Vracím se k tématu, o němž jsem už pár textů uveřejnil - poprvé (NP, 16.5.2006) rozumováním s názvem Lapit štěstí, mušku zlatou.

HAPPINESS – slovo tak zásadní, fundamentální, definované jako "a state of well-being and contentment; joy; pleasurable satisfaction". Za adjektivem happy, přeloženém jako "šťastný, zdařilý, vhodný", slovo tak doslova podstatné, ale v češtině ho nemáme. Že bychom nepotřebovali jako třeba Eskymákům by "krokodýl" překážel svou zbytečností? Domorodci, pokud přežívají na poušti Atacama (severní Chile, jižní Peru), nepostrádají slovo pro déšť – úkaz pro ně nepředstavitelný, dosud tam nikdy nezapršelo.

Co tedy je onen kýžený, matkou češtinou pomíjený fenomén happiness? Řekové v klasickém dávnověku to proplétali se štěstím, příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout a na kolena srazit i toho nejmocnějšího. Proto bylo důležité, aby člověk nebažil po takové metě za každou cenu, ale aby žil mravně, čestně. Římský orátor a jurista Cicero dokonce šel do takového extrému s tvrzením, že ctnostný člověk může být považován za štastlivce, i když třeba bude mučen na skřipci. Křesťanství potlačilo onen důležitý aspekt šťastného zásahu osudu, se zdůrazňováním dosažitelnosti blažené posmrtné existence. Moderní idea tohoto kýženého stavu happpines je vynález doby osvícenství. V roce 1776 zakladatelé nezávislé Ameriky přece prohlásili, že snažení dojít k takovému cíli je neodcizitelným právem člověka, stejně jako právo na život a svobodu.

Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody a nepohody zabývá už řadu let. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures. Její autoři Ronald Inglehart a Hans Dieter Klingeman spolu s týmem dalších expertů analyzovali celkem 65 zemí. Například zjistili, že výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického vývoje, než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích. Že v Evropě, na jejím zachmuřelém severu je víc spokojenosti, jasu a pohody než na slunném jihu. Ponurý stav mysli postihuje zejména Portugalsko, kde jsou úzkost, bolest, utrpení a tragédie pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může být impulsem ke značným výkonům v literatuře, v hudbě, ale národu se tím příliš štěstí nedodá.

- - -

Před pár lety jsem měl smůlu, že jsem přijal pozvání svézt se zpět do Prahy. Spěchající publicista za volantem nezvládl u Štěchovic zatáčku, vyletěli jsme do svahu, vůz důkladně pošramocen. Posádka rovněž. Několik měsíců poté jsem se doma v Americe věnoval rehabilitační fyzioterapii. Docházel jsem na místo s obdobně postiženou klientelou, která po příchodu na obligátní pozdrav automaticky reagovala slovy "I am fine, just fine." Podivoval se našinec, který slova bral příliš doslovně. Stejně tomu s tím nejběžnějším, zcela bezobsažným, cizince matoucím pozdravem How are you. Takto začíná každý telefonní rozhovor nevítaných iniciátorů pokusů něco mi prodat, vymámit peníze. "Proč to chcete vědět?" zareaguji, čímž je zmatu a pouze se dozvím, že "se to jen tak říká". Občas si na tomto zmatení pochutnávám slovy "Děkuji za optání. Dnes je mi hůře než včera a líp, než bude zítra."

Čech to má jednodušší. Na takové "Jak se máte?" odpoví standardním "Stojí to za hovno." Načež z něho třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil, a čím víc vydělává, tím míň pracuje. Svůj život nicméně posuzuje takto fekálně.

Vládce v himálajském království Bhútánu informoval svůj národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální poduktivitou (HDP), ale "národním štěstím" (GNH, Gross National Happiness).

Jak měřit, vážit, kolik započítat kritérií, od blahovůle státu, svobody, tolerance po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených?

Nejen chlebem či kaviárem a šampaňským živ je člověk. Jak asi může potěšit hora zlata chorého starce nad hrobem? Jak měřit štěstí, uspokojení ze života a z jeho smyslu, kde vzít ten správný metr?

Jako kantor, trávící v učebně šest hodin týdně, jsem porovnával svou quality of life s kariérou českého kamaráda, značně víc si vydělávajícího soukromého podnikatele s pracovním týdnem šedesátihodinovým. Velesnadno jsme se dohodli, kdo z nás dvou si žije kvalitněji. Nyní jako americký penzista pobírám víc peněz než kdy dřív. Kvůli tomu přece nebudu jásat, ale natolik praktický snad jsem, abych si uvědomil, že je výhodou finanční starosti nemít.

