8.5.2021 | Den vítězství


SVĚT: Kde začíná úcta k Rusku?

26.4.2021

Narativy Západu a Moskvy se míjejí. Co je pro jedny agresí, je pro druhé sebeobranou

Klišé říká, že na všem špatném je něco dobré, a jako každé klišé odráží realitu. To platí i o „aféře Vrbětice“.

Dobré je, že hájení české suverenity se přeneslo z omšelého hesla, často zneužívaného a často vysmívaného, do konkrétní roviny. Zazvonil budíček a ukázal, nakolik zdejší společnost a její elity neztratily vnímavost. Jako při hackerském útoku na nemocnici v Benešově v prosinci 2019. Skutečné škody nebyly extrémní, ale vybudily ostražitost vůči tomu, co by teprve nastat mohlo.

Ke špatným věcem patří to, co stále zůstává nevysvětleno. Třeba zda zbrojní dodávka mířila před sedmi lety skutečně na Ukrajinu a tím provokovala ruské zpravodajce k zásahu. A stále ještě jsme neviděli „kouřící zbraň“. I když všechny indicie a nepřímé důkazy ukazují na účast ruské vojenské služby GRU, i když jsou známa skutečná jména údajných pachatelů, schází přímý důkaz – třeba v podobě fotografie, dokumentačního zápisu či svědectví –, který by potvrdil, že v říjnu 2014 byli opravdu pánové X či Y osobně v onom muničním skladu.

Co může zakrýt konsenzus

Po delší době zažívá česká společnost i její politické elity téměř konsenzus, což je v jádru dobře. Ale nezapomínejme, že rychle vybuzený a až přepjatý konsenzus – takový, který ve zvídavých či znepokojujících otázkách vidí podraz, ba pokus o kolaboraci s nepřítelem – má svá rizika. Třeba v tom, že se opírá o emoce, ještě než jsou shromážděna a zveřejněna důležitá fakta. A také se kloní k používání jednobarevných brýlí.

Nechme teď stranou konspirátory, kteří tvrdí, že vše nastražila CIA. Nechme stranou ty, které opravdu inspiruje Vladimir Putin coby vlajkonoš alternativy k upadajícímu Západu, diktatuře politické korektnosti a ztrátě pudu k přežití. Prostě ty, jimž se lidově říká „kremrole“. I bez jejich přispění je zřejmé, že salvy slov typu nepřítel či státní terorismus toho moc nevyřeší a celkový obraz situace spíše zkreslují.

Když už jsme u státního terorismu, lze připomenout třeba toto. Roku 1985 Francie prováděla pokusné jaderné výbuchy na atolu Mururoa v Pacifiku. Organizace Greenpeace proti tomu chtěla protestovat s lodí Rainbow Warrior. A když loď kotvila v novozélandském Aucklandu, dva agenti francouzské tajné služby DGSE ji pomocí výbušniny potopili, přičemž zahynul portugalský fotograf Fernando Pereira. Major Alain Mafart a kapitánka Dominique Prieurová měli smůlu. Nechali se chytit novozélandskými úřady a byli odsouzeni na 10 let. Po nátlaku Francie byli vydáni do francouzského vězení, aby tam odseděli zbytek trestu, ale již v roce 1988 byli na svobodě. Zkuste si za Nový Zéland dosadit Česko a za dva francouzské agenty příslušníky GRU. Najdete zásadní rozdíl?

V září 1997, tři roky poté, co Izrael uzavřel mírovou dohodu s Jordánskem, se agenti Mosadu pokusili v Ammánu otrávit Chálida Mašála, tam sídlícího šéfa Hamásu. A opět. Nechali se chytit a za jejich propuštění musel Izrael dodat protijed (dopravil ho osobně ředitel Mosadu Dani Jatom). Dosaďte za Mašála dvojitého agenta Skripala a za Mosad ruskou GRU. Najdete zásadní rozdíl? Vlastně jen jeden. Muži z GRU se ani v Salisbury, ani ve Vrběticích nenechali chytit, natož s „kouřící zbraní“.

To samozřejmě není obhajoba GRU, natož jejích útoků na území jiných států. Je to jen jemné upozornění, že jisté kruhy i v zemích považovaných za demokratické a západní občas pracují drsnými metodami.

„Detaily“ Moskvu nezajímají

Ač to zní po „aféře Vrbětice“ (a dvou mrtvých civilistech z října 2014) cynicky, hlavní hrozba Ruska nespočívá v tom, že jeho agenti občas plní „úkoly zvláštního ražení“. Ruská hrozba je v jádru subtilnější, zato s mnohem většími ambicemi.

Cílem Putinovy dějinné mise, jak on ji chápe, je přetvořit mezinárodní bezpečnostní systém z doby po roce 1989. Systém, který v očích Putina dělá z Ruska stále podváděnou a ustupující oběť expanze Západu, zejména NATO. Nevěříte? Tak si položte vedle sebe mapy z let 1990 až 2021. Až do roku 2014 se území ve sféře vlivu Moskvy stále scvrkávalo, zatímco NATO expandovalo na jeho úkor. Teprve v roce 2014 Putin ten trend zvrátil anexí Krymu.

Problém je, že narativy Západu a Moskvy se míjejí. Pro Západ jsou kroky typu anexe Krymu či výbuchu ve Vrběticích agresí. Moskva je pokládá za akty sebeobrany vůči agresi Západu. Rusko nebude účinně jednat o „detailech“ typu Krymu či Vrbětic. Postupuje tak, jak už to vícekrát řekl Putin a asi nejvýstižněji jeho ministr zahraničí Lavrov na konferenci v Mnichově v únoru 2016: „Je to obráceně. Nejprve se musí znovu nastolit mezinárodní bezpečnostní řád a až potom může následovat řešení pro Ukrajinu.“

Rusko si připadá jako Robert Redford ve filmu Brubaker. Neustálá šikana ho dožene k útoku a pokřiku: „Jen trochu úcty!“ Lze to pochopit, a dokonce se o to i snažit. Ale jak projevit úctu vůči Rusku, aby to ono samo nevykládalo jako kapitulaci? To je kvadratura kruhu.

LN, 23.4.2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.