Snaha vymazat náboženství z evropského politického života a izolovat ho do soukromé ´osobní´ sféry se ukázala chybnou. Evropská civilizace se vzdala své identity, historie a tradice, důvodů své samotné existence, když oficielně odmítla i zmínku svých křesťanských kořenů v konstitučních listinách Evropské unie. Vyřazení náboženství ze společenské a politické debaty, odmítnutí kulturní a historické tradice, ze které Evropa vyšla, se stalo volbou, která se obrátila proti ní samotné. Jiné náboženství, nesrozumitelné, nepřátelské, cizí, ovládlo politický a mediální život kontinentu. Náboženství, které je cizincem ve městech s architekturou, jež s ním nesouvisí. Náboženství, které neinformovalo literaturu minulosti, kterou milujeme. Náboženství, které nevedlo ruku umělců, jejichž tvorba ještě stále plní naše životy. Je to možná právě hudba, zaznívající v evropských koncertních síních, která je nejbolestnější připomínkou náboženství, kterého jsme se vzdali. Prázdnota, která tím vznikla v našich srdcích, skutcích a veřejném životě, je jak pyšné město s pobořenými hradbami. Před touto chatrnou zdí táboří náboženství, které se představilo našim životům ve svém extrému a barbarství a žádá si o vstup. Jeho cílem není živořit na periférii vnějších hradeb a sporadicky žít za hradbami vnitřními. Konečným cílem náboženství, které obléhá Evropu, je dobytí samotného města. Existuje nějaké východisko ze situace, která se čím dál tím víc naklání ve prospěch vyznavačů islámu?

Východisko je možné najít v porozumění, že sekularismus je proti agresivnímu náboženství bezbranný. Sekularismus, který operuje na základech pragmatismu, předložil a ustavil politiku multikulturalismu, a tím rozklížil porozumění lidským právům. Ta nabyla všechny charakteristiky emocionalismu a veřejný život opanoval cynismus a ztráta naděje. Sebemrskačství, které se stalo západoevropským sportem, poskytlo islámskému světu realistický pohled na unavenou, neukotvenou civilizaci. Politická dynamika, určována militantními skupinami, které za pomoci progresivních elit a diktatury soudnictví obcházejí demokratický proces, poskytuje denně muslimům kompas k efektivní navigaci. Byl to právě pragmaticky přístup západních politiků k problémům spojeným s globalizací, který přišel s myšlenkou multikulturalismu. Multikulturalismus, který měl, ale nevyřešil napětí ve vztahu většiny k menšinám a vice versa. Pragmatismus funguje na základě zákroku a opatření. Jeho ideálem se pak nutně stává akce. Jestliže následovně nějaké opatření pracuje, stane se pravdou. Pragmatismus se neváže při svém zkoumání funkčnosti na vnější hodnoty a stává se tak koncem sám v sobě. Hodnoty, ze kterých se pragmatismus vyjímá, leží v existenci reality (pravdy), kterou nelze manipulovat a která existuje nezávisle na lidské akci.

Pragmatismus se spolu s Pilátem ptá: ´Co je pravda´ a odpoví si: ´Pravda je to, co funguje´. Takovým postupem se lze velice rychle zbavit moralizování. Akce, zbavena morálního základu, se pak obvykle posune do rukou těch, kteří se angažují v ovládání druhých. Jednou z prvních obětí života bez pevného zakotvení v ´nemanipulovatelné realitě´ se stane jazyk. Teroristé jsou přejmenování na partizány a život se změní ve vězení, ve kterém slova ztrácí svůj původní význam. Jestlize slova ztratí schopnost vyjadřovat pravdu, cesta k jejímu hledání je uzavřena a jediné, co zbývá, je rétorika. Dekonstrukcí jazyka je možné postavit jakékoli zlo do pozitivního světla. Rány, které přinesla rétorika komunismu, který pragmaticky vyhubil milióny lidí ve jménu vyššího dobra, jsou nadále otevřené. Neklid v srdcích lidí, jejichž osud je s touto etapou historie spojen, trvá. Přesto nadále vkládají naděje do systému hodnot, který již jednou pomohl obrátit vše poctivé a spravedlivé naruby. Je možné věřit, že sekulární Evropa, nezakotvená v něčem, co ji přesahuje, nalezne odpověď na šíření a útoky sebejistého náboženství? Nenaznačuje pragmatismus evropských elit, který se neodvažuje poukázat na rozdíl mezi západní svobodou a vazalskou kulturou islámu, intelektuální impotenci? Můze se Evropa ve své roztříštěnosti a duchovní prázdnotě postavit lidem, kteří věří, ze jejich víra je odpovědí na úpadek západní civilizace?

Ti, kteří se snaží přistupovat k historické situaci, které jsme svědky, s rozvahou, docházejí k závěrům, že spolužití evropské (a tedy i americké) civilizace s civilizací islámu je možné, ale extrémně obtížné. Artikulace faktu, ze terorismus je nástrojem postupu islamizace a ne důsledek společenských problémů, je zcela zásadní. Společenské nedostatky jsou svázány s muslimskou asimilací a nejsou odpovědné za fenomén terorismu. Islámský terorismus sleduje strategii, jejímž cílem je rozšíření islámu do zbytku světa. Není těžké uvěřit, ze existují muslimové, kteří hledají cestu k řešení stejně, jako ji hledáme my. Existence umírněných muslimů, ale nemění realitu militantní, islámské, náboženské ideologie. Islámská tradice tvrdí, ze Bůh předal své Slovo, Slovo boží, Mohamedovi přímo. Slovo boží, obsažené v Koránu, je tedy věčné a neměnitelné. Islám vychází z tradice, která nedovoluje ani interpretaci, ani kritiku. Křesťanství na druhé straně pracuje se zcela odlišnou dynamikou. Bůh předává svoji vůli skrze člověka a Starý a Nový zákon představuje světu lidská setkání s Bohem. V židovství přichází Slovo boží skrze Mojžíše a křesťanská evangelia Nového zákona jsou reportážemi ze setkání se Synem Božím, Ježíšem Kristem. Bůh vkládá do rukou křesťanských věřících autoritu nést křesťanskou tradici a Slovo boží interpretovat. Korán není takové interpretaci otevřen, protože je považován za přímé zjevení Slova božího Mohamedovi.

