SVĚT: Malé zamyšlení nad pařížským masakrem
To, co se stalo ve středu na živé ulici v centru Paříže, je věc šílená a hledání jakýchkoli omluv, výmluv či ospravedlňování brutální vraždy dvanácti lidí je nepřijatelné. Kdybych ještě byl ve funkci prezidenta republiky, poslal bych – podobně jako jsem to udělal v řadě předcházejících případů – kondolenční dopis francouzskému prezidentovi a za sebe, i za Českou republiku, bych vyjádřil svou soustrast obětem a jejich rodinným příslušníkům, soustrast Francii a výzvu, abychom se pokoušeli zoufalým činům tohoto typu společně čelit. Teď nemám komu tento dopis posílat, proto mám prostor k širšímu zamyšlení.
Jakkoli je tento teroristický čin výjimečný, je jen onou pověstnou špičkou ledovce – nejen ve smyslu, že i v tomto týdnu došlo ve světě k několika dalším teroristickým činům, z nichž například ten v Nigérii vedl k mnohonásobnému počtu obětí než ten v Paříži. Že nás více pálí to, co se děje v našem civilizačním a kulturním okruhu, je jedna věc, ale teroristické činy v Africe či Asii (či v Rusku) bychom neměli arogantně přehlížet. Tím, že mluvím o vršíčku ledovce, myslím ale ještě něco jiného.
Pařížský brutální čin je součástí širšího problému, jakkoli je třeba nezůstat u filozofování a dovést tento trestný čin k individuální odpovědnosti a k potrestání konkrétních viníků. Širší pohled však nesmí být opomenut. Jsme svědky mimořádného nárůstu počtu teroristických útoků, přinejmenším za celé poslední čtvrtstoletí od pádu komunismu. Ne náhodou proběhla v těchto dnech v médiích zpráva, že v roce 2014 je ve světě největší počet uprchlíků od konce druhé světové války. To je věc ze „stejného soudku“.
Pád komunismu vytvořil určité vakuum, nejenom mocenské, ale i ideové. A toto vakuum začalo být velmi rychle vyplňováno. Na straně jedné západním, primárně americkým, ale i evropským, resp. západoevropským „vývozem demokracie“ a doktríny specifického pojetí lidských práv, na straně druhé jeho odrazem, stínem či logickým doplňkem, radikálním islamismem. Ve svém příspěvku na nedávné konferenci ve Vídni (počátkem listopadu 2014), která se snažila o dialog mezi Východem a Západem, jsem hovořil o rostoucích ambicích ideologie universalismu (toho či onoho) a o nebezpečí, která plynou ze – s ní spojené – ideologie multikulturalismu. Tyto dvě ideologie jsou vnitřně propojeny, nejsou-li dokonce neoddělitelné. Jedna posiluje druhou a právě jejich synergický efekt vyvolává takové tragické činy, jako byl například pařížský útok.
Podle univerzalistické doktríny jsme všichni stejní, žádný Východ a Západ vlastně neexistují. Jsme jedna světová komunita, jedna nestrukturovaná skupina lidí patřících do rodu homo sapiens, což je naivní a nepravdivý názor. Můžeme být shodní na biologické úrovni, ale určitě ne na úrovni civilizační, kulturní či náboženské. Popírat to má ničivé účinky a vyvolává to efekty, které situaci jen zhoršují. V této univerzalistické koncepci jsou Východ a Západ degradovány na pouhé zeměpisné oblasti. Východ je – podle některých nafoukaných lidí na Západě – pouze jakýmsi méně vyspělým a méně osvíceným Západem a musí být dotlačen k tomu, aby se stal Západem plnohodnotným. To je ale samozřejmě výzva ke střetu civilizací a celá řada válek v posledním čtvrtstoletí, prováděných ve jménu demokracie a lidských práv – od Jugoslávie, přes Afganistán a Irák k dnešní Sýrii – svou bezvýchodnost dostatečně zřetelně demonstrovala.
Východ ekonomicky – a nejen ekonomicky – evidentně sílí a jeho rostoucí síla a jeho emancipace vede k něčemu, co bych nazval univerzalismus naruby. Jedině ten může být onou osudovou bází myšlení pařížských atentátníků.
V našem institutu jsme minuty před tím, než přišla zpráva o tragické události v Paříži, plánovali další akce našeho institutu, další semináře či konference. Dospěli jsme k závěru, že hlavním tématem současnosti je multikulturalismus, masivní imigrace, hraní si na dobro bezelstným přijímáním imigrantů z libovolného konce světa, atd. Začali jsme vymýšlet název a řečníky na této naší zamýšlené akci. Po pařížském atentátu se to zdá být ještě aktuálnější. Terorismus je důsledkem (což ho samozřejmě nijak neomlouvá), nikoli samotnou původní příčinou osudových problémů současného světa.
Právo, 10.1.2015
