Evropa, Afrika i Blízký východ jsou v totálním chaosu. Co s tím? Řešení samozřejmě existuje - vždy. Věci se ovšem můžeme pokoušet řešit buď ideologicky, anebo racionálně, pragmaticky, realisticky. a ono to vždycky nemusí vypadat hezky a elegantně.

Začněme v Rusku. Snad se shodneme na tom, že obsadit území sousedního státu vojenskou silou je agrese. Odtržení území je přece možné řešit klidnou cestou, pomocí třeba referenda nebo dohodou. Viz Slovensko. Samozřejmě, na Krymu i v Doněcku je asi většina ruského obyvatelstva a i oni mají právo na sebeurčení. Dlužno rovněž podotknout, že na Krymu neměl Putin jiné řešení – Ukrajina mu chtěla vypovědět smlouvu o přístavu v Sevastopolu, jeho válečné loďstvo by ztratilo přístup do Černého moře a navíc už si na Krym jako místo pro svou další základnu brousili zuby Američani. Otázka je to složitá, ale použití síly v mezinárodních vztazích by mělo být nepřijatelné. Tedy znovu, co s tím?

Anexe Krymu se nám nelíbí. ale najde se někdo, kdo si myslí, že nový ruský car ustoupí? To těžko. Rádi ho mít nemusíme, ale přijmout realitu musíme. Sankce jako obvykle nefungují. Rusko je příliš veliké a mocné. Ani Trump, ani třeba Robejšek určitě nejsou žádnými fandy Putina. Realitu ovšem chápou a hledají nějaké rozumné řešení. Nebude hezké, ani elegantní. Samozřejmě, naši milí liberálové jim to oběma otlučou o hlavu a hrdě předvedou, jací jsou oni zásadoví demokraté. No, ať si to užijí.. (Nebo že bych něco přehlédl? Přišel někdo s nějakým rozumným nápadem, jak vyhnat Putina z Krymu a Doněcku?)

Co jsme pochopili z „arabského jara“?

Snad jen to, že svrhnout diktátora společnou akcí místní opozice a západní (USA/ EU) pomoci není tak těžké. Ovšem než se odhodláme k akci, neškodí prověřit si pořádně, kdo jsou ti tamní opozičníci. To „Západ“ evidentně neudělal. Nějak ti politici nepostřehli, že ti „opozičníci“ jsou pěkná islamistická pakáž. A tak byl Kaddáfí svržen – a do země se natáhl Islámský stát. Libye je v chaosu, má dvě, tři vlády a z jejího území se valí do Evropy masa necivilizovaných barbarů. Je to přímý důsledek obamo-clintonovské slaboduché politiky.

Nejinak tomu bylo v Iráku. Ta potvora Saddám Husajn držel terorem a násilím tuhle uměle vzniklou zemi, kdysi dávno Persii, s nepřátelskými komunitami šíitů, sunnitů a Kurdů pohromadě. Odpornými prostředky. Skončil na šibenici a země se propadla do daleko většího chaosu. Muslimové odlišného směřování se vraždí navzájem vesele dál.

Na řadě je Sýrie.

Bývala to relativně spořádaná země. Tu spořádanost vynucoval, opět terorem, na Západě vystudovaný diktátor Asad. Taky měl věznice, mučírny a podobná „lidumilná“ zařízení. Otázka: máme dokonalé informace o tom, jak to vlastně v Sýrii chodilo až do pokusu o převrat? Jistěže ne. Ukázalo se, že ti „demokratičtí“ odpůrci Asada jsou vlastně pěkná cháska. Většinou opět islamisté různého zabarvení. Obama s Clintonovou podpořili vyzbrojování antiasadovské opozice a teprve později přišli na to, že ti jejich chráněnci jsou vlastně, ve velké míře, docela obyčejní salafisté, teroristé a další islamisté. Teď už je pozdě bycha honit. Všechny informace, které máme dnes k disposici, jsou „biased“ - tedy tendenčně upravené. Putin i Obama si je vyhodnotili různě. Kdo má pravdu? Alláh ví... Co s tím tedy?

Všimněte si prosím nejnovějšího trendu. Rusové začínají s Asadem spolupracovat a až nastoupí do úřadu Trump (pokud ho do té doby nějaký ten liberál nezavraždí), bude hledat spolu s Rusy nějaké rozumné řešení. Najednou už není, ani v našich médiích, ten Asad až tak velký ničema.

Jaká řešení byla vlastně na začátku konfliktu v Sýrii k dispozici? To obamovské – vyzbrojit opozici, poslat jim zbraně a snažit se nenáviděného diktátora svrhnout - anebo, podle mého rozumnější, vyvinout na Asada soustředěný nátlak včetně sankcí a donutit ho, aby svůj nedemokratický režim modifikoval. Pomalu, ale jistě. Tady by sankce a nátlak měly smysl, Sýrie není Rusko.

Zdá se, že celá řada světových politiků je naplněna jenom těmi nejušlechtilejšími myšlenkami, které ovšem často mívají tragické následky. Problém je asi v tom, že ne všechny národy na světě přemýšlejí stejně a to politikům zřejmě uniká. Nedokáží pochopit, že to, co připadá Evropanovi nebo Američanovi jako samozřejmost, je pro afghánského horala či pouštního beduína nepochopitelným nesmyslem. Ono to možná velmi hezky vypadá vyrazit do boje pod praporem humanity a demokracie, ale možná by nebylo na škodu zamyslet se předem nad tím, kolik lidských obětí to bude stát.