Předem bych chtěl čtenáře ujistit o své pravicové orientaci a o důležitosti svobodné společnosti. Zároveň si však myslím, že některé kultury nebo i náboženství nejsou s touto svobodou příliš kompatibilní: v Evropě si na svobodu necháme sáhnout jen trochu a zůstáváme u obligátního zákazu sexu s dětmi, u rychlostních limitů na silnicích, u některých léků jen na recept či u restrikce v disponování vlastní zbraní. Nebo třeba, abych nenechal někoho během čtení textu na pochybách, u legitimních snah zakázat KSČM. Ne tak v Iráku, Kolumbii či Afghánistánu, kde prosazování demokracie bylo (alespoň v jistém smyslu) oním pomyslným vypouštěním džina z láhve.

Přejdu tedy nyní ke korektnosti soudobé typologie srovnání různých variant „komunismů“. Pominu specifika systémů v Bělorusku a v Podněstří, které se dají považovat za nacionálně-neobolševické. Či systémů v Sýrii, Libyi či Namibii, které s jistým svérázem realizují ideovou fúzi marxismu s místními ideovými reáliemi. A v tomto článku vynechám i mediálně vděčné téma vzkvétajícího neomarxismu ve Venezuele, v Bolívii a jinde.

Současný západní (a paradoxně i komunistický) establišment označuje za hlavní reprezentanty státního marxismu-leninismu, resp. komunismu, Kubu, Čínu a KLDR (příp. ještě Vietnam a Laos). Kubánský režim je obvykle českým mediálním mainstreamem vykreslován jako ukázkový nežádoucí „vřed“ na mezinárodní scéně. Přitom zde ustupují do pozadí některé klíčové otázky: Proč je v jihoamerickém kulturním okruhu větší poptávka po marxistické levici než jinde ve světě? Případně, je korektní porovnávat komunismus kubánský s komunismem reprezentovaným bývalým evropským východním blokem? Nebo komunismem čínským nebo dokonce severokorejským? Nedávno jsem četl srovnávací reportáž o tom, jak tráví volný čas mladí lidé na Kubě a jak je tomu nedaleké Dominikánské republice. Z článku vyplynulo, že mladí Kubánci se po večerech (nejen o víkendu, ale i ve dny všední) obvykle baví na improvizovaných salsa-tanečních párty, zatímco mladí Dominikánci vypomáhají svým rodinám shánět základní obživu, a to za poměrně asociálních podmínek. Zajímavé je také slyšet o výsledcích různých západních průzkumů o spokojenosti Kubánců v mezinárodním srovnání, zvláště v rámci jihoamerického regionu. A naopak o zoufalých životních podmínkách nedalekého Haiti. Není tomu v případě dalších srovnání podobných kultur žijících v rozdílných systémech spíše naopak? Čítankovým příkladem je zaostalost někdejší NDR a vyspělost sousední SRN, o srovnání obou Korejí samozřejmě nemluvě.

Určitě nechci hájit totalitní marxismus-leninismus. Jde mi spíše o to, zda jsou některé kultury a náboženství schopny efektivně zúročit své ekonomické a politické svobody. Pokud bych byl postaven před volbu, který jihoamerický stát si zvolit jako svůj domov, patrně bych se v mnoha případech bál lokálních guerill či zradikalizovaných obyvatel slumů, podobně jako žalostných zdravotních a sociálních jistot. Ne tak na Kubě. Proč je Fidel Castro takovou ikonou mnoha obyvatel Latinské Ameriky? Proč tomu tak ve východní Evropě nebývalo? Neexistuje zde poptávka po regulaci demokracie? Samozřejmě si nemyslím, že bratři Castrové oplývají byť jen průměrným morálním kreditem, leč daří se jim skrývat se za bariérou totality využívající mnoha pozitivních externalit (o tomto principu píšu na jiném místě), bariérou, po které zdejší, částečně nevyzrálá, částečně defektní společenská kultura, dychtí. Nemyslím si, že komunismus je ten pravý model pro Latinskou Ameriku, leč jakási forma osvícené totality jím podle názorů mnohých patrně je. A tuto poptávku komunismus, částečně úspěšně, zneužívá. Jednoduše řečeno, výroky českých politiků v duchu „u nás jsme komunismus zažili, musíme tedy být solidární s kubánskou opozicí“ opomíjejí některé sociologické i politologické aspekty.

Pokud právě vzpomenuté výroky českých politiků opomíjejí rozdílnost reálií komunismu našeho a kubánského, tím spíše ignorují reálie komunismu severokorejského. Zapomeňme na někdejší účelové spojenectví KLDR s východním blokem. Mám za to, že sociologicky by bylo korektnější srovnávat ČSSR snad i se současnou autoritářskou Gruzií (byť by to možná bylo poněkud bizarní) než s KLDR. Navzdory společné marxisticko-leninské fasádě patří KLDR (a to historicky i sociologicky, byť ne ideově) spíše do jednoho okruhu s hitlerovským Německem.

Pokud jde o současný mediální obraz Číny (a také Vietnamu a Laosu, kde je srovnání s Čínou přece jen sociologicky korektní), zpochybňuje se mezi analytiky role marxismu-leninismu asi nejvíce. Právem. Čína je vskutku totalitní režim, leč komunistický příliš ne. Fasáda komunismu je zde spíše jakýmsi ideovým rukojmím současné totalitní strany. Reálně je zdejší totalita spíše z těch neideologických: podobných jako byly na Batistově Kubě, ve Stroesnerově Paraguai, v současné Than Šweově Barmě. Ekonomika je do značné míry tržní, byť zároveň totalitně úkolovaná. Sociální i zdravotní jistoty mizerné (srv. s výše popisovanou Kubou, kde je tomu právě naopak), práva zaměstnanců, resp. práva svobodných odborů jsou potlačovaná. Je velmi nekorektní, pokud se člen Evropského parlamentu Miroslav Ransdorf chlubí Čínou coby ukázkou úspěšnosti marxismu. Bylo by spíše na místě chlubit se Francií: kde jinde si levicové odbory vydíráním vymáhají tolik sociálních vymožeností? S pousmáním dodávám, že (právě nyní) se tak děje za vlády (formálně) pravicového Svazu pro lidové hnutí prezidenta Sarkozyho.

Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že současná KSČM i soudobý západní politický mainstream se dopouští stejné sociologické (a politologické) chyby: Hledá společné jmenovatele tam, kde ve skutečnosti nejsou, tedy alespoň pokud nechceme zaměňovat pojmy a obsahy skutečnosti.

http://tombi21.blog.cz