SVĚT: Klíčem k moci je mír
Klíčem ke všemu je mír. A láska a přátelství. Neboť jak již bylo tisíckrát řečeno: „Čiň dobře i nepříteli! Láska bližnímu neubližuje.“ (Bible, Římanům 13,10)
Říká se také: „Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem! “ „Když tvůj nepřítel má hlad, dej mu najíst, když má žízeň, dej mu napít. Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.“ (Řím 12, 20-21) „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“ (Mt 5,9)
No, tak to bychom měli. Ač to mnozí multikulturalisté ani netuší, neboť sami sebe považují za ateisty, vycházejí ve své všeobjímající lásce právě z této části Bible. A tak naše bílá křesťanská civilizace ochotně ubytovává, krmí a léčí ty, kteří k nám přijdou, protože žijeme v domnění, že všichni lidé jsou stejní.
Což nejsou. Zásadní chyba je ve výkladu a pochopení těchto slov. Když Ježíš říká: „Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,27-28), myslí tím ty, o kterých se o Vánocích mluví jako o lidech „dobré vůle“. Lidi, kteří přijali jeho víru, a tedy dnes i naši víru, byť třeba ne v náboženském slova smyslu. Ale v morálním ano.
Jenže dnes opět stojíme tváří v tvář jiné civilizaci, která neuznává žádnou „křesťanskou lásku“. Jejich cílem je nás zničit, vyvraždit, zotročit a vymazat z mapy světa. Této nauce se říká islám.
Dnes u nás dostane v mediích slovo kdejaký „odborník“ na islám, který jej vylíčí jako poselství lásky, a citují nám z motlitby „Súra Al-Fátiha“ („Oteviratelka“), což je název první kapitoly Koránu, svaté knihy islámu. Skládá se ze sedmi veršů, které všechny začínají slovy: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného…“, což ovšem platí, jak se dočteme na konci této súry, pouze pro někoho:
-6- veď nás stezkou přímou,
-7- stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.
Takže neplatí, ta milosrdnost a slitovnost pro ty, co „v bludu“ jsou. Což nám například ty mladé polovzdělané dámy a mladí polovzdělaní mužové, co chtěli u nás zavádět „pochopení islámu„ do škol, jaksi tají. Říkám-li polovzdělaní, nemyslím to z hlediska dosaženého vzdělání. Jak napsal Lukáš Lhoťan, jsou to multikulturní aktivisté z Prahy a Brna, kteří chtěli rozjet propagační kampaň, jež měla pozitivně propagovat islám v českých základních školách. Čeští studenti jsou k účasti lákáni i tím, že dokonce dostanou zaplaceno za to, že se stanou „tváří“ této pozitivní propagace islámu.
Za touto iniciativou jsou známí islamofilové z Karlovy univerzity (například Klára Popovová) či kandidát do Evropského parlamentu za Stranu zelených a známý obhájce islamizace Šádí Shannaáh či praktikující ortodoxní muslimka Kateřina Gamal Richterová a další. Otázkou je, jsou-li tak hloupí, či zda tak činí za peníze. Obávám se, že za b) je správně. I když někteří „spolupracující“ jsou prostě jen fanatici multikulturalismu.
Jako nejvyšší ombudsmanka ČR, paní Šabatová. Která činí ze svého úřadu nanejvýš nebezpečný nástroj islamistické indoktrinace společnosti. Tak to vždy začíná: výroky vhodně vybraných intelektuálů o utlačování mladých imigrantek-muslimek například tím, že jim nedovolujeme nosit do našich škol muslimské šátky. A protože, jak se ukázalo v mnoha dotazníkových diskuzích v mediích, neví o islámu u nás téměř nikdo nic a různé „mluvící hlavy“ dokáží blábolit neskutečné hlouposti, je na čase se islámem zabývat. I když je většina obyvatel ČR je na základě zkušeností mnoha generací svých předků k islámu odmítavá, a to hodně. Neopakuje tedy chyby, kterých se dopustila západní Evropa a která si dnes neví rady s islamisty na svém území. Začíná tedy boj o „ducha“ a myšlení našich obyvatel.
Bohužel, ukazuje se, že o islámu nevíme nic. Naši „módní“ intelektuálové jen opakují staré lži a k tomu přidávají moderní, sofistikovanou a účinnou propagandu o „mírumilovném islámu“. A to v době, kdy fanatičtí muslimové, věrni své víře, vraždí, mučí a týrají tisíce lidí. Kdy je zotročují, ženy znásilňují a prodávají je jako zvěř, děti odvlékají do otroctví. I v této době, což se bude zdát za pár desítek let lidem nepochopitelné, mnozí „pokrokoví bílí intelektuálové“ z USA a Evropy tvrdošíjně propagují podporu islámu halenou do multikulturalismu a některé státy jako třeba Švédsko, Norsko či Velká Británie se hlasitě takzvanou podporou Palestiny stávají antisemitské, pardon, antisionistické.
Co je toho příčinou? Jistěže celkový úpadek zpohodlnělé společnosti, zhýčkané a sebestředné až k sebedestrukci. Dále pak nedostatečné vzdělání a informace. Dnes máme možnost získat nějaké vědomosti z přednášky dr. Billa Warnera “1400 Years of Fear“ (1400 let strachu), kterou naleznete zde.
Doporučuji udělat si čas a tuto přednášku si vyslechnout (je opatřena titulky), i když je dlouhá 45 minut. A třeba dvakrát, je to hutná přednáška. Otevře vám nový pohled na svět. A na problém, s kterým se potýkáme, a který je tak velký, že současná lokální rusko-ukrajinská válka v zastoupení (Ukrajina zastupuje EU a USA) je celkem bezvýznamným problémem.
Jen tak, abych ve vás vzbudil zájem: Víte, že v boji s muslimy padl v bitv ě ... (no, kdepak to bylo?) slavný český král? Napovím: Bylo to v roce
Bitva se nevyvíjí dobře. Král Vladislav III., známý v dějinách jako „varenčik“, je statečný, ale nezkušený. Čeští husité dostávají po prvním dnu bitvy od muslimů nabídku: Odejděte a nic se vám nestane. Jinak zemřete!
Husité odmítnou. Sestaví svoji vozovou hradbu, po celou noc se modlí, zpívají a zpovídají a přijímají poslední pomazání. Druhého dne v poledne jsou všichni mrtvi. Ve jménu křesťanství a rovnosti před Bohem. Ostatně, pokud vím, tak jediný přestavitel našeho státu, který navštívil památník bitvy u Varny, byl Václav Klaus.
A pokud chcete něco vítězného, nalistujte si v dějepise téměř tajenou bitvu u Vídně v roce 1638. Kdy se malá posádka Vídně a dobrovolníci bránili obrovské muslimské přesile a v kteréžto bitvě hrály jednu z rozhodujících úloh statečně, na hraně sebeobětování české vojenské oddíly. V rakouské dějepisné učebnici pro školy se to dočtete, u nás ani náhodou!
Jistě jste si všimli při diskuzi o muslimských šátcích do škol a jejich přípustnosti, jaké se vynořilo množství všelijakých „odborníků“, často „specialistů“ na Blízký východ a islám. Z jejich vyjádření je jasné, že buď nejsou odborníci, anebo lžou. Jako třeba Tomáš Petráček, vedoucí Katedry kulturních a náboženských studií Univerzity v Hradci Králové v rozhovoru pro LN, kde porovnává nošení muslimských šátků, což je veřejná výzva demonstrující nadřazenost islámu, a blábolí cosi o mládeži nosící oblečení ve stylu „pankáč“ nebo „gotik“. Pokud si dotyčný vysokoškolský učitel není vědom rozdílu mezi hnutím „punk“ a islámským náboženstvím, je otázkou, co na takové škola učí.
A proč tak s prominutím žvaní. Mimo téměř potlačeného strachu nedotknout se nějak islamistů, protože je to nebezpečné, jak říká dr. Warner, což dokazuje mnoho vražd, fyzických útoků atd. na ty, kteří nějak „urazí islám“ (ve skutečnosti nikoli islám, ale fanatické vyznavače jeho nejhorší formy), jde také o to, čemu se říká
Princip kognitivního (vědeckého či poznávacího) konjunkturalismu
(omlouvám se autorovi citovaného textu, ztratil jsem původní pramen):
„Ačkoliv pojem „konjukturalismus“ zní jednoznačně pejorativně, velmi obecně a neutrálně, jde o to, že intelektuál využívá objektivně příznivých podmínek („konjunktury“) k prosazení určitých idejí, koncepcí a principů. Většinou pohříchu ale konjukturalismus funguje skutečně především prostřednictvím přizpůsobivých (intelektuálských anebo aktivistických) lidských améb, které se dávají ochotně do služeb těch či oněch systémů či režimů - nezřídka diametrálně protichůdných. Ještě jinak: tito intelektuálové fungují na principu nabídky a poptávky. Zřídkakdy z donucení, začasté ze strachu a při jejich nevalné morálce – je vcelku právem možné v nich vidět cosi jako „intelektuály tržní“. Například v posledním půlstoletí náhlá podpora ekologizace, přebírání „politicky korektního“ vyjadřování u nás po roce 1989, náhlý mediální obdiv ke kladné výjimečnosti homosexuálů, atd. atd. - a také módní, ale zbabělé podlézání fanatickým islamistům.
Po téměř sedmdesáti letech tichého hnití západní Evropy pod americkým atomovým deštníkem a schováni za sílu armády USA stali se západní Evropané rozmazlenými fracky. A naše mladá „inteligence“ se jimi stává taky. Však si také potomci „květinových dětí“ - intelektuálové USA, kteří si zvykli mít na všechno nárok, ale žádnou povinnost - zvolili za prezidenta fanouška islamismu Obamu.
A náhle, po letech snění a blouznění o lidských právech pro orangutany a problémech, zda smí muži močit vestoje, západní - nebojme se říkat bílá křesťanská - civilizace (do které dnes ovšem patří i další národy a skupiny jako Latinoameričané a s jejich vícebarevným křesťanským obyvatelstvem i katolické Filipiny, ale také Austrálie a svým způsobem i Čína, neboť i komunismus je „vynálezem“ Evropy) se probudila do světa, kde už neplatí to, co se zdálo neměnné ještě včera. Politici, novináři, různí rádoby intelektuálové mohou žvanit, jak dlouho chtějí (tedy než jim nějaký mudžahedín v televizním přenosu nepodřízne hrdlo), skutečnost tím nezmění.
Na kabelu na programu NAT Geo Wild běží přírodopisný seriál s názvem uvedeným v titulku: „Klíčem k moci je mír.“ A na obrazovce se objevují záběry, jak jedna zvířata požírají druhá, a hlas k původní větě dodává: “To určitě!“
My lidé nejsme nic jiného než primáti, „nahé opice“ obdařené výkonným mozkem. Stejně tak jako naši nepřátelé. A platí pro nás stejné zákony přežití jako pro každý jiný organismus. Braň se, cvič své síly a schopnosti, nepodceňuj nepřítele. Nebo budeš sežrán. Skuteční nepřátelé naší civilizace kteří nás veřejně vyzývají na souboj na život a na smrt. A myslí to smrtelně vážně. Není důvod jim nevěřit.
V jednom křesťanském textu zabývajícím se otázkami vztahu k jiným jsem našel názor: “Zvláštní důkazy lásky dávat najevo nepříteli nejsme povinni. Máme-li však naději, že tím nepřítele získáme, jsme povinni konat i takové skutky.“
Bohužel, jak se zdá, fanatické muslimy dobré skutky a „pochopení“ jen utvrzují v přesvědčení o naši slabosti. Asi bychom si měli vzpomenout na husitské „Krleš! Krleš!“, s kterým šli do boje. A až to vyhrajeme, tedy pokud to vyhrajeme, můžeme se vrátit k Bibli a modlit se: „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ (Mt 6, 12)
Neboť už 1400 let je jejich cílem udělat z nás, z našich žen a z našich dětí mrtvoly. A mrtvoly už se nemodlí.