Jak se zdá, Ukrajina to určitě není. Přestože nás mediální přípravou na skutečnou válku krmí už dlouhou dobu západní levicová tzv. progresivní média jako CNN, Guardian a jak to lokajsky opakuje Československá televize, realita vypadá jinak. Mimochodem, ty televizní agitky, jak někde u Kyjeva nebo Charkova běhají po lese mladí kluci i staré babky, z nichž mnozí mají v rukou dřevěné atrapy, jsou pamětníkům z doby normalizace úplně směšné. Také nás tak nutili blbnout na cvičeních CO (civilní obrany). Takže ani nemusíme čekat, až se pár skutečně seriózních novinářů rozhlédne po skutečné Ukrajině.

Ta vypadá zatraceně jinak, než nám to předvádí ČT. Ta, která ukazuje Ukrajinu jako místo, kde postávají bezzubé stařenky vedle rozvalin venkovských domků a jak do objektivu kamery vyprávějí místní „mimoni“, jak to těm Rusákům nařežou. A pak do medií unikne, jak prozápadní Zelenskyj drze vypálí Bidenovi do obličeje: „Jezdí tu snad tanky po ulicích (Kyjeva)? Ne. Ale z médií to tak vypadá. Pokud tu nejste (a posloucháte západní zprávy), máte ten pocit.“

Prostě ani naše opět normalizovaná ČT se nezapře. Tak jako jsme léta vídávali Izrael jako kamenitou poušť doplněnou zátarasy z rezavých drátům a pár špinavých ulic z míst, kde žije arabský lumpenproletariát, aniž by nám ukazovali třeba moderní sídliště pro izraelské Araby postavené v Jeruzalémě, nebo nedej bože mrakodrapy a dálnice v Tel Avivu. Stejně jako neustále žvaní o „židovských osadách“, což jsou již léta krásná zahradní města s plnou infrastrukturou a množstvím zelených trávníků a stromů, jaké by jim mohla většina světa závidět.

Stejně tak nám nikdy neukázali, jak vypadá Kyjev. Jistě, město poznamenané komunismem, ale jinak plné parků, kaváren, uklizených ulic a plných obchodů. Jistěže je to město chudší než třeba Praha. Ale rozhodně tam chybí například pražské posprejované zdi. Prakticky nikde se nedočtete, že v Charkově, který se podle americké levice zuřivě připravuje na válku, je většina lidí nakloněna spíše prorusky, protože rusky mluví, i když jsou to třeba původem Ukrajinci. Reálné průzkumy veřejného mínění na Ukrajině ukazují, že sice okolo 57 % občanů by se chtělo bránit Rusku, ale celým 43 % občanů je to údajně jedno. Podle zkušeností s průzkumy veřejného mínění to lze přeložit tak, že jsou občané Ukrajiny rozděleni napůl na proruské a protiruské. Čím víc na východ, tím víc proruských, čím více na západ (bývalá Halič a Polsko), tím více jsou prozápadní. Je tedy potřeba vytvořit „bojového ducha“.

Každou válku pomáhají rozpoutat tzv. váleční štváči. Rudé právo a komunistická propaganda tento termín naprosto zdiskreditovaly, ale oni váleční štváči skutečně existují. Jako je nalezneme v Evropě před první a druhou světovou válkou, v době války v Koreji a v 60. až 80. letech při pokusech bolševizovat Blízký východ, Afriku a Střední a Jižní Ameriku. Nějak jsme si představovali po roce 1989, že váleční štváči mohou být buď tzv. „věčně nepoučitelní“ sudetští Němci (terminus technicus používaný v Německu i značnou částí potomků sudetských Němců), komunisté anebo muslimští fanatici.

