23.5.2022 | Svátek má Vladimír


SVĚT: Metro na Planetě opic

14.3.2007

Otázka výstavby amerického radaru na našem území začíná českou politickou scénou i veřejným míněním hýbat skoro stejně, jako by to dokázala severokorejská raketa s atomovou hlavicí vyslaná Kim Čong-ilem do české kotliny.

Americký projekt protiraketové obrany z osmdesátých let minulého století, pro nějž se vžilo označení „hvězdné války“, dokázal přimět sovětské vedení ke změně strategie a k poznání, že si Moskva nadále nemůže dovolit otevřené zbrojní soupeření s technologicky stále vyspělejšími Američany. Jedním z důsledků byl i pád komunismu v Evropě, byť ho nelze vysvětlovat pouze touto skutečností. Ostatně, dosud se vedou vážné spory, zda Reaganovy Star Wars mohly vůbec fungovat, zda nakonec nešlo o promyšlenou propagandistickou hru. Nicméně i kdyby ano, v Kremlu jí uvěřili, což spolurozhodlo i o našem osudu.

Současný systém protiraketové obrany je ve srovnání s „hvězdnými válkami“ z osmdesátých let směšnou hračkou. Zatímco Reaganem prosazovaný projekt měl mít schopnost zastavit masivní sovětský jaderný útok v řádu stovek či dokonce tisíců střel, dnes se hovoří maximálně o několika desítkách kusů. A navíc, většina dosavadních zkoušek nedopadla nijak oslnivě. Američané proto tvrdí, že protiraketová obrana má být zaměřena proti státům jako Írán či Severní Korea, nikoliv proti jaderným mocnostem prvního řádu, k nimž kromě USA patří vlastně už jenom Rusko.

Virtuální brouzdání po internetu mne nedávno přivedlo až ke stránce www.pyongyang-metro.com, kterou provozuje jistý Simon Bone. Nevím přesně, co ho k této činnosti přivedlo, a na své stránce ani neprozrazuje, jak se do Pchjongjangu vlastně dostal – z textu pouze vyplývá, že tam minimálně jednou byl s jakousi delegací. Nicméně jeho stránka umožňuje „projížďku“ pchjongjangským metrem i dalšími druhy veřejné dopravy severokorejské metropole, tramvajemi i trolejbusy.

Tamní metro bylo otevřeno v roce 1973 a na jeho výstavbě se – kromě armády a otrocké práce politických vězňů - podíleli též sovětští poradci a Číňané, kteří dodali i vozy, stejné, jako pro souběžně budované metro v Pekingu. Nicméně zahraničním návštěvníkům jejich korejští průvodci usilovně tvrdí, že jde o vozy korejské, postavené ve strojírenském závodě soudruha Kim Ir-sena. Architektonicky však pchjongjangské stanice vězí až po uši v socialistickém realismu: za vzor jim evidentně sloužilo Stalinovo moskevské metro, jež stanici pojímá jako podzemní mramorový palác s křišťálovými lustry a mytologicko-ideologickými výjevy z budování nejpokrokovějšího společenského zřízení na světě. Dodnes nikdo – kromě nejužšího korejského vedení – neví, kolik vlastně má pchjongjangské metro linek, neboť veřejné dopravě podle všeho slouží jen část podzemního komplexu. Spekuluje se o speciálních linkách určených pouze pro režimní funkcionáře a pod zemí by se také mohly ukrývat zbraňové systémy, neb severokorejská generalita patrně doufá, že tak snáze uniknou případnému americkému útoku.

