Při hodnocení nynějšího stavu světa se nelze zbavit dojmu, že žijeme ve stavu selektivního mravního rozhořčení. Jen někdy někde vášnivě reagujeme, kdežto v jiných situacích býváme postiženi pohodlnou, vyhovující slepotou a hluchotou. Zatímco svět se otřásal notnou nevolí, protestoval, sankcemi reagoval proti jihoafrickému apartheidu a dodnes s velikánskou mediální podporou svou pozornost soustřeďuje na Palestinu, příjemce obrovských materiální pomoci po dobu již přemnoha desetiletí, pramalá pozornost se věnuje Kurdům bez vlastního státu, národu značně rozsáhlejšímu.

Jejich počet se totiž odhaduje v rozsahu 30 až 38 milionů sídlících vesměs v oblasti zvané Kurdistán, součásti čtyř států, s nejvyšším procentem obyvatelstva (25 %) v Turecku: tam počet Kurdů j odhadován na 11 až 18 milionů. V Íránu tvoří 6 až 8 milionů Kurdů menšinu 10 %, v daleko méně početném Iráku 6 milionů Kurdů jsou 23procentní menšinou, a v Sýrii, již dva roky v ošklivé občanské válce se potácející, jich jsou dva miliony (9 % národa).

. Tradičně kočovný či aspoň polokočovný způsob života, v oblasti se značně žírným potenciálem. Na rozdíl od neexistence vlastního státu, mají v několika dialektických variantách společnou kurdskou řeč, jež je součástí íránské větve na stromu indoevropských jazyků. Většina kurdsky mluvících jsou sunni muslimové. Na mohamedánskou víru je v 7. století přivedli či dokopali Arabové. Ty v 11. století vystřídali Turci a v 13. až 15. století Mongolové. Po nich započalo období Ottomanské říše, jíž se nejen Kurdové snažili zbavit. Vláda tohoto povážlivě neduživého impéria vydržela až do konce první světové války a následné deklarace Woodrowa Wilsona o kýženém univerzálním cíli sebeurčení národů. Pařížská mírová smlouva 1919, po níž následovala smlouva v Sevres v roce 1920, jež zpečetila likvidaci ottomanského impéria, spolu se závazkem vytvořit autonomní kurdský stát..

K němu však nikdy nedošlo. Mírová smlouva, uzavřená v Lausanne a nahradivší předchozí smlouvu v Sevres, se o jakémsi slíbeném státu Kurdů vůbec nezmiňuje.

- - -

Měl jsem studenta s kurdskými kořeny. Byl vůbec první, kdo mě do ošidností osudu jejich národa začal poněkud zasvěcovat. Krátce poté se v New Yorku objevil můj spolužák z pravěku našich pražských studií. Narozen v Liberci v židovské rodině, holocaustu unikl upláchnutím na katolické Slovensko, kde se mu podařilo jakž tak přežít. Napřed unikl nacistům, poté komunistům, dostal se do Norska, jehož se stal občanem. Byl přesvědčen, že jsem mu kdysi zachránil život. Tak lichotivé a vesměs liché zásluhy jsem mu nevyvracel, ač nevylučuji jakýsi podíl na zdárném výsledku. Dotyčný se stal dopisovatelem významných švýcarských novin Neue Zürcher Zeitung, v New Yorku sledoval počínání Organizace spojených národů. Tehdy jsem ho ponoukl, aby se na vhodné tiskové konferenci zmínil o dřímajícím, tolik opomíjeném osudu Kurdů.

Posléze mi o zážitku referoval: vznesl otázku mluvčímu OSN a místo odpovědi se dočkal ironického pošklebování, proč že vytahuje takovou nezajímavost, při uvážení jiných palčivých problémů světa. Dotyčný ex-spolužák se zejména specializoval na záležitosti latinskoamerického kontinentu, podařilo se mu realizovat interview se Salvadorem Allendem krátce před vojenským pučem a vlastní sebevraždou. Jeho (nikoliv Allendeho) jsem párkrát navštívil v Rio de Janeiro, měl náramný byt na Copacabaně, prozatím naposledy jsme se potkali v Buenos Aires, jeho nejposlednější adrese.

Víc jsem se pak o Kurdech dozvídal od svého univerzitního kolegy, původně velkého českého vědátora, který z totalitní klece upláchl oficiálním posláním vyučovat matematiku na irácké univerzitě v Mosulu. Porovnával kvalitu studenstva a tyto Kurdy hodnotil jako výrazně nejschopnější.

