V Benghází, Bostonu, Londýně či Stockholmu

Dnes je reálně možné manželství dvou princů a možná i kohokoli dalšího, zcela na libovůli subjektů. Je tedy reálně možné i něco takového jako manželství konkurenčních ideologií? Pohled z tohoto úhlu nás totiž přivádí k pochopení, proč dnešní převážně levicové vlády popírají nebezpečí islamismu.

Společné vnější znaky událostí

K výčtu uvedených měst můžeme přidat mnoho dalších míst z různých konců světa, kde se nedávno odehrály podobné incidenty, nad kterými normální občan kroutí hlavou. Všechny nesou dva hlavní znaky. Jednak podivně nepřesné, zkreslené nebo dokonce nepravdivé až lživé zpravodajství v hlavních médiích. A za druhé ústupná, chlácholivá až omluvná prohlášení vlád a obdobně smírná následná opatření. Odmítání připustit, že jde o válku s terorismem, ačkoli islám na rovinu tvrdí, že se jedná o džihád. S tím kontrastují podstatně tvrdší reakce, pokud je viníkem terorismu neonacista nebo nějaký podobný druh tzv. pravicového extrémismu.

Například u současných stockholmských násilností bylo dlouho zamlčováno, že jde o imigranty z muslimských etnik, v londýnském a bostonském případě byl typicky cenzurován doprovodný pokřik "Allahu Akbar" i další důležité okolnosti. Ty však nelze zcela utajit a na internetu kolují, takže to vzbuzuje vzrůstající nedůvěru obyvatelstva. Podobně nepatřičně působí úsilí státní moci označovat systematicky tyto incidenty jako ojedinělé projevy osamělých frustrovaných radikálů nebo vandalů, byť je zřejmé, že mají společné podhoubí, tedy že jsou systematicky organizovány na bázi islamismu a mají jasný nenávistný motiv.

Opravdu ukázkovým skandálem s uvedenými znaky je incident, ke kterému došlo v rizikovém dni s datem 11. září 2012 v Benghází, v Lybii. Můžeme na něm s pomocí pomalu se provalujících dalších a dalších skrývaných informací dobře demonstrovat vše špatné, co se opakovaně děje. Přestože šetření skandálu není dosud ukončeno, jeho hlavní obrysy jsou již zřejmé. Nabízím shrnutí informací podle svědectví statečných úředníků Ministerstva zahraničí USA, kteří vypovídali před kongresem pravdu i přes vládní zastrašování, ale také podle dalších whistleblowerů z různých vládních orgánů. Podstatou byla podle všeho tajná vládní mise za účelem odkupu nadměrného množství zbraní, dodaných předtím povstalcům ke svržení Kaddáfího. Měly být šířeny do dalších zemí, předně do Sýrie a také do Mali, anebo pro další tzv. revoluce. Šlo tedy o vládní podporu určitého směru islamistů – povšimněme si! Akce však zkrachovala, protože se do hry vložily jiné islámské bojůvky, a tak zahynuli čtyři vládní zaměstnanci, Američané, včetně velvyslance. Vláda prezidenta Baracka Obamy to však v době prezidentských voleb ututlala. Vše svedla na lživou krycí verzi o násilné demonstraci proti jakémusi, do té doby neznámému provokativnímu videu. Představitelé vlády, i se samotným Obamou, dokonce vystupovali na mezinárodním fóru s omluvami islámu. Jsou tu tedy oba uvedené znaky konfliktů západních společností s islámským terorismem v přímo křiklavé formě. Jak vládní podpora islamistů, tak i lživá krycí prezentace incidentu. Vidíme silně marxistickou vládu v systematickém a utajovaném spojení s islamisty, bez ohledu na obrovské riziko sebezničení i bez ohledu na vlastní lidské oběti.

Osvětlení souvislostí

Spojení radikálního náboženství, jež má za cíl podmanění světa, a radikální ideologie, jejímž cílem je přeměna celého světa, musí být poháněno velmi silnou motivací. Že nepochybně existuje v tzv. arabských revolucích, potvrzují například i jejich první neupravené televizní záběry, v nichž pozornému divákovi neunikl častý výskyt vlajek islámského bratrstva a komunistů vedle sebe. K pochopení nás může přivést výrok mezinárodně známého odsouzeného teroristy Carlose Šakala, z roku 2003: "Spojené státy může zničit jenom koalice marxistů a islamistů." Napsal to ve své knize "Revoluční islám", kterou vydal z vězení. V roce 2001 totiž tento agent KGB přestoupil na islám, podobně jako mnoho jiných ultralevičáků, například u nás dobře známý francouzský reformní komunista Roger Garaudy. Příznačně je vysoký výskyt muslimů/komunistů mezi Palestinci. Podrobná svědectví o tomto dlouhodobém jevu záměrné infiltrace marxismu do islamismu publikoval třebas rumunský generál Ion M. Pacepa, nejvýše postavený důstojník komunistické tajné služby, který uprchl na západ. Byl těmito speciálními operacemi na Blízkém východě osobně pověřen Jurijem Andropovem, tehdejším náčelníkem KGB, již v roce 1972. Převládající levicová média ovšem takové informace tvrdě potlačují.

Smutným faktem našich dnů je, že mezi politiky a ve vládních strukturách všech západních zemí převládají buď přímo marxisté, jako je Barack Obama nebo jsou představitelé EU, anebo ti, kteří marxismus svou bezzásadovou praxí podporují či mu alespoň nedostatečně vzdorují, jako je i britský ministerský předseda James Cameron nebo německá premiérka Angela Merkelová. Ani u nás nelze strany, slovně se deklarující za pravicové, tedy ODS a TOP 09, podle jejích činů za takové považovat. Skutečně pravicové strany teprve v Evropě vznikají, většinou právě i jako reakce na přetvářku a nečinnost vlád vůči nebezpečí islamismu, než jen jako reakce na špatnou politiku EU. Jsou to například nizozemská PVV – Strana pro svobodu, britská UKIP – Strana za nezávislost Spojeného království nebo nová německá Alternativa pro Německo. Ačkoli tyto strany překvapivě rychle získávají podporu veřejnosti, jsou oficiálními médii hrubě nálepkovány jako ultrapravicové, rasistické, xenofobní a extrémistické. Jedním z vodítek pro orientaci podle naší spolehlivé historické zkušenosti může být, že dlouholetým členem britské strany UKIP je taková hodnověrná osobnost jako Vladimír Bukovský, exulant ze sovětských Gulagů. Naproti tomu novopečená britská baronka Catherine Ashtonová, oficiální ministryně zahraničí EU, získala v minulosti své zásluhy jako pokladní britského protiraketového hnutí, prokazatelně financovaného KGB. Může snad být ještě větší protiklad reprezentativní hodnověrnosti?

Pro zastánce ne-levicové politiky by proto mělo být důležité toto neuvěřitelné spojení ideologií podrobně ze všech možných stran zkoumat a dokumentovat. Odkrývat identitu jejich společných teoretických základů, jejich společných totalitárních tendencí a vztahy jejich společné každodenní praxe. Aby se proti této koalici dalo bojovat, je třeba ji zcela odhalit pro veřejnost, jíž je ještě méně pochopitelná, než byla kdysi podobně účelová strategická aliance komunismu s nacismem… Zatím nesou největší tíhu tohoto úkolu americké konservativní organizace. Proto je ta nová světoborná koalice zaměřena hlavně proti terči s názvem americký imperialismus. Vědí, že jakmile padnou Spojené státy, bude veta po naději na svobodu i v celém ostatním světě.