Na nápad začít se postupně integrovat země Jižní Ameriky přišly již v roce 2004. A jejich lídři podepsali prohlášení o budoucím vytvoření Unie jihoamerických národů (UNASUR). Již tehdy opovážlivá vize předpokládala zavedení jednotné měny, společného trhu a parlamentu. Byla však vnímána jen jako smlouva o smlouvě budoucí, neboť zůstávalo záhadou, na jakých principech bude takový svazek zbudován. Po ruce byl jediný příklad nenásilného spojení mnoha národů s různými tradicemi, jazyky a zvyky do jednoho svazku při zachování státní suverenity - Evropská unie. Vznikla především proto, že Evropa chtěla zvýšit svou konkurenceschopnost na světovém trhu. Stejnou logikou se řídí podnikatelé všude na světě. Snižuje-li se ziskovost podnikání, hledají investory nebo jiné společnosti z branže, s nimiž by mohli fúzovat. Jihoameričané sledují stejný záměr zacílený především na vytvoření jednotné pozice ve vztazích s USA, hlavním obchodním partnerem všech potenciálních členů UNASUR.

Již v listopadu 2006 po řadě dílčích setkání Argentina, Brazílie, Chile, Kolumbie, Ekvádor, Guayana, Paraguay, Peru, Surinam, Uruguay a Venezuela podepsaly dohodu o vzájemném bezvízovém styku. Tím byl s předstihem vztyčen jeden z „pilířů“ EU - svobodný pohyb občanů. Byl to v podstatě předstupeň k vytvoření jednotného ekonomického prostoru. Na konci roku 2007 se země Jižní Ameriky dohodly na vytvoření Banky jihu (Banco del Sur), jakési analogie Mezinárodního měnového fondu. A letos 23. května podepsaly smlouvu o faktickém zřízení UNASUR. Do poslední chvíle dohoda visela na vlásku kvůli hrozbě ozbrojeného konfliktu mezi Kolumbií, Venezuelou a Ekvádorem. Na propuknutí opravdové války však nakonec nikdo neměl zájem, a proto do nového svazku vstoupilo všech dvanáct států Jižní Ameriky. Při zachování formální nezávislosti se Jihoameričané dohodli vztáhnout integraci na hospodářskou, sociální, politickou a kulturní sféru. Společný parlament bude sídlit v Bolívii, hlavní stan UNASUR má být v Ekvádoru a centrální banka v Kolumbii.

Prezident Brazílie Luiz Inacio Lula da Silva po podpisu smlouvy oznámil novinářům, že členové nové unie budou usilovat i o zavedení společné měny. Prohlášení bylo natolik neurčité, že z toho nevyplýval ani časový horizont zavedení, ani bazální principy, dokonce ani název měny. Vyplynulo pouze, že bude-li jednou zavedena, pak to bude určitě později než za několik let. Jihoamerické měny se totiž nevyznačují přílišnou pevností. Žádná z nich nepatří na seznam volně směnitelných měn, více nebo méně obchodovatelný je pouze brazilský real. Brazilské hospodářství je jednoznačně největší v regionu, a proto bude jen přirozené, bude-li nová měna založena právě na realu.

EU v době zavedení eura žádného jednoznačného lídra neměla. Relativně největší ekonomikou bylo Německo, ale na světovém trhu marce úspěšně konkurovaly francouzský frank, španělská peseta, a dokonce italská lira. Není od věci zdůraznit, že základ „eurozóny“ tvořily vysoce rozvinuté ekonomiky, což usnadňovalo pozdější přijetí slabších partnerů do jednotného měnového prostoru. V Jižní Americe vysoce rozvinuté ekonomiky jednoduše nejsou, a proto je celá konstrukce vystavena větším rizikům než Evropa.

V poslední době jedna zvěst o spojení měn v různých koutech světa stíhá druhou. Chuť k experimentování s platidly vzrůstá úměrně tomu, jak sílí euro. Jako by se naplňovala drzá vidina českého ekonoma Dušana Třísky, že oběživo je zboží jako každé jiné a razit nebo tisknout je může každá firma schopná dostát z toho vyplývajícím závazkům. Plán na vytvoření vlastní měny již oznámil Hamburk nebo některá rakouská města. Na druhém konci pomyslného spektra je unie států typu UNASUR. Nejblíže ke kýženému cíli dospěly země Perského zálivu - chtějí zavést vlastní měnu již v roce 2010. Tam je to snadné. Prakticky všechny měny regionu jsou fixovány k dolaru a hospodářství Kuvajtu, Saúdské Arábie, Bahrajnu, Kataru, Spojených arabských emirátů a Ománu stojí a padají s vývozem ropy. Proto faktický kurz nové měny budou určovat ceny ropy na světových trzích.

Již mnoho desítek let se mluví o vytvoření jednotné měny na jihu Afriky. Nyní se má za to, že „afro“ bude zavedeno v roce 2016. Termín je snadno posunutelný, a proto není vyloučeno, že se bude oddalovat dle toho, jak se bude blížit. Sotva někdo bude chtít spojit svou měnu se zimbabwským dolarem, protože inflace v této bohem zapomenuté zemi již překročila 165 tisíc procent za rok.

V roce 2006 sdělovací prostředky přetřásaly zvěsti o spojení měn Nového Zélandu a Austrálie. Pak však zprávy o pokroku ustaly. Ve stejném stadiu mediálního rozpracování je i projekt zkřížení amerického a kanadského dolaru. Stoupenci nápadu poukazují na to, že ekonomiky obou zemí jsou provázané a kurzy měn prakticky k nerozlišení.

Zavedení nové měny je však nejen ekonomické, ale i politické rozhodnutí, jež není prosté různých módních vlivů. Změní se doba, změní se móda, změní se měna.

Euro 24/2008

Autor je publicista