Osud vyřazených válečných lodí je různý. Z některých se stane muzeum, jiné se stanou terčem pro zkoušky zbraňových systémů. No a jiné zase jdou do jiných zemí sloužit či škodit, jak už je to dáno osudem těchto lidských výtvorů.

Výše napsané jsme si připomněli v uplynulých dnech, kdy médii prošla zpráva o likvidaci amerického raketového křižníku Long Beach. Šlo o historicky první hladinové plavidlo vybavené reaktorem a také o historicky první významnou válečnou loď, kterou Američané postavili po druhé světové válce. Reaktor a samozřejmě veškerá výzbroj byly odstraněny a podle nabídkového webu Government Liquidation jde o sedm a půl milionů liber konstrukční oceli s vyvolávací aukční cenou 150 dolarů za libru. To jenom abychom byli v obraze o fyzických i finančních rozměrech takové akce, která je jednou z mnohých podnikaných americkou vládou. Ta má na likvidaci vojenských přebytků speciální agenturu, která nepotřebný vojenský materiál kategorizuje na pět set různých položek, jež jdou všechny do aukčního procesu.

Vojenské přebytky likviduje každá armáda různým způsobem. Tak například české ozbrojené síly posilují výstavbu afghánských ozbrojených sil. V roce 2009 jsme předali Afghánistánu šest transportních vrtulníků Mi-17 a šest bitevních Mi-24. Český Odbor pro nakládání s nepotřebným majetkem pořádá aukce. Zájemci za přísných licenčních podmínek kupují materiál včetně zbraní v celcích buď pro vývoz do zahraničí, anebo pro likvidaci. Asi tak, jak se to stane s křižníkem Long Beach. Není to bez problémů, jak ukázal případ souzený minulý měsíc v Teplicích. Skupina zločinců kupovala vyřazené a znehodnocené samopaly typu škorpion a po úpravě je střelbyschopné prodávala zločineckému podsvětí.

Vývoz vyřazených zbraní do zahraničí ale může být i velmi výnosný obchod. Ve světle posledních afér jsou tyto obchody jaksi ve stínu, nicméně jejich výnosnost je obrovská. Čeští zbrojaři objemy bagatelizují, nicméně třísetprocentní zisk není výjimkou. Pro vývoz tohoto materiálu je vždy vypsáno výběrové řízení a zájemců je samozřejmě mnoho. Obrovská je ovšem i nabídka na světovém trhu s vyřazenými zbraněmi. Není překvapující, že k největším dodavatelům patří Rusko.

Ale toto jsou v podstatě jen jednotlivosti, které se dostanou na veřejnost coby zajímavost. Problém je globální a mnohem širší. V úhrnu jsou zbraně v držení armád pod více méně spolehlivou kontrolou. Závažné škody však působí použití rozmanitých zbraní v horkých válečných konfliktech. Známe to ostatně i z našeho území, kdy pořád ještě munice z druhé světové války ohrožuje lidi a někdy působí i smrtelná zranění.

Pozemní miny patří k zásadním celosvětovým hrozbám. Odborníci jen hrubě odhadují, kolik jich vlastně je v nejrůznějších částech světa uloženo - odhady se pohybují mezi 60 a 110 miliony. Ročně zahyne působením těchto zapomenutých min 26 tisíc lidí. O škodách na domácím zvířectvu a volně žijících zvířatech se statistiky nevedou. Tyto miny mají i druhotné škodlivé dopady. Exploze, samozřejmě včetně explozí vyvolaných likvidací minových polí, působí trvalé škody na kvalitě půdy. V některých oblastech je zničeno až padesát procent zemědělské půdy. Navíc, některé oblasti jsou tak zamořené minami, že jsou pro člověka prakticky nepřístupné. Tak například v Egyptě jsou takové oblasti, ve kterých jsou minová pole z druhé světové války, z doby bitvy u El Alameinu v roce 1942. Zapomenuté miny časem rezaví a rozpadají se a jejich nálože se dostávají do půdy. Trinitrotoluen a cyklotrimethylentrinitramin jsou karcinogenní látky a snadno pronikají do potravinového řetězce.

Největší děs pochopitelně budí jaderné zbraně. Po rozpadu Sovětského svazu bylo na území Ruska a sousedních států rozmístěno 27 tisíc jaderných zbraní. Hrozba zneužití byla tak silná, že došlo k ruskoamerické spolupráci v této oblasti. Do Ruska investovali Američané do ledna 2002 téměř 2,4 miliardy dolarů na likvidaci jaderného materiálu. Od té doby byla finanční pomoc v tomto směru omezena. Velký problém ale mají Rusové s vyřazenými atomovými ponorkami. První postavili v roce 1959. V roce 1980 byla atomová ponorková flotila na vrcholu, dnes ale jich je z někdejších 120 v provozu jen čtyřicet. Vyřazené ponorky jsou umístěny v docích a panují pochyby o míře jejich zabezpečení.

Problémy jsou samozřejmě i s vyřazenými letadly. Jen na jediné Davis Monthanově letecké základně v Tucsonu zájemce o šrot najde čtyři tisíce letadel. Vláda nabízí tyto stroje k odprodeji a vychvaluje zboží jako "prvotřídní letecký materiál". Což je nepochybně pravda a týká se to samozřejmě i civilního letectví. Do roku 2025 půjde do šrotu 3500 letadel. V poslední době roste podíl recyklovaného materiálu. Zatím jde do recyklace 60 procent leteckého hliníku z vyřazených letadel, předpokládá se, že podíl stoupne na 90 procent. Takže velký byznys je na začátku i na konci života vojenského materiálu.

Což budiž připomínkou, kolik to všechno - globálně vzato - lidstvo stojí.

LN, 19.7.2012