SVĚT: Karibská krize revival?
V zahraniční politice financuje z tučných ropných příjmů guerillové bojůvky (především v Kolumbii), aby „ohněm a mečem“ rozšířil věc socialismu. Ze světových metropolí má nejraději Moskvu, která ač mrazivě chladná lépe rozumí potřebám jihoamerických národů než kalifornským sluncem rozpálené Spojené státy.
Při koketování s kremelskými soudruhy by však Chávez měl brát svůj vzor více na zřetel. Na příkladu Kuby je dobře vidět, že americká administrativa je vůči deviacím na vlastním kontinentě benevolentní pouze do té míry, dokud neohrožují její základní (tzn. bezpečnostní) zájem.
Karibská krize proběhnuvší na podzim roku 1962 byla zřetelným signálem vyslaným z Washingtonu všem režimům, které sdílí s USA společnou pevninu, a přitom si chtějí na účet strýčka Sama velkolepě povyrazit. V důsledku událostí starých už téměř půlstoletí Kuba definitivně ztratila nezávislost a stala se vazalským ostrovem sovětského impéria. Kubánská ekonomika by bez štědré pomoci z východní Evropy dočista zkrachovala (což se po skončení studené války taky stalo).
Díky produkci ropy je Venezuela k neblahým výsledkům hospodářské politiky svého vůdce imunní (alespoň v jistých mezích). Ovšem Chávezova nabídka adresovaná Rusku a zahrnující možnost vybudovat ve Venezuele základnu ruských ozbrojených sil přemění vlast Símona Bolívara v kámen mezi drtícími velmocenskými koly a samotného Cháveze ve směšnou loutku nové bipolární soustavy.
Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského
