Jak zajistit tu vůbec nejzákladnější funkci státu?

Co se mé předešlé predikce týče, nemohu než si s určitým černým humorem nepovšimnout, že 20:80 je zhruba pravděpodobnost, že prohrajete jedno kolo ruské rulety. (Běžný revolverový bubínek má šest komor, takže ta pravděpodobnost zaokrouhlená na celá čísla je 17 : 83.) Pic, bum! Mrtvé koťátko.

Aktuální civilní letecký provoz nad východní Evropou (ráno 24.2.)

Další vývoj ruského válečného tažení si predikovat netroufám, ale rád bych okomentoval následující příspěvek nejvyššího důstojníka současného Bundeswehru, šéfinspektora Alfonse Maise:

“To se člověk takhle ráno probudí a zjistí, že v Evropě vypukla válka. Včera jsme v armádě slavili “Den hodnot”. Jeho těžištěm byla otázka: “Proč sloužíme?” Jednodušeji to už generaci, která nezažila studenou válku, ukázat nejde.
Nechce se mi věřit, že po jednačtyřiceti letech služby v míru budu muset zažít válku.
A Bundeswehr, armáda, které mám tu čest velet, tu stojí víceméně s prázdnýma rukama. (doslova: jako nahý). Naše možnosti, jak podpořit spojence nebo politiky, jsou extrémně omezené.
Dopředu jsme viděli, že toto jednou přijde, ale nepodařilo se nám dosáhnout toho, aby z anexe Krymu byly vyvozeny adekvátní závěry. Nemám z toho dobrý pocit. Mám vztek!
Území NATO zatím není přímo ohroženo, i když naši partneři na východě pociťují rostoucí tlak.
Kdy, když ne teď? Musíme se reorganizovat a opustit starou strukturu určenou k podpoře nasazení v Afghánistánu, jinak nemůžeme doufat v to, že bychom mohli naše ústavní a smluvní závazky s úspěchem plnit.
Alfons Mais na svém linkedIn účtu

Víte, co mají společného “tisk peněz”, zanedbávání vlastní obranyschopnosti a dnes, dejme tomu, nedostatečné investice do digitální bezpečnosti? Ke všem třem se sklouzává strašně snadno.

Když se takzvaně nic neděje, je jednoduché kašlat na dlouhodobou perspektivu a uspokojovat potřeby “tady a teď”. Peníze se skoro vždycky dají použít na něco, co vám bezprostředně přinese nějakou chválu v médiích a loajalitu příznivců. Kdežto armáda je poslušná a s utažením opasků se smíří.

Přišel snad někdo v Německu o kariéru proto, že Bundeswehr musel cvičit s košťaty? Inu, paní Ursula von Leyenová rozhodně ne, přes pět let byla ministryní obrany SRN a potom povýšila do čela Evropské komise, kde sedí doteď. A generál Mais je pořád tak hodný, že ji v té své stížnosti ani nejmenuje jménem, i když průměrný Němec si to jméno velmi snadno domyslí.

Jenomže jednoho dne dorazí státní bankrot, zelení mužíci nebo hackerský útok a najednou se ta léta zanedbávání situace nedají nijak snadno napravit. Pak tam stojíte, slovy Alfonse Maise, jako nazí. Kdežto agresor je na tom líp, protože tu svoji činnost plánoval předem.

Co s tím? Toto není nějaký unikátní problém moderní doby nebo demokratického uspořádání státu. Ani nemusíme chodit moc daleko; habsburská říše prohrávala z důvodu nedostatečné připravenosti války nebo aspoň bitvy každou chvíli, a o žádnou demokracii přitom tehdy nešlo. A carské Rusko projelo konflikt s Japonskem (1904-1905) tak ostudně, že se na to raději moc nevzpomíná.

Nicméně pořád se nám ten problém vrací. Pořád. Je až nedůstojné padat neustále znovu, odhadem co generaci až dvě, do té samé pasti. K tomu by civilizace sklouzávat neměla.

Vítězní Japonci v rusko-japonské válce, Charles M. Sheldon, Wikipedia,
licence CC BY 4.0

**********************

Němci mají unikátní problém, se kterým asi nepohnou. Tam je na té zelenorudé části spektra, která je momentálně “na koni”, silně rozšířený až ochromující intelektuální pacifismus, jenž asi jen tak nezanikne; je to pevná součást identity tamní levice. Už někdy před dvaceti lety, když jsem se krátce potloukal po kolejích v Cáchách, jsem byl překvapen těmi všudypřítomnými protiválečnými a protizbraňovými nálepkami, na které člověk narážel od autobusů až po veřejná WC. Studenti v tomto byli hyperaktivní – a studenti jsou v Německu hlavním personálním rezervoárem budoucích elit.

U nás v České republice tenhle intelektuální problém nemáme, u nás není žádný principiální odpor k ozbrojeným složkám ani k jejich zbraním. Tady se na armádě škudlí čistě pragmaticky, aby se ušetřenými penězi daly vyfutrovat jiné resorty a jiní kamarádi. Jenomže důsledky nejsou o moc lepší.

Co tedy s tím? Zakotvit do naší ústavy povinnost dvou procent HDP na obranu? To by mohlo fungovat jen tehdy, pokud by sankce za nedodržení byly nemilosrdně tvrdé; např. pokud by každý ministr financí, který to pravidlo nedodrží, automaticky přišel o křeslo a dostal doživotní zákaz působení ve veřejných funkcích.

Taky by to znamenalo ubrat na jiných posvátných kauzách, například přestat útočit na ozbrojené síly za to, že mají určitou uhlíkovou stopu (dokonce i The Economist se tím zabýval, ach jaj). Tanky na baterie, to je opravdu jenom horečný sen.

Neměj pušky a budeš sežrán. To je ponaučení, na které se v blahobytnějším světě snadno zapomíná.

**********************

Hudební epilog
Viz poslední dvě věty článku.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 5
Páté pokračování série Zapomenutých příběhů, návrat k tradičnímu formátu volného řetězce dvanácti kapitol na různá témata. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora