Desítky světových televizních kanálů (včetně ČT 2) přenášely živá vystoupení z Londýna, Hamburku, Sydney, Šanghaje, Johannesburku, Tokia, Rio de Janeira, New Yorku a dokonce i z výzkumné stanice Rothera v Antarktidě.
Bylo by docela jednoduché strefovat se do jednotlivých vystupujících a ptát se jich na dálku, zda je na celé akci víc dojímal osud amazonských pralesů či nutkavý zájem nechybět před kamerami.
Bylo by ještě snadnější se muzikantů, jejich rozsáhlých týmů a doprovodů v nákladních autech, ptát, zda se do metropolí poctivě přepravovali hromadnou městskou dopravou, když k takové změně životního stylu vybízeli posluchače na stadionech a prostřednictvím televizních kamer i zbytek světové populace.
Pouze nenapravitelní naivkové mezi námi by se mohli domnívat, že třeba Duran Duran se upřímně podílí na celosvětové kampani za snížení emisí CO2 bez nároku na odměnu a bez ambicí ukázat, že ještě nezemřeli.
Samozřejmě, všichni přiletěli svými vlastními letadly doprovázeni nezbytným komparsem, přestože smyslem celé akce bylo tzv. „vyslyšení volání a učinění vlastního závazku“ (Answer the Call: Make Your Commitment), které zní romanticky jako z foglarovského modrého života: doma vyměním čtyři běžné žárovky za úsporné, koupím si nejvýkonnější elektroniku a spotřebiče, vypnu zařízení a světla vždy, kdykoli je nebudu potřebovat, namísto vlastního vozu budu jezdit veřejnými dopravními prostředky a (nakonec) rozešlu toto poselství Živé planety elektronickou poštou pěti svým přátelům.
Ne, slavní i neslavní nevystupovali z lásky k Matce Zemi. Boj s klimatickými změnami je tématem prvních stránek novin a pro mnohé účastníky je to šance „se svézt“.
A jistě někteří přijali pozvání i z důvodů pořádně „nakopnout“ toho válečníka a antiekologa Bushe a všechny jemu podobné a napomoci bourat jejich světy s jejich idejemi a pořádky. Jaká to paralela s Amerikou počátku 70. let minulého století: antinixonovská kampaň „květinových revolucionářů“ prohrála Americe válku ve Vietnamu, mravně ji rozleptala a oslabila ji doma i ve světě na deset dalších let. To byl předpoklad k růstu totalitní moci Sovětů, kteří domácího zdecimování Ameriky využili k získání převahy v počtu taktických i strategických zbraní, což nakonec využili k exportu válečného komunismu do Afghanistanu.
A proto tu jde víc o politiku než o zájem o přírodu. Superstar je Al Gore – bývalý americký viceprezident za Clintona a neúspěšný demokratický kandidát v prezidentských volbách proti G.W. Bushovi. Ne zájem řešit lokální selhání zjevně poškozující přírodu.
Podle prohlášení v podcastu na jeho internetové stránce (www.algore.com) jsou „koncerty ze 7. července 2007 začátkem pětileté celosvětové kampaně, která bude lidi burcovat a přesvědčovat“ a na konci které „už jako celosvětově organizovaná síla budeme po našich politicích a jejich politických stranách požadovat splnění našich požadavků“. K tomuto cíli dovede Gore světovou veřejnost prostřednictvím své ekologické Aliance na ochranu klimatu. Ta „sjednotí všechny ekologické a environmentální organizace, poskytne jim potřebné zázemí a bude mít organizovanou sílu“.
Pro tahle slova, ne pro produkci muzikantů, zpěváků a herců před kamerami, mi stojí za to psát a přemýšlet o tom, co víc je asi skryto za projektem Live Earth 2007.
Za pokryteckou považuji snahu Al Gora bojovat s klimatickými změnami a neříkat přitom, že mu jde o získání politické moci k prosazení nové ideologie. Vůbec by mi nevadilo, kdyby říkal: „Chci se stát americkým prezidentem a hledám vaši podporu. Přichází nová doba a přináší nové pořádky. Liberální filosofie osobních svobod a víry v lidské pozitivní nespoutané chování je překonána. Mým hlavním programem je postupné omezování osobní svobody každého z vás. Budete se muset vzdát četných výhod naší civilizace: třeba klimatizovaných domů a kanceláří, budete povinně jezdit hromadnou městskou dopravou, protože vaše automobily znečišťují životní prostředí, a budete povinně muset vyměnit své žárovky. Budete muset opustit víru svých otců, kteří vybudovali svou prací naši soudobou prosperitu. To všechno proto, že se na základě tohoto snažení zřejmě v průběhu příštích 100 let sníží průměrná teplota o pár desetin stupňů Celsia. A já, Al Gore, vás, pokud mě zvolíte prezidentem, k této budoucnosti přivedu.“
To by bylo fér. To by byl souboj o přízeň voličů na základě nabídnutého programu. To by nebylo pokrytecké využívání mediální symbolů a jejich kolektivistických a módně levicových nálad.
Ale měl by to Al Gore moc těžké. Demokratické procesy a postupy jsou příliš zdlouhavé, jak správně poukazuje Václav Klaus. Gore a environmentalisté se nechtějí trápit zdlouhavou debatou. Chtějí rychlou akci – na úkor svobody jednotlivce, přestože to popírají.
Jak si pak nevzpomenout na Hayekovu Cestu do otroctví: lidé snadno podléhají představě, že vymění svobodu za jistotu. Až si uvědomí svůj omyl, je pozdě. Ztratili i svobodu i jistotu.
Jihlavské listy, 19.7.2007
poslanec ODS v Evropském parlamentu