Říká se, že 21. století nezačalo 1. ledna 2001, ale až 11. září. Právě tento týden to bude dvacet let, co unesená letadla narazila do newyorských věží Světového obchodní centra a do Pentagonu. Po těch dvaceti letech už bezpečně víme, že Francis Fukuyama se se svým Koncem dějin fatálně mýlil, zatímco Samuel Huntington měl se Střetem civilizací naprostou pravdu.

Zatímco Huntington předvídal, že světové konflikty budou napříště probíhat mezi kulturními celky, například mezi západní kulturou a islámskou civilizací, Fukuyama ve své knize Konec dějin a poslední člověk tvrdil, že je hotovo, neboť liberální demokracie představuje vyvrcholení dějinného vývoje. Skoro se chce zvolat, ach, Bože, jak se ten člověk zmýlil.

Pro nás tím „koncem dějin“ evidentně mělo být vítězství demokratického Západu nad komunistickým Východem ve studené válce a nadcházející věčný liberálně demokratický ráj. Jenže soudruzi, nikoliv z NDR, zřejmě někde udělali chybu. Nejspíš v tom, že současná liberální demokracie je všechno možné, jen už ne liberální a demokratická.

Co se za dvacet let od 11. září odehrálo? Výprava za potrestáním viníků z Al-Kaidy a rozprášením Tálibánu se přeměnila na dvacetileté afghánské dobrodružství, jež skončilo naprostým fiaskem. Zatímco v roce 2001 ovládal Tálibán pouze část Afghánistánu, dnes už mu patří celý.

Další rozvrácenou zemí je Irák. Záminkou ke vstupu západních vojsk byly Saddámovy zbraně hromadného ničení. Nikdy se nenašly, existovaly pouze ve zprávách tajných služeb. Saddám Husajn byl po letech dopaden a popraven, ale liberální demokracie západního typu v Iráku rozhodně nezvítězila. Ani nikde jinde v okolí.

Pak totiž následovalo „arabské jaro“ a už to šlo ráz na ráz. Tunisko, Alžírsko, Egypt, Jemen, mrtvý Kaddáfí a rozvrácená Libye, živý Asad a rozvrácená Sýrie, nástup Islámského státu, masová migrace. Odkud? Z Afghánistánu, z Iráku, ze Sýrie, z Libye i odjinud. Pokračováním byly teroristické útoky v evropských městech, mačety, kalašnikovy, náklaďáky, bomby…

Nikoliv konec dějin, nýbrž další střet civilizací se rozhořel také na Ukrajině. Výsledkem úsilí Evropské unie vnutit Ukrajině nesmyslnou asociační dohodu je další rozvrácená země, občanská válka na Donbase, tisíce mrtvých či nenávratně odešlý Krym. A jako bonus nová studená válka s Ruskem.

A zatímco Západ neúspěšně importuje svoji zdegenerovanou liberální demokracii do zemí, kde nikdy nemůže fungovat, a k sobě domů odtamtud naopak importuje společensky a kulturně nepříliš kompatibilní obyvatelstvo, Čína rok co rok zvyšuje svůj HDP o dvojciferné procento a nezadržitelně se mění v supervelmoc, jež má ambici stát se v dohledné době ekonomicky nejsilnější zemí světa.

Ideologický kurz Západu, kde se dnes boří sochy velikánů, kde se poroučí větru a dešti a kde bují cenzorská „cancel culture“, dnes určují levicoví pokrokáři všech možných barev. Jenže ne každá novota je pokrok. Výsledkem je naše ekonomické zaostávání, jež nás ve střetu civilizací rozhodně neposiluje.

Dvacáté výročí 11. září, a především tehdejší tři tisíce nevinných obětí, jež můžeme připsat na oltář naší konfrontační politiky akce a reakce, respektive vývozu našeho způsobu života do zemí, kde o to nestojí, by pro nás měly být důvodem k zamyšlení, zdali něco neděláme špatně. Jedna stará moudrost totiž praví, že pýcha předchází pád.

Autorka je poslankyně a předsedkyně volební formace Trikolora Svobodní Soukromníci.