Na nastalou situaci nyní nelze nahlížet případným „antibushovským“ prizmatem a tetelit se blahem, že se mu jeho úmysly nedaří, případně poukazovat na samotnou nepřípadnost invaze do Iráku. Případné rozhodnutí se musí přijmout pod zorným úhlem stability tohoto regionu, která by se zřejmě neposílila stanovením termínu stáhnutí Američanů a ponechání Iráku napospas hrozící občanské válce, přičemž by toto destabilizovalo nejen samotný Irák. V tomto smyslu by se neměly Spojené státy, ať je to sebevíce nepopulární, zříkat odpovědnosti. Odpovědný postoj by však vzhledem k nastalé situaci měly zaujmout též západoevropské země, které dosud byly rezervované k americké politice. V podstatě by se měly zapojit třeba i navzdory minulé americké politice v souvislosti s Irákem.
Toto však není celé. Mnohem důležitější je zapojit do řešení konfliktu okolní arabské země. Mám ten dojem, že trochu s nadsázkou řečeno přítomnost Američanů a Evropanů může na Iráčany působit stejně, jako kdyby starověké Římany osvobozovali Hunové. Proto by ve střednědobém horizontu měly nad situací dohlížet právě jednotky okolních států a Američané by se měli postupně vytrácet..
Taková změna politiky, která by byla politikou dlouhodobou, však také předpokládá zmírnění ostrých výroků USA vůči Íránu, protože to je v podstatě nezbytné pro zapojení arabských zemí. Pokračování ostrého kurzu vůči Íránu totiž pouze přilévá olej do ohně a zhoršuje tím také pozici Izraele, jehož noční můru jistě odchod amerických jednotek představuje.
Příklon Evropy k USA by se také měl udát z toho nezanedbatelného důvodu, aby se americká administrativa cítila být kryta před značnou nepopularitou takového postupu před vlastními občany. Evropané by si tuto souvislost měli taktéž uvědomit a připustit si prostou skutečnost, že selhání a vlastně prohra USA by měla dalekosáhlé důsledky pro bezpečnost celého světa, jehož je, ať se nám to líbí či nikoli, USA v jistém smyslu stejným četníkem, jakým byla Velká Británie v devatenáctém století.