První archeologická zmínka o Izraeli zní: „Izrael je zničen, nemá sémě.“ Lze ji nalézt na Merneptahově stéle, jejíž stáří se odhaduje na 3200 let. První archeologicky doložené tvrzení, které o nás říkají starověcí Egypťané, zní, že neexistujeme. Ale proč to vlastně říkám? Debata o tom, zda má Izrael existovat či nikoli, je přinejmenším tak stará jako sám Izrael.

Obr.: „Izrael je ztracen, nemá semene.“

Zatímco se starověké národy dohadovaly, jestli je správné, aby existoval Izrael, v rámci Izraele se tehdy ještě tato debata nevedla, neexistovali totiž ani izraelští komunisté, ani Daniel Cohn Bendit a ani Nicolas Sarkozy. Starověký Izrael tehdy řešil podstatnější otázku: Proč má Izrael existovat? Jaký je smysl existence Izraele?

Třetí měsíc po východu z Egypta jsme na tuhle otázku dostali odpověď: „Toto řekni domu Jaakovovu a vyprávěj synům Izraele: Vy jste viděli, co jsem učinil Egyptu, jak jsem vás nesl na křídlech orlů a přivedl jsem vás k sobě. A pokud teď budete naslouchat mému hlasu, budete střežit mou smlouvu, budete mým pokladem ze všech národů, neboť celá ta země je má. A budete mi královstvím kohenů a svatým národem – to jsou slova, která povíš synům Izraele.“ (Exodus 19, 4) Autorem těchto slov není nikdo menší než Stvořitel, jehož slova jsem si dovolil přeložit z hebrejštiny s pomocí Rašiho a Onkela. Ta odpověď zní slibně, zároveň ovšem říká, že dokud se zcela nenaplní, bude naše existence neustále na vážkách.

Naši bytostnou existenci nemůžeme ospravedlnit ani vysvětlit jinak než samotným aktem stvoření světa. Nemáme obecná lidská práva, protože o našich právech se vždy jednalo odděleně od práv ostatních národů. Nemáme žádná historická práva na Izraelskou zemi, protože každé naše historické právo mají i jiné národy (například Kenaanci, Perizejci, Emorejci, Chivejci, Chettejci, Jevusejci a Girgašové). A tak to říká i Raši v komentáři k počátku Bible: Jaký má smysl začínat od počátku? Ptá se Raši. A odpovídá:

Kvůli myšlence verše z žalmu 111 – Sílu svých činů vyprávěl svému lidu, aby jim dal zemi národů. Pokud řeknou národy světa Izraeli: „Jste agresoři, že jste dobyli zemi sedmi národů.“, ať jim Izraelci řeknou: Celá ta země patří Svatému, který je požehnán, on ji stvořil a dal ji tomu, kdo je přímý v jeho očích. Podle jeho vůle jim byla dána a podle jeho vůle jim byla odňata a dána nám.

Co nám Raši říká? Obecně existuje pravidlo, které ve svých právních systémech alespoň částečně implementovali křesťané i muslimové. Pokud někdo svévolně zadržuje cizí majetek nebo dokonce jiného člověka, kterého unesl, nebo pokud ohrožuje lidi na majetku a na životech, nemusíme čekat na to, až Stvořitel zjedná spravedlnost, ale máme právo použít násilí proti zločinci. Ba dokonce máme povinnost použít proti němu násilí. Jinak bychom totiž rezignovali na světskou spravedlnost.

Už slyším hlasy, které se ptají, proč za to mají trpět palestinské ženy a děti. Troufám si říci, že Židé na celém světě by si oddechli, kdyby palestinské ženy a děti nemusely trpět. Kdyby si ovšem někdo dovolil například na Evropu odpalovat rakety, zřejmě by dříve či později čelil policejnímu či armádnímu násilí. A pokud by při takovém zásahu byli zasaženi civilisté, šlo by samozřejmě mluvit o nedostatcích při výcviku či o nešikovnosti, ale nikdo by nemohl odsuzovat zásah jako takový. Zásah Izraele přesto mnozí odsuzují a to, jakkoli to zní strašně, na základě svých zdánlivě morálních měřítek. Opět se tu projevuje, že práva Izraele jsou projednávána odděleně od práv ostatních.