- - -

Turecko, nota bene člen západního paktu NATO, mělo před sebou nemalý úkol, jak se vypořádat s problematikou své mnohamilionové kurdské menšiny. Turci se nemínili s Kurdy mazlit. Došlo (v roce 1982) k zákazu používání kurdského jazyka, nedovoleno dávat vlastním dětem kurdská jména. Tento zákaz zůstal v platnosti celé jedno desetiletí. Značně se začala zviditelňovat Dělnická strana Kurdistánu, PKK, která odvolala pět roků trvající příměří s Ankarou. Přepady, útoky, bomby, sebevražedné zabíjení. Na seznamu USA a Evropské unie se tato PKK ocitla s označením jako teroristická organizace. Útoky na turecké vojenské posádky vedly k drastickým represáliím s použitím dělostřelectva a letectva. Abdullah Ocalan, hlava PKK, se stal prchajícím psancem, s marným pátráním po správném azylu, až konečně v roce 1999 v Nairobi byl lapen, k smrti odsouzen, leč nepopraven.

Kurdský nacionalismus je potlačován i na jiných adresách. Prozatím nejlíp se mu vede v Iráku, tam s de facto fungující samosprávou, téměř k nerozlišení od autentické nezávislosti. Toť případ severní části Iráku, s velkými významnými městy jako již zmíněný Mosul, ekonomicky ještě významnější Kirkúk, centrum ropných aktivit, značně prosperující Erbil, hlavní město kurdské části Iráku, kam se kromě politiků sjíždějí zájemci investoři, ba i turisté.

Takovým zájmem zajisté není obdařena Sýrie se svou devítiprocentní menšinou dvou milionu Kurdů. Již druhý rok tam s rostoucí intenzitou probíhá občanská válka. Po první světová válce se Sýrie dostala do francouzské mandátní správy z pověření Ligy národů v Ženevě. Nezávislost získala v roce 1946 a naděje na zdárný demokratický stát byly pohřbeny v roce 1963 zavedením vojenského režimu.

Povstalci nyní usilují o svržení již čtyřicet let trvající diktatury vládnoucí rodinné dynastie Hajiz al-Assada. Ten se zmocnil vlády v 1970 a vládl až do své smrti v 2000, kdy moc zůstala v rodině. Prezidentem se stal syn Bašar, původním povoláním v Británii působící oftalmolog.

Většina států světa, jakož i globálních mediálních zdrojů se netají svými sympatiemi ve prospěch povstalců, což prokazují finanční a materiální podporou. Výjimkou jsou sousední Írán a velmi vzdálené Rusko a Čína, nadále s otevřenou, jakkoliv méně štědrou náručí ve prospěch dosud přežívajícího vládního režimu. Jak tedy může Kreml prosazovat svůj národní zájem obhajobou vesměs zdiskreditovaného syrského režimu? Že by komerční důvody byly tak významným motivem? Že by syrský přístav, či spíš jen přístaveček, Rusům daný k dispozici, mohl dosahovat tak značné váhy?

Eliminací alternativ jsem se prozatím proklopýtal k závěru, že v uvažování Kremlu převážila závažnost islámského náboženského radikalismu, který v současné době dosahuje značné viditelnosti. Víc sympatie si lze představit pro zachování statu quo, vojenského autokratického režimu, rozhodně sekulárního a racionálněji si počínajícího, než je tomu v případě nezvládnutelných náboženských fanatiků.

Míru jejich surovostí si žádný televizní zdroj v USA - aspoň dosud - netroufne vysílat. Tak si ale například troufla ruská stanice RT ve svém anglickém vysílání v březnu 2013: skupina syrských protivládních povstalců lapila vysoce těhotnou ženu, rozřízli její břicho, s vyrvaným plodem pak hráli kopanou, život tak spolehlivě zhasl jak matce čekance, tak i děťátku, jež se nemohlo, nesmělo dožít vlastního zrození. Washington aby se pak potýkal s dilematem, jaký že druh případných spojenců podporovat.

V Sýrii vláda rovněž oficiálně zakázala používání kurdské řeči, jakož i kurdských jmen. Ze solidního zdroje (Jonathan Spyer, "The Kurds Are for the Kurds", The Weekly Standard, 18.3.2013) se dozvídám, že v letech 1961-62 syrské občanství ztratilo 120 000 Kurdů a tím i právo na školní vzdělání a lékařskou péči, a v současné době Kurdové v odhadovaném počtu 300 000 jsou registrováni jako cizinci, a tak zbaveni svého legálního statusu. Kurdové v severovýchodní části země trpí značnou chudobou a přitom je to výtečně úrodná zemědělská oblast, navíc s ropnými zásobami odhadovanými ve výši 4 miliard dolarů ročně.

Politické zauzlení této části Kurdistánu vypadá takto: Je pod kontrolou strany Demokratické unie (PYD), fungující jako podřízená odnož již dřív zmíněně nelegální kurdistánské dělnické strany PKK, která od doby Orwellova roku 1984 se se zbraní utkává s tureckým vládnoucím režimem. Jenže irácký prosperující Kurdistán, jemuž vládne Massoud Barzani se svou Kurdskou demokratickou stranou KDP, udržuje vřelý vztah s vládnoucím tureckým režimem, úhlavním nepřítelem PKK.

Další komplikace pomíjím.

KONEC