K našemu zděšení jsme se v posledních dvou dekádách přesvědčili, že váleční štváči z Wall Streetu a vůbec ze Západu se nevyskytují jen v komunistické propagandě, ale bohužel i na Západě, tedy dnes i u nás, což nám, jak se říká „dlouho hlava nebrala“. Ani my, co jsme osobně zažili komunistickou diktaturu, jsme nějak neodhadli, že ta vlna nejprve feminismu a pak všeho možného od ekologismu po klimatismus dojde až k otevřené totalitní praktice zvané „cancel culture“ a otevřenému politickému štvaní.
Zdá se, že velké části obyvatel Evropy to došlo v okamžiku, kdy americká levice a s ní všichni „vlezdoprdelkové“ z Evropy začali blouznit o tom, jak Donalda Trumpa dosadili na prezidentský úřad tajní ruští agenti. A jak Moskva vlastně ovládá potajmu celý Západ. Mimochodem, to připomíná nacistické antisemitské žvanění před druhou světovou válkou o tom že „svět ovládají Židé“.

Pomatenost a touha po totalitní moci se z amerických univerzit a tzv. liberálních kruhů rozšířila nejen v USA, ale také do západní Evropy. Výsledkem byl nástup Joea Bidena do prezidentské funkce. Následovaný rychle postupujícím úpadkem ekonomiky i politické síly USA a zároveň vnitřním ekonomickým rozvratem celého angloamerického světa. 

Boj proti „trumpismu“ se zvrhl v hon na čarodějnice. Zde bych rád citoval filozofa Stanislava Komárka z jeho článku „Tři metly Západu“ v týdeníku Echo24. Zkráceně: „Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že západ vkročil do dalšího stádia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami. … Víceméně nezávisle hlodá kořeny jeho bytí „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, „kulturní války“ vedené extrémním genderismem a rasismem naruby a „extrémní environmentalismus“, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí.“
Komárek mluví o hlasatelích nových pořádků jako o „nových posedlých“, které ovšem známe už z dob Byzance, kdy se jim říkalo „jurodiví“. 

Mimochodem, ti se vyznačovali mj. tím že chodili kálet do chrámů. Stejně jako jedna - údajně umělecká - česká skupina kálející v chrámu umění, tedy Národní galerii, a domnívající se, že je sama mimořádně moderní a progresivní. Mluvil jsem již několikrát o tom, že tito progresivisté jsou mimořádně nebezpeční. Stanislav Komárek to precizuje, když říká, že „řečená hnutí se zcela podobají předešlým bojovníkům “sekulární spásy“. Tedy komunismu a nacismu. Snaha vybudovat na zemi nebe zcela spolehlivě vede k tomu, že se vybuduje peklo.“ Tito noví jurodiví sice mnohde získávají vládní místa, ale je jich skutečná moc se jim drolí pod rukama.

Co je nejlepší udělat, když se vám jako státu či hnutí nevede, než vytvořit si vnějšího nepřítele? Zvolíme-li si Rusko, toho nástupce světového bolševismu, nalezli jsme teoreticky ideální cíl. Jakmile se nám něco nepovede, třeba máme málo plynu a nafty, protože jsme si je sami zakázali těžit, už víme, kdo za to může. Hřímáme do světa naše „věčné pravdy“, co jsem vymysleli ve 20. století a dějiny jdou jinudy.

Naši ekonomičtí soupeři se stávají silnější a silnější a ti, kterým jsme ještě nedávno smáli anebo dokonce dodnes smějeme, nad námi v mnoha věcech získávají převahu. A smějí se oni nám. Bývalí chudáci žijící podle našich představ celý den z jedné misky rýže, si najednou kupuji naše továrny, naše přístavy, naše spojence. A jejich obyvatelstvo jim nadšeně tleská.

