Vzteklým psem Blízkého východu nazval svého času Ronald Reagan Muammara Kaddáfího, vůdce Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje. Vzteklí psi se kdysi nemilosrdně utráceli: antoušek chytil šelmu do smyčky, trhl bidlem a mrtvolka místo do rasovny na mýdlo putovala do jámy s vápnem. O něco podobného se pokusil i Reagan v roce 1986, když americké stíhačky zaútočily raketami na komplex Báb al-Azizia, kde se obvykle vyskytoval „bratr-vůdce“, jak Kaddáfímu smějí říkat poddaní. Byla to odpověď na vyhození do vzduchu berlínské diskotéky La Belle hojně navštěvované americkými vojáky. „Vzteklý pes“ však svému rasovi tenkrát unikl a dokázal ještě o dva roky později poslat k zemi u Lockerbee letoun společnosti PanAm – 189 obětí z 270 byli Američané.

Vzteklým psem se Kaddáfí nestal hned, ale pracoval na tom usilovně vzápětí po vojenském převratu v roce 1969, kdy jako švarný plukovník vyhnal ze země stařičkého mocnáře Idrise I. Už v roce 1972 se Kaddáfí vydal na válečnou stezku proti Západu obecně a proti Spojeným státům americkým zejména. Ve výcvikových táborech se připravovali k revolučnímu boji teroristé ze všech koutů světa: od Blízkého východu přes střední Afriku až po Jižní Ameriku. V roce 1979, když městská lůza spálila a vyrabovala americkou ambasádu v Tripolisu, diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi byly na dlouhou dobu přerušeny. To vše patří minulosti – dnes již je vzteklina léčitelná. Poté, co v roce 2003 Kaddáfího džamáhíríje nabrala nový kurz a on sám pod silným dojmem osudu iráckého kolegy Saddáma Husajna nechal zničit zásoby chemických a bakteriologických zbraní a zrušit vývoj atomové bomby, ve vztazích mezi Libyí a západním světem nastalo globální oteplování. Nicolas Sarkozy, Tony Blair, Silvio Berlusconi a někteří další státníci si podávali dveře v Tripolisu nebo vítali plukovníka ve svých hlavních městech. Naposled italský premiér uzavřel s Kaddáfím smlouvu, která ukončila desetiletí svárů mezi Itálií a její bývalou kolonií. Itálie se zavázala v příštích dvaceti letech investovat skoro 4,5 miliardy eur do libyjské infrastruktury jakožto odškodnění za koloniální minulost. Nastal čas pro Američany. Dva roky připravovaná návštěva se uskutečnila o prvním zářijovém víkendu. Condoleezza Riceová navštívila Libyi jako první americká ministryně zahraničí po roce 1953, kdy zde rok před jejím narozením dlel John Foster Dulles.

Plukovník Kaddáfí ji uvítal na letišti oděn do tradičního bílého hávu, na krku šál s vetkanými symboly afrického kontinentu, na hlavě plstěný fez honáků velbloudů. Ruku ženě nepodal, tak nízko ve své servilitě ještě neklesl, nýbrž si ji v tradičném arabském pozdravu přiložil na to místo na prsou, kde lidé mívají srdce. „Tak co je s tím hurikánem?“ byla jeho první slova. Diplomatka ukázala bělostný chrup: „Ten obávaný už je za námi. Ale dva další se blíží.“

U oběda zůstali zcela o samotě – až na dva tucty sklepníků, číšníků a na četu ochranky, mezi níž nápadně chyběla pověstná dívčí garda. Plukovník zahrnul návštěvnici přívalem darů: broží s jeho vlastním mužným profilem vyrytým do kamene, drahou loutnou, obrovským prstenem a párem nádherných náramků. Po obědě jí podepsal a předal vzácnou kopii své nesmrtelné Zelené knihy, v Libyi povinné to školní četby. Riceová nahlas přečetla podtitul fenomenálního díla: „Řešení všech problémů demokracie, řešení všech ekonomických problémů, sociální základ třetí univerzální teorie.“ Co se jí přitom honilo hlavou, není známo. Zato je známo, že bývalý bouřlivák chová k americké diplomatce velkou náklonnost. Neřekne jí jinak než Líza. Z lásky k ní se vyznává i v rozhovoru, který loni poskytl televiznímu kanálu Al Džazíra: „Tato odvážná africká černoška je můj miláček. Je k sežrání, když graciézně opřená o loket rozdává příkazy arabským vůdcům.“ Nevadilo mu ani to, že na oplátku za své dary dostal od amerických skrblíků jen pamětní desku s pečetní americkou orlicí.

Návštěva se vydařila a oteplení bude pokračovat nejen kvůli ojedinělému geostrategickému postavení Libye coby vstupní brány na africký kontinent. USA potřebují Libyi také kvůli Evropě, aby svým malověrným spojencům zajistily alternativní zdroj energetických surovin a zbavily je závislosti na ruské „kapačce“. Neméně důležité bylo také signalizovat jiným vzteklounům, že Spojené státy americké nikoho nepokládají za „věčného nepřítele“. Condoleezza Riceová nemusela proto ani pomlčet o porušování lidských práv v Libyi. Zmínila se o osudu uvězněného libyjského disidenta Fathí al-Jahmího a její orodování bylo vyslyšeno s vlídným pokyvováním. Nešťastník mimochodem sedí za nepovolené setkání s americkými diplomaty – zločin, který se v Libyi trestá smrtí. Počkáme si zvědavě, jaký trest stihne „bratra-vůdce“ za vřelé setkání s šéfkou americké diplomacie.

Euro 38/2008

Autor je publicista