra demokratické civilizace a tím závažně podrylo její postavení a bezpečí ve světě. Politicko-bezpečnostně ohrožená a oslabená Evropa by přirozeně znamenala naprosto zásadní strategické a geopolitické ohrožení zejména USA a Kanady. A je to právě účinná obrana euroamerické demokratické civilizace, kvůli níž NATO kdysi vzniklo a dodnes smysluplně existuje. Jeho výrazné zapojení do řešení nynějšího ohrožení Evropy nápadně dobře organizovaným migrantským přílivem, jenž zřetelně a pravděpodobně i cíleně podlamuje perspektivu existence civilizační podstaty evropanství, by nesporně podpořilo a upevnilo význam a smysl Severoatlantické aliance, a to přinejmenším v očích široké evropské veřejnosti.

Neschopnost hlavního ideologicko-politického proudu Evropské unie zvládnout masovou, převážně islámskou imigraci do západoevropských států prokazuje i nyní Evropskou komisí prosazovaný reformovaný projekt již platné povinné společné evropské azylové politiky, který v první řadě požaduje přijímání povinných kvót migrantů, tedy jejich centrálně Evropskou unií určované a prováděné početní přerozdělování do jednotlivých členských států EU podle velikosti, bohatství, absorpčních možností členských států a případně dalších kritérií. Tato nyní navrhovaná a prosazovaná unijní norma rovněž zahrnuje i centrálně uplatňovaná donucovací nařízení, jež mají zabránit následnému běžnému úniku již povinně umístěných migrantů do jiných než jim takto přikázaných členských států Evropské unie.

Je vcelku patrné, že tato nyní Evropskou komisí navrhovaná a prosazovaná zákonná norma charakteristicky využívá, přesněji řečeno zneužívá probíhající migrační nápor na Evropu k další významné likvidaci svobodného rozhodování evropských demokracií, tedy k odstranění jejich státní svrchovanosti a samostatnosti. Proto je na místě přivítat a podpořit rozhodnutí vlády České republiky z 18. 4. 2016 odmítnout další přebírání pravomocí členských států Evropskou unií ve věci azylového řízení, jež chystaná unijní norma uskutečňuje, a ponechat je i nadále členským státům.

Uvedený návrh Evropské komise na reformu evropské azylové politiky tedy konkrétně prokazuje, že nadstátní centrální instituce Evropské unie uvažují a rozhodují výhradně podle svých ideologických vizí a cílů, jež jsou v zásadním rozporu s evropskou realitou. Tento dokument názorně coby konkrétní případ dokládá neměnný základní cíl Evropské unie, jímž je direktivně prováděná eliminace politické reality Evropy jako rozrůzněných evropských demokracií, a její nahrazení jakousi superstátní, de facto byrokraticko-antipolitickou direktivní strukturou demokraticky neodpovědné moci. Současnou evropskou migrační krizi tedy Evropská komise zjevně nechápe jako problém, který je třeba v první řadě řešit v zájmu uchování a rozvoje evropské pluralitně-demokratické civilizace, ale přesně naopak jako vhodnou příležitost k její další systematické destrukci ve prospěch zásadního posílení demokraticky neodpovědných mocenských struktur evropanské centralizace, autoritativně nadřazených členským státům a jejich občanům.

Ani vláda či Parlament České republiky, a přirozeně ani Evropská unie se dosud výslovně nedistancovaly, tedy veřejně se nevymezily proti zavádění, prosazování a právně-politickému uplatňování neomarxistické doktríny multikulturalismu. Její jak bezděčné, tak často i cílené praktikování způsobilo vznik a pokračující šíření zejména muslimských jinokulturních ghett, izolacionisticky a ofenzivně nepřátelsky zaměřených vůči a proti majoritní demokratické společnosti významných členských států EU. Otevřené politické vystoupení proti multikulturalistické ideologii a politice je stále naléhavějším požadavkem právě nyní, kdy se zmnožují a stupňují teroristické hrozby a krvavé útoky islamistů, jejichž ozbrojené organizace v Evropě sídlí právě v muslimských čtvrtích zejména evropských velkoměst, kde nalézají masové sympatie a podporu. Vznik a posilování takto vyhraněných jinokulturních enkláv, jež se protichůdně a značně agresivně vymezují proti demokratické kultuře okolní společnosti a příslušných státních útvarů, totiž do značné míry legitimizoval a intenzifikoval právě multikulturalistický ideologický, s ním často spjatý politický a logicky i sociálně správní trend.

Místo multikulturalistického státně a komunálně politického extremismu je nezbytné výslovně zavést a všestranně podporovat státní doktrínu a praxi systematické a souvislé asimilace jinokulturních migrantů, a to zejména z islámského prostředí. V daném kontextu je na místě jako úspěšný příklad a vzor státní a společenské asimilační politiky uvést dlouhodobou zkušenost Spojených států amerických, jež tradičně uplatňují politiku tzv. tavicího kotlíku, kdy se již druhá až třetí přistěhovalecká generace stává plnohodnotnými americkými občany.

Souhrnně lze konstatovat, že migrační krize vystavuje Evropskou unii, a to v dosud zdaleka nepřekonané krizi eurozóny a při zjevně posilujícím odklonu veřejného mínění členských států od eurounijního integračního projektu, další zásadní zkoušce přežití. Evropská unie zatím jen souvisle prokazuje, že migrační nápor není schopna skutečně perspektivně zvládnout. Jako hlavní příčinu její neschopnosti je třeba zdůraznit závažné a soustavné odtržení vůdčí ideologie a politiky jejího hlavního proudu od podstaty evropanství a z ní vyplývající konkrétní evropské reality.

Autor je filosof








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.