Pro korejskou komunistickou ekonomiku je však typická technologická zastaralost, neschopnost zajistit řadu základních funkcí moderní technické společnosti jako je například dodávka elektrického proudu, pokročilý rozklad, bída a hladomor. O čemž svědčí i metro, které je podle některých zpráv až na několik stanic mimo provoz. A významnou část jeho vozového parku tvoří soupravy dovezené po pádu Zdi jak z východního, tak západního Berlína. V Německu by skončily ve šrotu, hlavně ty západoberlínské z přelomu padesátých a šedesátých let, ale v Koreji stále jezdí. Člověku je jich líto – tak hořce ironický historický osud si ty dobrácky vyhlížející vláčky rozhodně nezasloužily. Podle Simona Boneho jsou pečlivě přebarvené a Korejci také ze souprav odstranili veškeré odkazy na původního výrobce i místo původního provozu – graffiti, firemní štítky (nahrazené portréty Kim Ir-sena a Kim Čong-ila), ba i na oknech vyškrábané, převážně asi „hanbaté“ výrazy. Doprovod návštěvníkům z ciziny tvrdí, že vozy jsou korejské - přestože ty původně východoněmecké mají na bocích přivařeny speciální plošinky, neb jsou o dost užší než činí šíře pchjongjangské podzemky a ve stanicích by cestující museli do vagónů naskakovat přes příkop. Jistý britský novinář však v článku pro BBC tvrdí, že viděl v pchjongjangském metru soupravy s původními berlínskými graffiti. Tento jev ale rozhodně nelze vysvětlit jako rys postupné liberalizace severokorejského režimu – ten už spíše nemá ani na pořádnou barvu.

Jedna z fotografií na www.pyongyang-metro.com ale návštěvníka okamžitě přenese do Husákovy Prahy. Vstup do Kim Ir-senova metra je totiž na mince: vhodíš, a systém tě pustí. A virtuální návštěvník z Čech se v českém komunismu ocitne naplno, klikne-li na odkaz „trams“. Ty jsou totiž převážně od nás, z ČKD. Buď přímo, anebo nepřímo, nakoupené v bývalé NDR, v Lipsku, Drážďanech a Magdeburku, patrně za cenu blízkou ceně šrotu. Fotografie důvěrně známých tramvajových vozů, většinou červenobílých, jedoucích po prázdných ulicích na pozadí panelové výstavby, působí nesmírně sugestivně. Ano, vždyť jsme vlastně v takovém režimu, jen o něco málo měkčím, ještě před osmnácti lety žili!

A možná bychom v něm živořili dodnes, nebýt Reaganova projektu „hvězdných válek“. Severní Korea totiž naznačuje, že komunismu může trvat desetiletí ba možná staletí, než sám od sebe „vyhnije“. V Evropě se komunismus zhroutil v důsledku (či za velkého přispění) sovětské vojensko-technologické a ekonomické porážky v soupeření s USA, severokorejský režim drží u moci čínský velmocenský zájem, a čínského draka nehodlají Američané dráždit. S ním hlavně čile obchodují a jejich sportsmani a sportswomanky pilně trénují na pekingskou olympiádu, mytologizovanou oslavu míru a přátelství mezi národy. Nechybělo možná mnoho, stačilo, kdyby třeba Ronald Reagan nevsadil na „hvězdné války“, a hoši a dívky od nás by za rok v Číně startovali stále v dresu ČSSR....

Tím nechci říci, že současný americký systém protiraketové obrany je skvělý a bezchybný. Třeba nebude nikdy funkční, třeba je k ničemu, a rozhodně nedovede čelit všem hrůzným podobám jaderného útoku (třeba odpálení atomové bomby uskladněné na obchodní lodi v holešovickém přístavu). Ale každopádně není vyvíjen kvůli současné Severní Koreji. Spíše je zamýšlen jako obrana pro nadcházející éru, kdy nějakých těch padesát až sto raket s atomovou hlavicí může mít skoro každý stát nebo nestátní hnutí, které zvládnou technologii padesátých či šedesátých let minulého století. Za padesát let může naší civilizaci zachránit život právě takový protijaderný deštník. Nebude-li funkční, patrně zahyneme. Co by pak bylo dál, můžeme dnes spatřit na povrchu Marsu, optimističtější variantu v americkém filmu Planeta opic.

Babylon 6/XVI, 2.3.2007

Autor je politolog.