Co lze izraelské vládě přesto vyčítat? Násilné odtržení od Gazy. Izraelská vláda se tehdy odtrhla od izraelské tradice, která zapovídá předávat území izraelské země, a provedla z území Gazy etnicky podmíněný transfer obyvatelstva. Domy a synagogy osadníků byly zbourány, mrtví byli vytaženi z hrobů. Vláda se zasadila o to, aby z někdejších kvetoucích osad nic nezbylo. Že tato akce není morálně ospravedlnitelná, si uvědomovala i ministryně zahraničí Cipi Livni, když osm týdnů po uskutečnění odtržení od Gazy, před Jom kippurem, zavolala rabínovi jedné ze zbouraných osad, jestli by jí mohl tento zásah odpustit. Řekl jí tenkrát, že jí za sebe odpustit může, ovšem pod podmínkou, že již víckrát nic takového neudělá.

Příběh Cipi Livni dobře ilustruje základní problém takzvaného mírového procesu. Převládající představa o mírovém procesu totiž byla, že uplatnění mezinárodního tlaku na obě strany přinese samo o sobě mír. Při jednáních tak byla zastírána zásadní strategická fakta, aby vůbec tato jednání mohla pokračovat. Výsledek je tristní. Mírový proces posílil Muslimské bratrstvo v Egyptě, v Libanonu prosadil do vlády hnutí Hizballáh, do čela Palestinců postavil na dlouhá léta hnutí Hamás, posílil režim Baššára Asada v Sýrii a stal se (byť zastřeně) úhelným kamenem ideologie islámského režimu v Íránu. Celý tento proces byl podložen opět, jakkoli to je hrozné, zdánlivě morálními důvody. Všichni jsme usilovali o mír, ovšem za cenu budoucí války. Nikdo se tehdy neptal, jak k tomu přijde civilní obyvatelstvo zmíněných zemí. Všichni se opájeli představou, že to budou právě oni, kdo prosadí ráj na Zemi Koránu a Bibli navzdory. Na dobových obrázcích si lze prohlédnout orgastické úsměvy.

Už slyším, jak na mě voláte: Takže podle tebe neexistuje mírové řešení? Samozřejmě, že existuje. Určitě ale není postaveno na lži. Není to zázračná medicína, kterou by měly brát všechny děti na Blízkém východě půl hodiny před spaním. Mírové soužití nemůže být postaveno jenom na kompromisu, protože všechna manželství, která jsou postavena pouze na kompromisu, se nutně musí rozpadnout. Kompromis není právě nejpravdivější záležitost. Kompromis navíc bývá někdy až odporně nudný. A nic nudného nemá na Blízkém východě šanci na přežití.

Abych tento mechanismus trochu osvětlil, dovolím si přeložit, jak skončila jednání mezi Izraelem a Sýrií.

Po šest měsíců turecký předseda vlády Erdogan vášnivě sponzoroval v Ankaře nepřímá izraelsko-syrská jednání iniciovaná izraelským předsedou vlády Ehudem Olmertem, která nakonec skončila ve slepé uličce.

22. prosince 2008 odletěl Olmert do tureckého hlavního města, aby přesvědčil Erdogana o započetí přímých rozhovorů. Erdogan to odmítl, ale během konverzace se Olmerta zeptal, jak hodlá Izrael reagovat na stále vyšší počet raketových útoků Hamásu z Gazy. Čtyři dny před tím Hamás oficiálně ukončil příměří s Izraelem, ale již sedmnáctého prosince to oslavil jednadvaceti raketami.

Izraelský předseda vlády uklidnil svého tureckého hostitele a ujistil ho, že neplánuje větší vojenský útok v Gaze a že umlčí své domácí jestřáby.