Pokud netleská, vědí si s nimi tyto režimy rady, a to metodami, které jsme my sami používali po tisíciletí a zakázali jsme si je až v polovině 20. století. Mezi „nechutné nepřátele“ se nám vrátilo i Rusko, které ne a ne zkrachovat. Přestože naši odborníci tvrdili, že mu dojde ropa a plyn a že nedokáže udržet dodávky. Dnes drží Evropu pod krkem, protože bez něj Evropa zmrzne. A evropské fabriky se zastaví. V Rusku je čím dál víc moderních továren stavěných podle nejnovějších západních technologií za pomoci Německa, Francie, Itálie a Číny. No, k nám se nedováží, k nám je EU nepustí, a tak žijeme v představě, že Rusové neumí vyrobit ani budík. Myšlení mnoha zatuhlo před třiceti lety, tak jak se to stává při pohledu na nás našim emigrantům.

Doma, v našem krásném moderním západním světě, nám to nějak přestává fungovat. Značná část obyvatel se nám začíná bouřit. Také lumpenproletariát nabývá na síle. Podporován pokrokáři, pod hesly o utlačování barevných, žen, homosexuálů, Indiánů a každého, kdo se cítí utlačovaný, může díky naší vlastní ideologii rabovat obchody, zapalovat auta a města a terorizovat většinové obyvatelstvo. Naše pokrokářská ideologie nám nedovoluje s tím něco udělat. Stejně jako s miliony imigrantů, kteří se k nám hrnou za lepším životem. Značnou část z nich pak po příchodu necháváme napospas různým rasistickým, protibělošským ideologiím, bojovnému islamismu anebo obyčejným gangům složeným na základě barvy kůže či podle verze islámu.

Protože problémy nepřestávají, nadšení pro tzv. pokrokáře opadá. Ať uděláme, co uděláme, vždy je to horší, marně hledáme řešení. Díky našim předkům, kteří zvládli průmyslovou revoluci a zavedli demokracii, naše státy stále ještě rozumně ekonomicky fungují. Ale celé to spěje, nebo si to velká část obyvatel myslí, tzv. od deseti k pěti.
Domnívám se, že původní plán nebyl skutečně rozpoutat válku s Ruskem. Logický plán byl dostat svoje vojáky co nejblíž k jeho hranicím a ovládnout ekonomiky těchto států. Ostatně tak se chovaly všechny velmoci, co ji v dějinách bylo. Ovšem jde o to, jak to udělat. Můžeme to zkusit udělat jako starý Řím a vyhlásit a neustále opakovat heslo „Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno“. Římanům se to povedlo, ale mnoho dalších říší, jako bylo předtím Řecko anebo veliké říše na Blízkém východě, na tuto politiku dojelo.

Stěžovali si kdysi německý kancléř Bismarck, že novinářští propagandisté, zvláště levicoví, zničí Německo, mýlil se jen v tom, že na dvojitém zničení Německa společně pracovali levicoví i pravicoví propagandisté. V dnešní době internetu a světových sítí je taková propaganda sice zpočátku velice účinná, jako byla například při arabském jaru anebo při barevných revolucích, ale nakonec se obrátí proti tomu, kdo ji vyvolal. Lidé neustále slyší z medií, jak naše myšlenky zvítězí a osvobodí miliony, a přitom vidí, že po nás tam, kam jsme vtrhli vytvářet ráje, zůstává zmar. A zničené země a statisíce mrtvých.

Pokud toto západní politici nechápou, pak se pochopitelně velice diví, že zdánlivě bezmocný a bezvýznamný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pošle do „pihele tmavého“ Joea Bidena. Prezidenta USA, největší světové velmoci či státu, který se za největší světovou velmoc stále ještě považuje. Ukrajinci a Zelenskyj, ale také značná část obyvatel bývalé východní Evropy už toho začíná mít dost – viz Slovensko a Maďarsko – a rozhodně se nechystá mrznout, hladovět anebo umírat kvůli tomu, aby západní pokrokáři příště nebyli poraženi Donaldem Trumpem ve volbách.

