Každoročně si 10. prosince připomínáme den, ve kterém Valné shromáždění OSN v roce 1948 přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Je co si připomínat, ale ještě víc je nad čím se zamyslet.

S lidskými právy to bylo vždy složité a nejinak je tomu i dnes. Zdá se, že lidé původně chtěli lidská práva oddělit od běžných práv, těch, která podléhají nebo alespoň jsou zásadně ovlivněna momentálními držiteli mocí.

Autoři americké Deklarace nezávislosti z roku 1776 prohlašují, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní“ a že je jejich „Stvořitel obdařil jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a usilování o své štěstí“. Francouzská deklarace z roku 1789 se v preambuli zmiňuje o „Nejvyšší bytosti“ jako „zákonodárci“ těchto práv. Později tomu však bylo a je – ke škodě lidských práv – jinak.

Václav Žák v článku Může mít svět jednoho hegemona? (Právo 6. 12.) tvrdí, že v době přijetí Všeobecné deklarace lidských práv „nikdo nepřemýšlel, jestli je (západní) koncept lidských práv kulturně podmíněn, nebo má univerzální platnost“. O tom lze však úspěšné pochybovat.

Zástupci několika zemí, kteří tuto deklaraci podepisovali, např. Afghánistán, Írán nebo Pákistán, si o některých ustanoveních deklarace již tehdy jistě mysleli své, což dali později najevo tím, že tytéž státy (spolu s více než 60 dalšími) podepsali Káhirskou deklaraci lidských práv muslimů (1950). Ta takové „pilíře“ Všeobecné deklarace, jako je rovnost mužů a žen, svoboda vyznání a slova zásadně zpochybňuje.

Dnes již o zásadním podmínění lidských práv kulturním okruhem tvůrců i jejich vyznavačů, zejména po migračních událostech poslední doby, snad již nikdo nepochybuje.

Není to však jediný problém. Především jde o takové pojetí lidských práv, které zaměňuje vlastní způsob života za lidská práva. A nejen z toho důvodu se katalog lidských práv natolik rozkošatěl, že, ať se nám to líbí, nebo ne, jdou všeobecně uznávaná lidská práva proti sobě.

Tak pokud ona již zmíněná Deklarace nezávislosti hovoří o právu na „usilování o své štěstí“, lze se jistě ptát, o co jiného než o hledání štěstí usilují nejen ony tisíce lidí, kteří z jihu míří k hranicím USA, ale i ti, kteří denně přistávají na evropských plážích? A z kterých deklarovaných práv plyne míra účasti jiných lidí se na takovém hledání štěstí podílet? Otázka pro moderní svět… Ale nejde jen o aktuální migrační problém světa. Je Panna Maria zobrazená v adorovaném francouzském časopise v gynekologické pozici vyjádřením svobody slova, nebo nepřijatelnou, hrubou urážkou náboženského cítění?

A nemusí jít jen o extrémní případy. Jak je neomezené pojetí vlastnického práva v souladu s právem třeba na bydlení nebo s právem na ochranu životního prostředí?

Pokud se V. Žák ve zmíněném článku ptá, zda „má přednost státní suverenita, nebo lidská práva“, uhodil onen příslovečný hřebík na hlavičku. A doplníme-li státní suverenitu o její nezbytnou součást, totiž o právo občanů uspořádat si život ve státě, možná by si tuto otázku měli položit aktivisté, kteří každou vládní delegaci odjíždějící mimo naši euroamerickou civilizaci častují výzvami, aby hostitele nezapomněli poučit o lidských právech.

Ale ať si ji položí i ti, kteří nám zpochybňují Mikuláše a Vánoce, křesťanské symboly, českou maskulinní gramatiku, etiketu v chování k ženám, anatomické konstanty mužů a žen...

Možná, že ona práva, která nám, podle americké Deklarace nezávislosti, dal Stvořitel, jsou ta, která nám zbydou, až už si s tou lavinou dnešního lidskoprávního panoptika nebudeme vědět rady.

Právo, 10.12.2018