Dva dny po výletu do Ankary nasypal Hamás do Izraele šedesát raket a minometných střel, přičemž podstatně zvětšil jejich dolet. A 25. prosince objevil libanonský zemědělec osm nových raket íránské výroby s továrním označením, namířených na izraelské město Naharija.

Jestřábi byli nyní podpořeni velkou většinou obyvatelstva, která naléhavě prosazovala akci proti ochromující agresi Hamásu. Olmert, ministr obrany Ehud Barak a ministryně zahraničí Cipi Livni spolu s předsedou generálního štábu 26. prosince rozhodli o zahájení války proti Hamásu, která začala dalšího dne.

Všichni čtyři si nechali toto tajemství pro sebe. Hamás byl proto překvapen. Ale Erdogan byl hluboce uražen a tvrdil, že ho Olmert záměrně podvedl, obviňoval ho ze znevážení Turecka a z toho, že mu vrazil kudlu do zad.

Následně donutil turecký vůdce Egemena Bagise, aby rezignoval na místo místopředsedy ve výboru pro turecko-izraelské meziparlamentní přátelství na protest proti izraelským leteckým útokům v Gaze a vydal se vyjednávat příměří po hlavních městech arabského světa, přičemž záměrně vynechal Jeruzalém. Cesta skončila v Rijádu bez výsledku.

5. ledna si Erdogan pustil pusu na špacír a obvinil Izrael z „provádění nelidských akcí, které ho přivedou k sebezničení. Alláh dříve či později potrestá ty, kdo překračují práva nevinných.“

Jak se mohla tak nadějná jednání zhroutit jako domeček z karet? Proč bylo pro Erdogana zajímavější záměrně poškodit mírové soužití než ho podporovat? Zřejmě jednání zcela ignorovala osobnosti lidí, mezi nimiž se mírové uspořádání dohadovalo. Jakoby mír existoval sám o sobě kdesi v platónském světě idejí a stačilo si tam pro něj jen sáhnout. Jakoby mír ve své samotné podstatě nemusel odpovídat osobnostem lidí, jichž se týká. A přitom si nejde nevšimnout, že mír mezi Německem a Českou republikou má úplně jinou podobu než mír s Francií a oba se podstatně liší od míru se Spojenými státy. Mír mezi Pákistánem a Indií je zcela jiné povahy než mír mezi Egyptem a Libyí. Existují také míry, které jsou válečnými zločiny – mír mezi Čečnou a Ruskem, mír mezi Tibetem a Čínou a mír mnichovský.

Mír mezi Izraelem a Palestinci, Libanonci a Syřany není také nějaký generický mír, který by šlo koupit za patřičný počet miliard dolarů. Takový mír nikdy neexistoval, a proto ho také nelze vytvořit.

Mírový proces bude muset odpovídat kultuře národů, se kterými pracuje. Pak teprve bude mít šanci na úspěch. Vyjednavači by se měli naučit levantinskou a egyptskou arabštinu, měli by umět hebrejsky, měli by znát reálie všech zúčastněných, měli by být zběhlí v bezpečnostní situaci v oblasti. Výsledky své práce by měli umět dobře prezentovat všem. Nic takového se ovšem zatím neobjevilo. Diplomaté byli z vývoje v Gaze většinou překvapení, což jen potvrzuje jejich dětinský přístup. Samozřejmě i mezi nimi existují výjimky.

A přitom stačilo jen naslouchat. Izraelská hudební skupina Bago Dago s prominutím konfrontaci v Gaze předpověděla: „Pojď, pojedeme do Sýrie a do Libanonu, vezmi mě do Gazy a také do Hebronu, pojď ke mně, arabský příteli.“

Z války se nakonec samozřejmě nikdo neraduje. Ale když už přijde, byla by velká škoda, kdybychom se z ní nepoučili.

Převzatu se svolením autora z jeho blogu.