Uplynuly tři roky od útoku islamistů na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo. Při útoku zahynulo dvanáct lidí včetně osmi novinářů.

Teroristický čin vyvolal nebývalou vlnu solidarity, nejen mezi Francouzy. Hashtag anebo odznak s nápisem Je suis Charlie (Já jsem Charlie) byl heslem, které vystihovalo ducha doby. Pár dnů nato se konaly spontánní demonstrace, jichž se účastnily více než čtyři miliony lidí.

V dějinách Francie nebylo masovějších protestů. Nebyl to jen projev solidarity s oběťmi, ale především pokus o ochranu svobody slova jakožto nejvyšší hodnoty západní společnosti. Již tehdy byly slyšet hlasy, které tvrdily, že kolektiv redakce postihl sice přehnaně přísný, ale v podstatě zasloužený trest.

Časopis prý překračuje veškerou míru slušnosti, uráží city věřících a celých národů, rouhá se, tiskne nemravné karikatury, a proto může očekávat jen další nepříjemnosti. Kdekdo se cítí být uražen. Muslimové, Španělé, kterým nesedly karikatury kolem teroristického útoku v Barceloně, Rusové pobouření vtípky ohledně pádů letadel a mnozí jiní, které časopis podrobuje nemilosrdnému karikování.

Množí se výhrůžky na adresu novinářů a v posledních třech letech Charlie Hebdo existuje de facto v podmínkách ilegality, přičemž skoro polovinu svých příjmů musí utrácet na zajištění bezpečnosti členů redakce. Ze symbolu národní jednoty se stal kupodivu příkop rozdělující francouzskou společnost.

K filozofii sloganu Já jsem Charlie se hlásí ti, kdož sdílí hodnotu světského státu, pokládají rouhání za projev svobody slova a odmítají zaměňovat posměšný vztah k náboženství za nepřijatelný rasismus.

Fronta těch, kteří se ke sloganu více nehlásí, zahrnuje všechny, podle jejich názory by svoboda slova neměla urážet city věřících a podporují právo náboženských společenství žádat od státu zvláštní respekt. Přestože Charlie Hebdo se nevyznačuje velkou úctou vůči žádným konfesím, obzvlášť citliví na scházející respekt jsou muslimové.

Nesnadné dilema se znovu aktualizovalo v Evropě poté, co některé vlády – zejména německá – zavedly restrikce, které zavazují sociální sítě mazat tzv. „nenávistný obsah“. Ve výsledku jsou sociální sítě nuceny mazat prakticky všechno, co zavání kritikou nějakých sociálních skupin, ale také každé osobnosti, která se cítí být kritikou poškozena.

Jak je možné, že tatáž Angela Merkelová, která před třemi lety pobouřeně kráčela v čele průvodu za transparentem Je suis Charlie, dnes zavádí nejradikálnější formu cenzury?

Také na amerických univerzitách se šíří představa, že druhý dodatek ústavy by měl být upřesněn ve smyslu „svoboda slova ano, ale jen politicky korektního slova“. Naopak na ideologicky nesprávné názory se svoboda vyjadřování nevztahuje.

Logiku zastánců francouzský filozof Rafael Enthoven formuluje takto: „Nemusíte si předplatit tento časopis, ba ani číst ho. Není důležité to, co je představeno na jeho stránkách, nýbrž to, co on sám představuje. Nejde o časopis, jde o způsob myšlení. Pocit uraženosti není žádným kodifikovaným lidským právem, zato právo na svobodu slova je jedním z nejfundamentálnějších osobnostních práv.

Často slýcháme, že svoboda slova musí znát své hranice a neomezená svoboda je pro společnost škodlivá a nebezpečná. Znám mnoho zemí, kde lidé trpí potlačováním svobody slova, ale zkuste jmenovat alespoň jednu zemi, kde občané trpí přebytečnou svobodou. To si představit neumím.“ Tak uvažuje francouzský filozof Rafael Enthoven.