Bohužel pro nás, zdá se, Putin hraje spolu s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem o jeden level vyšší hru, než hrají naši západní vůdci. (Teď nemluvím o těch dvou našich politických šašcích, co byli v nedávno v Bruselu a líbali tam boty místnímu „načalstvu“.) Putin dobře ví, a ví to i každý soudný západní generál, že se statisícem vojáků rozhodně Ukrajinu nedobude. Protože jen na obsazení Československa v roce 1968 potřeboval Brežněv 500 000 vojáků. Navíc, jak znovu opakuji, Putin ví, že značná část Ukrajinců má tzv. „Moskalů“ plné zuby. A dodnes nezapomněli, co jim bolševici udělali řízeným hladomorem. A jak kdykoliv přešli Rusové přes Ukrajinu, vždy za nimi zůstával zhouba a pláč.

A Ukrajinci navíc mají - již od dob Napoleona, přes druhou světovou válku až po 50. léta 20. století - neuvěřitelné zkušenosti s partyzánským bojem. Z hlediska vojenského by Rusku se 140 miliony obyvatel obsazení Ukrajiny se 44 miliony obyvatel nepřineslo nic pozitivního. Současný stav, kdy prakticky bez výstřelu Rusko zabrala Krym, který už nikdy nepustí, Rusku vyhovuje. Evropě, hlavně východní z hlediska historických zkušeností s Tureckem, také.

Putin realizoval vynikající politický tah, když po nacionalistickém bláznění politiků v Kyjevě po tzv. majdanu, kdy se na území Ukrajiny pokusili zakázat ruštinu, pomohl rozpoutat občanskou válku v Doněcku a Luhansku. Kde je prakticky jen rusky mluvící obyvatelstvo. Nevzdělaní politici a novináři většinou vůbec netuší, že o tuto oblast se bojovalo jak za první světové války (mimo jiné i naše legie), tak při tažení Sovětů na Polsko. A hlavně tuto oblast Němci vybrali jako zvláštní území při vytváření své třetí říše. Dobytá území dále na východě SSSR včetně západní Ukrajiny (Krym, Černihivská oblast, Charkovská oblast a Donbas/Doněcká uhelná pánev) byla pod zvláštní vojenskou správou až do roku 1943-44.

To všechno tam má na obyvatelstvo dodnes vliv a odpor bojovníků proti Kyjevu je prozatím nezdolný. Vlády Luhanska a Doněcka celkem logicky poukazují na to, že na straně Kyjeva bojovaly proti nim jednotky nacionalistů, kteří přímo navazují ideologicky na spolupracovníky a nacistického Německa, jako byla například 14. SS-Freiwilligen Division „Galizien“, která byla prakticky sestavena pouze z Ukrajinců. Děsivé vzpomínky mají také místní obyvatelé na činnost pronacistické Ukrainische Hilfspolizei a dále Schutzmannschaft. To netuší na Západě prakticky nikdo. V rámci tamního hlubokého přesvědčení, že se o tu verbež na východě není potřeba příliš mnoho starat. A už vůbec o ní něco vědět.

Po mediální smršti vedené progresivními levičáky v Demokratické straně a v CIA to už už vypadalo, že je válka na Ukrajině nevyhnutelná. Až nakonec i mnoha Ukrajincům a části jejich vlády došlo, že se s nimi hraje jen politická hra. Když došlo na lámání chleba, Německo dost zřetelně odmítlo se jakkoliv proti Rusku angažovat, podobný či stejný názor má Francie a Itálie. Také nálada v tzv. postkomunistických zemích, až na Polsko, není vyloženě protiruská. Některé vlády, jako například Slovensko a částečně Česko, jsou pod silným vlivem amerických služeb a celkem veřejně se hovoří, že konflikt mezi prezidentem Zemanem a šéfem BIS Michalem Koudelkou má i své mezinárodní dopady. Zeman, kterého se pokoušejí již mnoho let vykreslovat mainstreamoví novináři jako ruského švába, má k Moskvě daleko vlažnější vztah než vedení Německa. A to nejen za doby Merkelové, ale i předtím. Fialova vláda to bude mít těžké. Jak se rozhodnout, zda poslechnout, jak se psalo kdysi na gramofonových deskách z úst „ His master’s voice „ (hlas svého pána), anebo hlas toho, kdo ve skutečnosti z velké části ovládá celou českou ekonomiku. A tím i Německo.

