Pokud existuje v časech koronavirových znamení doby, není jím koronavirus. Je to samotná reakce na nákazu. A opět platí stará moudrost, že drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Jenom každý dle svých možností.

Kupříkladu pražští radní využili mimořádné společenskopolitické situace k ukončení žinantního „Případu bronzového Koněva“, jejž z čistě sobeckých důvodů neobratně rozjeli. Přičemž nyní jsou údajně v ohrožení života ricinovým jedem ruských agentů. Což zase mírně odkazuje na již poněkud pozapomenutou, nicméně bizarní britskou kauzu „Novičok“.

Řádově velkorysejší pekingské elity při stejné příležitosti rozehrály další kolo globální partie. Nesmrtelné hry o světovou hegemonii. Nově pozoruhodné tím, jak extrémně drze ji čínské elity pojednaly. Coby spasitelství veškerenstva před dost možná západní nákazou. Ač se jinak považuje za nesporné, kde se infekce zrodila; stejně jako se ví, že epidemie zachvátila provincii Wu-chan již na sklonku loňského roku. Nemluvě navíc o mínění seriózních epidemiologů, kteří popisují vlastnosti viru jako nápadně neobvyklé...

V rámci veřejného života se jistě ne náhodou nadužívá citově zabarvených pojmů mobilizace či válka. Nyní vedeme vojnu s covid-19, co ještě nespočetněkrát poslouží jako „zbraň“ při jakékoli (ne)vhodné příležitosti. Výborným beranidlem se stal samotné zemi původu. Při dlouhodobém „tažení“ za návrat na světové výsluní. Tak aspoň Číňané obvykle chápou, chtějí chápat úlohu „Říše středu“. Její úpadek v 19. a částečně i ve 20. století byl prý pouze jakousi krátkodobou odchylkou od skvělého normálu. Má jít o „uzdravení“ nastolené tentokrát také maximálním rozkročením po modré planetě. K čemuž naneštěstí Západ buď přihlíží, anebo přímo (nevědomě) přispívá. Nejlépe pod nedomyšlenými hesly typu „America First“.

Jistí američtí specialisté na mezinárodní vztahy vyslovili domněnku, že pandemie může být přelomem v evoluci moci USA. K charakteristice rizika nasadili sousloví „suezský moment“. Což je narážka na rok 1956, kdy proběhl krátký konflikt o kontrolu Suezského průplavu. Jeden z jeho následků bylo definitivní pohřbení Velké Británie jakožto prvořadé mocnosti.

Bije do očí, že ČLR vytěžila nevídané bezpečnostní poměry do krajnosti. Nasadila veškeré výhody státostranické diktatury při veřejné správě či kontrole sdělovacích prostředků, aby nemoc zatlačila do přijatelných pozic. Bleskově nastolený pohyb ošetřujícího personálu, (nad)výrobu zdravotnických pomůcek, náčiní, ale též de facto nemocnic následně prodala nejprve propagandisticky, poté finančně, leč současně i (geo)politicky. Rozšířila tak víceméně své proslulé možnosti, jak dělat z dobře zvolených států věřitele.

Snaha čínské diplomacie prezentovat se ostatním členům světového společenství coby racionálně řízený stát se superiorním politickým systémem, jenž si rychle poradí s hrozbami, zafungovala. Šikovného příkladu se (v daleko menší míře) chytila rovněž Moskva, jinak obvykle postrádající nástroje „měkké síly“. Nemohla přece přehlédnout, jaká spousta citlivých a sporných otázek kolem Pekingu zůstává upozaděna a nakolik leckde vytryskly sympatie k tuhému orientálnímu zřízení. Přitom ještě zkraje katastrofy západní tradicionalisté plesali, že koronavirus je „čínským Černobylem“. Po němž bude mít Si Ťin-pchingova země načisto jiné starosti, než „nemístně“ rozšiřovat už tak přílišný zahraniční vliv.

Nepochopení dálnovýchodní mentality, neřkuli přenášení nevhodných dějinných vzorů na svébytnou pospolitost, jejíž nejvyšší hodnotou je řád a autorita, bylo zjevně hrubou chybou v úsudku. Pomoc Itálii nebo Srbsku, jehož hlava ostentativně líbala čínskou zástavu, jsou toho pádným důkazem. Ještě více potom třeba nově artikulované obavy špiček EU ze zvýšeného nebezpečí převzetí evropských firem Číňany, kteří tradičně disponují přebytky kapitálu.

Celkové srovnání rivalů vychází dost tragikomicky. Zatímco západní myšlení leckdy ulpívá v sebeuspokujících šablonách, případně vede vnitřní, neuvěřitelně hloupé ideologické spory, asijská velmoc postupuje promyšleně – a bez zbytečných skrupulí – k vytčeným cílům. Krok za krokem. Ještě na přelomu tisíciletí investovala ČLR v zahraničí minimálně, dnes se její invazivní kapitál snaží prosadit prakticky všude, kam se podíváme. Zvýrazněme, že na černém kontinentu dokonce natolik úspěšně, až můžeme mluvit o čínském nástupnictví Evropanů v koloniální praxi. Rovněž tak řada jihoamerických státností vychází Pekingu v ústrety, jelikož hledá spojence proti Spojeným státům. Imperiální protiváhu, která jim má umožnit vyproštění z tradiční atmosféry „amerického zadního dvorku“.

Před rokem a půl slavila „Říše středu“ čtyřicáté výročí zahájení obdivovaného „hospodářského zázraku“, k jehož projevům náleží mimochodem též ambiciózní projekt „Nové hedvábné cesty“. Při té příležitosti ČLR ústy prezidenta Si slibovala, že nehodlá žít na úkor druhých a usilovat o hegemonii. Zvlášť teď je ovšem dobře vidět, jak bezohledně máchá čínský drak křídly.

Obdobný text publikovala Mladá fronta