Však většina badatelů se ztotožnuje se samozřejmostí, že hromadění peněz sice není zárukou dosaženého blaha, ale čím víc jich máme, tím líp se cítíme - pokud jsme chudí. Vylepšení materiálních podmínek, životního stylu jednotlivce, utrpí ale zjištěním, že téhož pokroku dosáhli ostatní v okolí, a tak ho připravili o pocit unikátnosti, že již není čím se blyštit. K ilustraci poslouží nedávná česká zkušenost: poté, co spadla klec a dřívější poddaní mohli nahlédnout do světa, což ještě mohli někoho ohromit a k závisti přivést zprávou o dovolené strávené "na Kanárech"?

O Češích se přece traduje, jaká že to je závistivá pakáž, co na otázku o jejich největším přání, odpoví přáním, aby sousedovi chcípla koza. Jenže výzkumníci zjistili, že lidi kdekoliv těší nejen jejich lepšící se podmínky, ale i pocit, že jsou na tom lépe, než je tomu jinde.

Není mi známo, kolik bádání se uskutečnilo mezi islámské víře oddanými mohamedány, o jejich tužbách, ambicích, zda doopravdy zdrojem jejich největšího štěstí je likvidace co největšího počtu nevěřících psů a pak blaženě odspěchat k Alláhovi a do náruče sedmdesáti dvou očekávajících panen k slastně nekonečně opakované defloraci.

Kupa peněz nemůže zaručit pohodu ani jedinci, ani celému sebebohatšímu národu, o čemž dobře vědí v republičce Nauru, ministátu, jehož pět tisíc občanů donedávna mělo a snad ještě má nejvyšší příjem na hlavu kdekoliv na světě. Je to zásluhou fosfátu, který dolují gastarbajtři. Domorodci tak mají zajištěno celoživotní pohodlí, bez placení jakýchkoliv daní. Nejvyšší příjem však neznamená nejvyšší životní uspokojení. Lid vlastní luxusní limuziny na obtížně sjízdné silnici. Má luxusní videa, sterea, ale nepravidelnou dodávku elektrického proudu. Veškerá potrava včetně vody pochází z dovozu a výsledkem je smrt z bohatství. Domorodci už dávno skončili se zemědělstvím, tradiční způsob obživy – čerstvé ryby a zelenina – nahradily dovezené konzervy a pivo, záplavy piva. Národ postihla rekordní obezita, cukrovka, slepota, dna, rakovina, vysoký krevní tlak a vysoká sebevražednost. Závěrečný účet: muži se v průměru dožívají 50, ženy 55 let.

- - -

Kritérion bhútánského vládce měřit kvalitu života národním štěstím (GNH - Gross National Happiness) získává rostoucí počet příznivců i v západním světě. Mezi nimi je i nynější britská vláda konzervativců, pracujících právě na takovém "indexu národního štěstí". Taktéž míní směřovat či aspoň uvažovat v sousední Francii za dosavadního prezidentství Nicolase Sarkozyho (psáno v létě 2011 - pozn.red.).

S takovými iniciativami nepochybně bude souhlasit Martin Seligman, bývalý prezident Americké společnosti psychologů a autor nové knihy s názvem Flourish: A Visionary New Understanding of Happiness and Well-Being (Free Press, 368 pp.). Český ekvivalent prvního slova v titulu je "Vzkvétat, prosperovat", což ale znamená částečné zapuzení jeho předchozího díla (Authentic Happiness), jeho "monismus" a naopak zdůrazňuje důležité prvky jako mezilidské vztahy (relationships) a "dosažení" (accomplishment). Leckdo bude překvapen tvrzením, že více pohody se dostává bezdětným manželům, než je tomu v potomstvem obdařených rodinách.

Seligman nyní odmítá Aristotelův názor, že veškeré lidské počínání směřuje k cíli vyjádřenému oním slovem happiness. Víc sympatického porozumění u něho získává Nietzsche, jeho "pozitivní psychologie", ambice, puzeni po moci ("will to power") jako zdroje energie dirigující naše veškeré počínání.

Nic nevím o výkonech českých badatelů na tomto poli a těšit se budu na výsledky, zjištění hodnot, po jakých národ zejména baží a třeba se dočká nebo nedočká.

KONEC