Nedávný varšavský summit NATO a jeho závěry ve vztahu k Rusku, jež počítají s odstrašováním i se spoluprací, se dostaly do mediálního stínu především v důsledku brexitu.

Summit vyšel vstříc obavám pobaltských zemí i Polska a rozhodl o rozmístění nových jednotek Aliance v nich. Kancléřka Merkelová, jež zdůraznila, že odstrašování a dialog nejsou v protikladu, ale patří neoddělitelně k sobě, přitom uvedla, že „trvalé bezpečnosti v Evropě lze dosáhnout jen s Ruskem, nikdy proti němu“.

To lze chápat jako pozitivní znamení k postupné změně vztahů, jež se dosud vyvíjely v nepřátelské protiruské atmosféře. V tomto směru silně působil hlavní mediálně politický proud, ale názory běžných lidí mu zcela nepodlehly.

Stojí za připomenutí, že třeba v Německu má plán na trvalé rozmístění nových jednotek NATO v Pobaltí a v Polsku jen minimální podporu 9 procent a pouze 16 procent dotazovaných považuje za vhodnou účast německých vojáků na cvičeních ve středovýchodní Evropě.

To jen potvrzuje poznatek, který vyslovil německý exkancléř Schmidt (Die Zeit, 27. 3. 2014), že německý národ nechce žádnou studenou válku a že politické elity se možná rychleji vzdalují od mírového smýšlení jejich národů.

Je tu vážná otázka, zda i v tom není jeden ze zdrojů ztráty důvěryhodnosti politických elit, jedna z příčin prohlubování příkopu mezi elitami a občany. EU je v hluboké krizi, a to nejen v důsledku brexitu. Její zástupci i představitelé členských zemí by měli s větší mírou sebereflexe posoudit dřívější politiku ve vztahu k Rusku. Ještě více to platí pro NATO.

V tomto kontextu si zaslouží u nás pozornost politický testament Michela Rocarda, významného francouzského politika, předsedy vlády za Mitterrandova prezidentství, v obsáhlém rozhovoru v týdeníku Le Point z 23. 6. 2016. (Rocard záhy po jeho uveřejnění, 2. 7., ve věku 85 let zemřel.)

Ke vztahu Západu k Rusku uvedl, že v roce 1991 Jelcin jako prezident ohlásil světu konec Varšavské smlouvy. Západ se podle Rocarda dopustil tragické chyby.

„Jelcin nedostal žádnou odpověď. Nic. Absolutní mlčení. O šest měsíců později reaguje prezident USA (Georg Bush st.) ve jménu NATO – ale aniž by to konzultoval s nějakým členem NATO – aby řekl Rusům v podstatě toto:,Je dobře, že jste opustili komunismus a Varšavský pakt, ale zůstáváte Rusy a v důsledku toho zůstáváte nedůvěryhodní; my tedy rozšíříme Atlantický pakt až k vašim hranicím a zároveň do něj inkorporujeme staré republiky Sovětského svazu, tři baltské země.‘ Inzultace, facka. Hrozba. Vladimir Putin je prožíval jako ponížení... V ruské agresivitě není jen vůle se bránit, je to také odmítnutí urážky, vůle kontrainzultovat.“ Ve vztahu k Ukrajině Rocard mluvil o západní provokaci. „Naši diplomaté a ještě více žurnalisté zapomněli historii... Ukrajina nebyla konstituovaná země, ale konglomerát populací, jejíž polovina mluvila rusky a druhá ukrajinsky, jež byla složkou Sovětského svazu. Kdyby se to mělo na paměti, možná by se užil jiný slovník a jiná gesta. Mělo by se vyslat poselství, že jsme se zmýlili.“

Považoval jsem za vhodné před časem (Je Rusko hrozbou?, Právo 23. 6. 2016) připomenout, že i přes silné působení politicko-mediálního proudu většina občanů nepociťuje obavy z Ruska.

Je příznačné, že ti politikové, kteří působili ještě v době studené války, k nimž patří Schmidt, Kissinger, Genscher i Rocard, by preferovali partnerství a kooperaci, nikoli nepřátelství, jež je příznačné pro představitele Polska i pobaltských zemí a Ukrajiny.

Současná reprezentace NATO i EU do značné míry v důsledku ukrajinské krize a jejích důsledků, jako je ruská anexe Krymu, politikou sankcí, kterou Schmidt označil za hloupou, přešla v politiku konfrontační.

Význam ukrajinského konfliktu se značně změnil i vzhledem k neobyčejně vyhrocené situaci na Středním východě a hrozbě IS a terorismu s ním spojeného, a proto je zapotřebí měnit i neuspokojivé vztahy západu k Rusku ve směru posilování spolupráce. V tomto ohledu lze ocenit i pozitivní stanovisko k tomuto procesu v projevu prezidenta republiky na summitu NATO, kdy zdůraznil potřebu širšího dialogu s Ruskem.

Autor byl poslanec ČSSD

Právo, 28.7.2016