Střet islámu s moderním světem představuje pro muslimy akutní nebezpečí. Slovo svoboda v arabštině neexistovalo do druhé poloviny 18. století, kdy vzhledem k účelu komunikace se západním světem se začalo s používáním slova hurriyya (´hurriyya´ - oprávnění, nárok; angl. ´entitlement´). Islám a jeho instituční aplikace na život je základem muslimské identity, a proto integrace do moderní společnosti, se všemi jejími svobodami, je bez kritiky islámu nemožná. Jestliže se seznámíme s těmito charakteristikami, pak nám začne být rychle jasné, že útoky na naši civilizaci lidských práv a svobod představují cestu, kterou se islám rozhodl sledovat k vyřešení dilematu, které mu postavil do cesty modernismus. Buď změníme svět, nebo tento svět se svým chápáním svobody a tolerance ohrozí to, na čem stojí naše životy. Korán.

Role křesťanství v Evropě je velice slabá. Relativismus vysílil naši křesťanskou obranu a podpořil naši náchylnost ke kapitulaci.
Marcello Pera

Muslimská populace je dnes nezměnitelnou součástí Evropy. Evropské země na muslimech žádají přijetí existujících pravidel. Tento proces ale nebude fungovat jednostranně. Islám bude vytvářet politický (a mediální) tlak a postupně vnutí své chápání do politického a společenského procesu. Jak je možné se bránit? Oproti destruktivním, náboženským idejím je možno jedině postavit náboženské ideje, které obhajují lidskou svobodu a právo svobodné volby. Tyto ideje leží v křesťanství. Západní sekulární svět si dnes spojuje křesťanství pouze s konflikty náboženských válek a inkvizicí. Křesťanský příběh je ale bytostně spjat s příběhem západní civilizace. Přesto dnešní Evropa nedokáže křesťanství chápat jinak, než jako příběh útlaku. Křesťanský humanismus se svými idejemi spravedlnosti, lidské důstojnosti, lidské svobody a rovnosti, je základem demokratického chápání. Evropa nemůze vystopovat svoje kořeny nikde jinde, než právě ve své křesťanské minulosti. V relativismu, ve který uvěřila, svoji identitu nenajde, protože hodnoty, na kterých evropské demokracie stojí, nejsou relativní. Je to právě křesťanský humanismus, který, spálen na hranici sekulárního vědomí a vymazán z mapy všeobecného porozumění, je dnes nadějí a zdrojem idejí, o které by se měla Evropa opírat.

Evropa zapomněla, ze existuje souvislost mezi dvěmi formami občanského života; sekulárním a náboženským, světským a božským. Těmito souvislostmi se dávno před křesťanstvím zabývali Platon a Aristoteles. Jejich úvahy o společnosti transcendentního charakteru je dovedly k závěrům, ze tento společenský model zbavuje ´božské moci´ a autority z toho plynoucí vládnoucí politickou moc. Transcendentní model společnosti přináší osvobození člověka z vazalství, které politická moc, jež se považuje za božskou, přináší. Politické systémy, nesoucí náboženské charakteristiky, nejsou záležitostí minulosti. Spojené státy jsou jedním z příkladů, kde je náboženské myšlení ve veřejném dialogu přítomno. Americká revoluce byla první metafyzická políčka revoluce. Revoluce, která nebyla zakořeněna v krvi, pomstě či dobývání, ale v myšlenkách a ideálech, které nepřestávají oslovovat náš svět. Zakládající dokumenty Spojených států stojí na transcendentní pravdě, že všichni lidé jsou si rovni a byli obdarováni svým Stvořitelem nezcizitelnými právy jako je život, svoboda a hledání štěstí. Existence Spojených států stojí na metafyzickém základě. Odmítneme-li transcendetni argumentaci otců zakladatelů proti britské koruně, obžaloba anglického krále Jiřího III. se stane zcela neopodstatněnou.

Dnešní hlava katolické církve vidí v systému Spojených států, který zaručuje oddělení státu a církve to, co mělo ranné křesťanství na mysli. Benedikt vychází z argumentů papeže Gelasiuse (492- 496) že ´vzhledem k lidské slabosti a pýše úřady krále a kněze musí být oddělené´. Model Spojených států stojí na svobodných církvích v tomto systému existujících. Jsou to církve, které nejsou definovány svojí denominací, ale náboženským posláním. Náboženská sféra tak získává podíl ve veřejných záležitostech s vlivem na politické dění.

Před Evropany stojí volba mezi návratem k vlastní intelektuálně a lidsky bohaté minulosti a Hobbesovou doktrínou, která leží u kolébky pragmatismu a která věří, ze mír je důležitější než pravda a spravedlnost. První volba obsahuje naději. Druhá nabídne evropským politickým elitám východisko z nouze: předání klíčů k městským branám islámské civilizaci.