Americké levici a Joeu Bidenovi pomalu dochází čas. Vnitřní situace se zhoršuje, v zahraničí následuje neúspěch za neúspěchem, inflace je nejvyšší za posledních 40 let a i spojenci, na které se USA dlouho spoléhali, až na Velkou Británii, nejeví žádný zájem o další konflikt uprostřed Evropy. Válka v Jugoslávii a války v Iráku, Afghánistánu, Sýrii a Libyi jim plně stačí. Navíc uvnitř svých států bojují s pomatenou mládeží, která horuje pro pokrokový svět stejně jako kdysi komsomolci v Rusku, mladí nacisté v Německu a po válce u nás pomatení svazáci pomáhající likvidovat vlastní demokratický stát.

To, že se situace dramatizuje a polarizuje i na Ukrajině, ukazuje nedávný proukrajinsky manifestační pochod v Charkově. Jásavě ukazovaný v ČT. Ovšem ono to vypadá spíš jako zorganizovaná akce, jak ukázat sílu před obyvatelstvem Charkovské oblasti, které může být z velké části v případě konfliktu nakloněna Rusku, anebo být v zásadě neutrální. V Charkovské oblasti sice žije jen 26 % Rusů, ale nejméně polovina občanů používá jako základní jazyk ruštinu. Podobné nálady panují na Ukrajině v mnoha dalších místech, i když to nikdo na kameru neřekne. Protože to, že se obyvatelé Krymu a zvláště staří lidé mají pod ruskou vládou lépe než venkov na Ukrajině, je všem známé.

Pokud se nedokáže Západ s Ruskem dohodnout, a zdá se, že agresivní levice v Demokratické straně v USA a tzv. pokrokáři v EU si to nepřejí, dojde ke konfliktu.
Dá se předpokládat, že v terénu, který mají Rusové přečtený a kde se mohou spolehnout na přívětivé přivítání značné části obyvatelstva, tedy na východě Ukrajiny, nebude problém vytvořit například další tzv. lidovou republiku (charkovskou?) či dokonce nějakou větší, zahrnující rozlehlejší oblast „Maloruskou lidovou republiku“ na místě, kde se kdysi rozkládala za cara tzv. Maloruská gubernie.

Tak by se dala na území Ukrajiny vyvolat dlouhodobá občanská válka. Ta by v médiích Ruska a jeho přátel byla vydávána za boj proti západním ukrajinským fašistům a staré historii věrným obyvatelům východní Ukrajiny. Takto, jak víme nejen z Afghánistánu, ale i ze Sýrie, Libye a Jemenu, se dá bojovat třeba 30 let. Po celou dobu nebo lépe řečeno v dohledné době by si nikdo ze Západu, až na mlácení prázdné slámy hubou, nepálil prsty.

Jistě, dodávat tam zbraně a finančně podporovat tu „správnou stranu“ by Evropa a USA mohly a také dělaly, ale to by tak bylo vše. Pokud mají Američané jen trochu rozumu. Pokud jim zbyl po všech těch MeToo, zelených údělech a starostech, co si počít s rasismem zvaným „Na černých životech záleží“ (což znamená že na těch ostatních nezáleží). Snad konečně, tváří v tvář Číně, která se vynořila jako nový obr z ekonomického a politického podzemí, pochopí, že se musí pokud možno rychle s Ruskem dohodnout.

Jen doufejme, že se nenajde někdo, kdo zastřelí nového Ferdinanda.