26.8.2019 | Svátek má Luděk


SVĚT: Kultura pocitu viny

15.8.2019

Ať se to komu líbí nebo nelíbí, křesťanství je jedním z pilířů euroamerické civilizace. Můžeme k němu mít různý postoj, ale každý z nás se s ním musí tak či onak vyrovnat a vyrovnávat.

Na počátku křesťanské antropologie je nám všem známý příběh o Adamovi, Evě, hadu-ďáblovi a jablku. Je to příběh, který do základů křesťanské teologie – do formování jejího pohledu na člověka - vkládá pocit viny.

Pro křesťanství je kategorie dědičného hříchu (a tedy dědičné viny) klíčová, neboť křesťanství samo začíná příchodem Spasitele, který vykoupí naše viny - včetně dědičného hříchu.

V křesťanské teologii se problematikou dědičného hříchu poprvé autoritativně zaobírá apoštol Pavel, který v Listu Římanům říká: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ (Římanům 5,12)

Problém individuální a dědičné viny je od té doby úhelným kamenem nazírání křesťana na sebe sama. Ve zpytování vlastní viny se téměř ztratil radostný příslib spasení, který se v Listu Římanům nachází jen o několik vět dále: „Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.“ (Římanům 5,19)

Nicméně zanechme křesťanské teologie, neb o ní tento článek být nemá - má být o pocitu viny, který byl vložen do našich kulturních základů. Má být o tom, že pocit hříchu a z něj plynoucí viny nás proti jiným kulturám činí manipulovatelnější a vydíratelnější.

Nenechme se mýlit pocitem, že hřích je spojen pouze s náboženským prožíváním a ateista je proti němu imunní. Není tomu tak. Zamysleme se nad tím, jak často a v jak mnohdy profánním kontextu hovoříme o hříchu a zhřešení. Stačí si vzpomenout, jak mluvíme třeba o drobných dietetických chybách.

Hřích je v kultuře Západu jednání, kterým se zpronevěřujeme svým zásadám, svému přesvědčení. Takové jednání v nás způsobuje pocit viny a také pocit, že vina by měla být nějak napravena, něčím vykoupena. Dědičný hřích se transformoval do pocitu kontinuity s minulostí, který nás činí odpovědnými i za hříchy předků (nejen biologických). Krásně to shrnuje rčení „Všichni jsme zhřešili skrze Adama“.

Specifickou podobu pocitu dědičné viny představuje situace, kdy si vyčítáme, že se nespravedlivě máme lépe než jiní, jen proto, že jsme se narodili právě teď a tady. Je to právě tento pocit, se kterým umí mistrovsky zacházet politici třetího světa (obzvlášť ti afričtí) ruku v ruce s naší „liberální“ levicí.

Na přelomu století (tedy toho 19. a 20.) psal Rudyard Kipling o kolonialismu jako o břemeni bílého muže. Druhá polovina dvacátého století toto břemeno označila za vinu.

Je zajímavé, že vždy jde jen a pouze o vinu „bílého muže“. Bílý muž může například za otroctví. Raději se ale nemluví o tom, že Portugalci kupovali otroky od domorodých vládců. Ti se tak výhodně zbavovali nadbytečných zajatců ze svých věčných válek. Ty války jim posléze kolonizátoři rázně utnuli.

Přímo společenský nonsens je připomenout muslimské piráty, kteří čtvrt tisíciletí (až hluboko do 18. století) lovili křesťanské otroky na evropských březích Středozemního moře. A byly těch otroků statisíce.

To zásadní, zač může bílý muž, je katastrofický stav afrických států. Mnohé z nich nedokáží uživit vlastní obyvatele. Co na tom, že za koloniální vlády Afriku periodicky nekosil hladomor a nekonaly se nekonečné války a genocidy - což je realita mnoha částí kontinentu dnes.

První africké státy dostaly samostatnost v roce 1955 – tedy před více než šedesáti lety. Doba, po kterou se těší samostatnosti, je prakticky stejná jako ta, po kterou byly koloniemi. Za dobu své nezávislosti dostaly biliony dolarů rozvojové pomoci, ale stav těchto území je horší, než když je opouštěly koloniální mocnosti.

Opravdu je to vina bílého muže? Po takové době už to přeci jen ztrácí na věrohodnosti. Ale to nevadí, zainteresovaným se podařilo najít novou vinu – vinu za změnu klimatu. A tak opět ruku v ruce...

Politici třetího světa to dělají pro peníze. To je pochopitelné - částky rozvojové pomoci jsou astronomické a pomáhají především zainteresovaným politikům. Stačí jen natáhnout ruku.

Naše „liberální“ levice to dělá z iracionální nenávisti k vlastní kultuře. Každá blahobytná kultura vždy plodí jedince, kterým je jejich blahobytná existence nepohodlná (moje babička by řekla, že „neví, co roupama“). Zdravá společnost se s určitou mírou dekadence ve své populaci vyrovná. Nezdravé společnosti tato část populace přeroste přes hlavu a nastane civilizační kolaps.

Stav po civilizačním kolapsu může mít i své výhody. Ten, kdo se stará o prosté přežití, nemá prostor pro dekadenci. A natažené ruce třetího světa nebudou nikoho zajímat - stejně do nich nebude co dát.

Dodám jen pro ilustraci: Toto léto je v módě Carola Rackete - dívka z lepší rodiny, bez existenčních problémů, která dostala to nejlepší vzdělání...

Běžný člověk si prací vydělává na chléb svůj vezdejší. Ti, co se o chleba starat nemusí, mohou například převážet migranty přes Středozemní moře - což dělá slečna Rackete.

Aby mohla vylodit migranty, které posbírala kdesi u libyjských břehů, ohrozila 29. června loď italské finanční stráže a vynutila si vstup do přístavu na Lampeduse. Porušila právo italské i mezinárodní a ...

stala se ikonou evropské progresivistické levice a celebritou srovnatelnou se známými postavami popkultury.

A už nám všem opakovaně sdělila, že jsme povinni přijmout půl milionu migrantů z Libye. Tu povinnost máme proto, že můžeme za kolonialismus a změnu klimatu.

Proč mne to nepřekvapuje?



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


J. Schwarz
21:36
15.8.2019

M. Mikulec
16:02
15.8.2019

M. Prokop
18:28
15.8.2019

J. Kraus
10:19
15.8.2019

J. Havelka
9:31
15.8.2019

J. Pokoutný
9:18
15.8.2019

K. Janyška
8:47
15.8.2019

M. Pechar
21:56
15.8.2019

J. Sova
6:26
15.8.2019

J. Vintr
0:22
15.8.2019

R. Langer
6:12
15.8.2019

P. Dvořák
8:53
15.8.2019

počet příspěvků: 22, poslední 15.8.2019 10:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.