S tímto požadavkem vystoupila Arabská liga v OSN

Generální tajemník AL

Generální tajemník Arabské ligy Nabil Elaraby měl ve středu 26.9. důležitý projev v OSN. Vyzval v něm členské státy, aby "kriminalizovaly" urážku náboženství, a přinesl k tomu podivný argument: Pokud prý Západ kriminalizuje zranění těla, musí kriminalizovat i urážku náboženství. "Pokud mezinárodní společenství kriminalizuje tělesnou újmu, musí kriminalizovat také psychickou a duchovní újmu. Varujeme, že urážka náboženství, víry a symbolů je jev, který dnes ohrožuje mezinárodní mír a stabilitu." Aby byla jeho žádost jednoznačná, doplnil: "Žádáme, aby se vytvořil závazný právní nástroj , aby se zabránilo urážkám náboženství a respektovaly se symboly víry." To nelze chápat jinak, než jako výzvu k sepsání závazné mezinárodní úmluvy.

Lze jedním lidským právem popírat jiná lidská práva?

Svobodu projevu prý Arabská liga respektuje a hájí, protože chce zachovat různost a kulturní diverzitu a tak dále a pořád stejně...

V podstatě tím podpořil probíhající kampaň OIC za islámský výklad rezoluce 16/18 Rady pro lidská práva OSN, o které jsem psal v předchozím článku. Potvrdil, že státy Arabské ligy vykládají současnou vlnu násilí jako vinu západního podněcování a potvrdil, co jsem napsal o kampani za kriminalizaci urážek islámu.

Někteří komentátoři pochopili jeho projev jako výzvu západním zemím (coby členským státům OSN), aby urážku náboženství klasifikovaly jako trestný čin ve svém vnitřním zákonodárství. Tento výklad podpořil i projev egyptského prezidenta Mursího a zcela otevřeně o to požádal ve svém projevu zástupce Pákistánu, který mluvil jménem OIC. Svoje vměšování do vnitřních záležitosti západních států zdůvodnil tím, že prý se dobře ví, že mají zákony proti "antisemitským projevům", a proto prý musí mít i zákony proti islamofobii.

Ačkoli se většina komentátorů soustředí na obhajobu svobody projevu, v sázce jsou i jiná základní práva. V některých muslimských zemích se odpadnutí od víry, nebo urážka islámu trestá smrtí. Toho jednání popírá právo na zachování života, tedy to nejzákladnější ze všech práv. Ovšem tohle právo je ohroženo i tehdy, když se ve jménu islámu útočí na životy Izraelců, či jiných cizinců.

Zavržená filozofie: sekulární svět nemá argumenty

Co je zajímavé z hlediska dějin myšlení, je argumentace lidskými právy. Pan Elaraby zneužívá určité krize v argumentaci sekulárního politického myšlení, která se projevila už během jednání o Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948 a v jednání o mezinárodních úmluvách roku 1966. Tehdejší myslitelé a politici se v podstatě vzdali někdejší logiky, z níž v době osvícenství vznikla filozofie lidských práv. Z důvodů politické taktiky prosadily státy sovětského bloku a země třetího světa, aby se všechna lidská práva považovala za nedělitelná a rovnocenná, a to i v situaci, kdy k nim přibyla hospodářská a sociální práva. Navíc v mezinárodních úmluvách z roku 1966 byla lidská práva přeformulována kolektivisticky, takže jednotlivce vůbec nechrání. Garantuje se např. právo národa na vlastnictví přírodních zdrojů, ale ne vlastnické právo jednotlivce.

Přirozenoprávní hierarchie práv

V sekulárním přirozeném právu, tak jak se vyvinulo od 17. století, vycházela filozofie lidských práv z logické úvahy o tom, co je třeba pro ochranu člověka před ostatními lidmi. Z toho vznikla hierarchie lidských práv, která je důležitá v případě, kdy se lidská práva ocitnou v rozporu. Na prvním místě bylo právo zachovat život. Abyste se uživili, potřebujete vlastní majetek, a proto bylo na druhém místě právo na soukromý majetek (vycházejí z přirozeného práva přivlastňovat si). Přechod do občanské společnosti je motivován zajištěním těchto práv a z toho vychází právo na bezpečnost, které má každému občanovi zajistit neporušenost těla a duše. Tato práva byla základní, dokonalá čili absolutní, ostatní z nich odvozená byla tzv. podmíněná, čili nedokonalá.

Existovaly varianty: V Deklaraci nezávislosti USA se na prvním místě zmiňuje život, svoboda a právo následovat štěstí, ale v deklaracích lidských práv jednotlivých států převažuje klasické trio včetně práva na soukromý majetek. U Johna Locka zase figuruje trio "nezcizitelné sféry / čili property", kterou definuje jako život, svoboda a majetek. Trio absolutních práv, o kterém jsem mluvil, vychází z klasického pojetí Christiana Wolffa, které převzal i William Blackstone. Naskýtá se otázka, kde je v tom mém triu svoboda. Ačkoliv se svoboda často objevovala v revolučních heslech jako právo, byl to spíš zdroj práv. Smyslem systému lidských práv bylo pak zachovat člověku omezenou svobodu v občanském stavu. V systému práv občana vůči státu pak svoboda splývá s právem na bezpečí, protože úkolem státu bylo zajistit člověku bezpečnost před ostatními lidmi a respektovat i hranice vlastní moci vůči občanovi. Občanovi měla být zachovaná svoboda ve smyslu "kontroly vlastního jednání", jak pravil Grotius.

Nadřazení absolutních práv podmíněným, o kterém jsem mluvil, má praktický smysl. Je nasnadě, že právo na práci je vám na nic, když vás někdo zabije. Stejně tak je to s právem svobody projevu. Stejně tak je to s touto arabskou argumentací. Tvrzení Elarabyho, že tělesná újma (tedy útok na něčí život), je na stejné úrovni jako údajná "duchovní újma" způsobená čtrnáctiminutovým klipem, je zcela nesmyslné. Nezapomínejme, že násilné protesty probíhají v muslimských zemích, kde muslimy nikdo neohrožuje. Naopak, sami demonstranti podněcují nenávist k příslušníkům jiných náboženství a národů. Dále je třeba říci, že trestání náboženské urážky smrtí nebo jiným hrubým tělesným trestem, jak se to děje v některých muslimských zemích, je dokonce přímo porušením přirozenoprávního pojetí lidských práv, protože nadřazuje údajnou duchovní újmu nad základní právo na život. Tím, že se ochrana náboženství (tj. islámu) staví na první místo, se v podstatě mění celý systém lidských práv. Vznikl by z toho systém, který by vycházel z práva šaríja, tak jak to je zakotveno v káhirské deklaraci lidských práv, kterou uznává OIC.

Nebudu to dál rozebírat, ale je nasnadě, že v současném pojetí lidských práv je takový konflikt mezi lidskými právy neřešitelný, protože dnes se trvá na jejich rovnocennosti a zapomíná se na logiku, která původně vedla k vytvoření filozofie lidských práv. Je to pak podobné polskému právu veta, protože ve jménu jakéhokoli údajného práva (třeba práva na práci nebo na jednu kávu denně) se může zpochybnit kterékoli jiné právo, pokud se to někomu politicky hodí. To potom otevírá dveře ke zneužívání myšlenky lidských práv a pro propagandu nebo dokonce pro ospravedlnění zločinů jako v tomto případě. Vyhovění arabské žádosti by znamenalo legalizaci zločinného jednání. A že právo na jednu kávu denně zatím není nikde zakotveno? Co není, může být.

O vývoji kampaně viz předchozí článek.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem