Kdyby Gruzie bývala již byla v NATO, když Michail Saakašvili vpadl do Jižní Osetie, stáli bychom teď tváří v tvář Rusku ve válce na Kavkaze, kde převaha Moskvy je stejně obrovská, jako byla převaha Spojených států v Karibském moři za kubánské raketové krize.
Kdyby nic jiného, tak rusko-gruzínská válka prokázala, jakým bláznovstvím je delegovat na nevyzpytatelné horké hlavy v čele nestabilních států pravomoc zavléci Spojené státy do války.
Od Harryho Trumana po Ronalda Reagana – řekl ministr obrany Robert Gates – se američtí prezidenti snažili vyhnout přímému válečnému konfliktu s Ruskem, dokonce i v době, kdy „Medvěd“ předváděl vrcholné kousky své bestiality.
Truman odmítl použít sílu k proražení Stalinovy blokády Berlína. Ike odmítl zasáhnout, když „Řezník z Budapešti“ utápěl maďarskou revoluci v krvi. LBJ netečně přihlížel, když tanky Leonida Brežněva drtily „Pražské jaro“. Odpovědí Jimmyho Cartera na Brežněvovu invazi do Afghánistánu byl jen bojkot moskevské olympiády. Když Brežněv nařídil svým varšavským satrapům, aby rozprášili Solidaritu, a sestřelil jihokorejské letadlo, a zabil tak spoustu amerických občanů včetně jednoho kongresmana, Reagan na to – nic.
Tihle prezidenti nebyli zbabělci. Nešli by zkrátka do války, když ve hře není žádný životní zájem Spojených států, jenž by takovou válku ospravedlnil. Kdyby ovšem George W. Bush býval prosadil svou a Gruzie by se byla stala členem NATO, americká námořní pěchota by teď už možná bojovala proti ruským vojskům, pod jejichž prapor by ráda přešla provincie se sedmdesáti tisíci Jihoosetinců dávajícími přednost Rusům před Gruzínci.
Nadutou pošetilost architektů post-studenoválečné politiky máme dnes jak na dlani. Tím, že jsme přivedli do NATO tři bývalé sovětské republiky, posunuli jsme americkou potenciální válečnou linii od Labe bezmála na dostřel artilerie z někdejšího Leningradu.
Pokud Amerika přijme do NATO Ukrajinu, bude Jalta, letní sídlo carů, přístavem NATO a Sevastopol, tradiční domovský přístav ruské černomořské flotily, se stane námořní základnou americké 6. flotily. To je tedy pořádně velké sousto.
Cožpak nejsme s to pochopit, jak by Vladimír Putin jako ruský vlastenec byl pobouřen z takového amerického obklíčení, když Rusko přišlo o své impérium a touží po našem přátelství? Jak by asi kdysi reagoval Andy Jackson na takový tlak ze strany britského impéria?
Až do roku 1991 patřila ropa z Kazachstánu, Turkmenistánu a Ázerbajdžánu Moskvě. To nejsme s to pochopit, proč by Putina popudilo, kdyby hrabiví yankeeové vybudovali ropovod, kterým by odváděli ropu a plyn z Kaspické nížiny přes odštěpenou Gruzii na západ?
Řadu let Putin & spol. jen přihlíželi, jak američtí agenti pomáhají svrhnout Rusku nakloněné režimy na Ukrajině a v Gruzii.
Jestli je na spadnutí II. studená válka, tak kdo ji začal, když ne my?
Bryskní a rozhodná akce Putinovy armády, která vytlačila gruzínské ozbrojené síly z Jižní Osetie během 24 hodin poté, co Saakašvili zahájil svůj útok, vyvolává dojem, že Putin přesně věděl, co má Saakašvili za lubem, a praštil ho přes prsty.
A co jsme vlastně věděli my? Věděli jsme, že se Gruzie chystá spadnout do Putinovy pasti? To jsme neviděli, že Rusové jsou u severní hranice Gruzie na čekané? Dali jsme Saakašvilimu zelenou?
Joe Biden [předseda senátního Výboru pro zahraniční vztahy, pozn. překl.] by měl iniciovat veřejné slyšení s cílem vyšetřit, kdo zavinil takovou blamáž Spojených států.
Válka v Gruzii odhalila nebezpečné přepínání americké síly. Amerika nemůže – a ani by neměla – vést válku s Ruskem na Kavkaze, když je naše armáda vázána v Afghánistánu a v Iráku. Proto je slabomyslné nabízet Tbilisi členství v NATO, jak to činí John McCain i Barack Obama.
Spojené státy se musí rozhodnout, zda chtějí partnerství s nedokonalým Ruskem, nebo druhou studenou válku. Ale chceme-li další studenou válku, tak tím, že připravíme Rusko o kaspickou ropu a budeme mu Severoatlantickou smlouvou šermovat přímo před nosem, zvolíme tu nejjistější cestu k ní.
Vladimír Putin není žádný Stalin. Je to národovec, odhodlaný – coby vládce hrdé a mocné země – zajistit svému národu primát v jeho sféře vlivu; přesně v tom smyslu, jak to dělali američtí prezidenti od Jamese Monroea po Bushe na naší straně Atlantiku.
Znovuožívající Rusko neohrožuje žádný životní zájem Spojených států. Je však hrozbou pro jakési „americké impérium“, které si o sobě myslí, že se mu dostalo od Boha právo nasadit americké vojenské síly na zadní dvorek nebo přední verandu Matičky Rusi.
Kdo vládne v Abcházii a Jižní Osetii, to přece vůbec není naše starost. A proč po tom praštěném Saakašviliho dobrodružství neumožnit obyvatelům těchto provincií, aby sami v plebiscitu uspořádaném Spojenými národy nebo Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě rozhodli o své budoucnosti?
A co se týče Saakašviliho, ten se po tomhle husarském kousku nejspíš stal miláčkem tbiliského lidu. Neokonové by mu měli rychle zařídit nějakou dobře placenou trafiku v American Enterprise Institute.
www.realclearpolitics.com (19. srpna 2008)
Z angličtiny přeložil Ladislav Bátora