Autor nejen Zbabělců, adresát lichotek typu "prašivé kotě", z vlasti vypuzen, zrádcem se stane, i s manželkou jsou zbaveni státního občanství. Opustili, tudíž zahynuli, jak potvrzoval nejen Viktor Dyk.

Nebo třeba nezahynuli. Zatracovaný renegát, podupávaný literát Škvorecký vůbec neodhozen na smetiště dějin, dosáhl přece znamenitého triumfu, když kanadské ministerstvo zahraničních věcí ho oficiálně vyslalo reprezentovat kanadskou literaturu na mezinárodním foru. Takto vyslán exulant, spisovatel, který nepíše jedním ze dvou úředních jazyků země, mezi nimiž čeština určitě není. Na rozdíl od velkého literáta Milana Kundery, který píše francouzsky a za francouzského spisovatele se pokládá. V případě Škvoreckého výkonu, něco podobného by v České republice - a nejen tam - bylo tuze obtížně představitelné.či spíš vůbec nepředstavitelné, že v České republice působící, vietnamsky píšící přivandrovalec Nguyem by byl vybrán reprezentovat českou kulturu ve světě.

Na smetišti dějin odhozené prašivé kotě tuze se zmotořilo: posbíralo šest čestných doktorátů - čtyři kanadské, jeden americký, v éře pak polistopadové i jeden český, udělený Masarykovou univerzitou v Brně (s níž nikdy neměl co společného, na rozdíl od Karlovy univerzity, jeho alma mater v Praze, jež se obávala, že se jim tam bude chtít profesorsky vetřít jako hodně nevítaná konkurence).

Absolvoval několik dlouhodobých stáží jako writer-in-residence – na univerzitách v Kalifornii, státě Illinois, Massachusetts, v Britské Kolumbii, ba i ve vzdálené Austrálii v hlavním městě Canberra. Všude tam měl svou kancelář, prostor s příležitostí k poklidné tvorbě, kterou ovšem každou chvíli nějaký návštěvník se snažil znemožnit. K tomu přispívala i občasná přednáška o vlastním autorském počínání, o tzv. tvůrčím psaní - nyní již legitimním akademickém oboru, ovšem i o osobní zkušenosti s všelijakými velikány, celebritami.

Často dostával pozvání na mezinárodní sjezdy, konference - vzpomínám, že jednou to byl Lisabon, shromádění za účasti prezidentů, potentátů nejvyššího kalibru. Jednou to byl Singapur a v roce 1985 Bělehrad, první ze zemí s marx-leninským vyznáním, bloku, kam si troufl vstoupit. Do Jugoslávie jel na požádání kanadského ministerstva zahraničí, takže jako de facto oficiální delegát, reprezentant kanadské literatury, exulant, který nepíše ani v jednom ze dvou úředních jazyků země. Dostal ale cenu - Governer General's Award za česky napsaný a teprve pak do angličtiny přeložený román Příběh inženýra lidských duší, druh státní ceny, kterou uděluje hlava státu. V Kanadě, členu britského Commonwealthu, jménem Jejího Veličenstva, královny Alžběty II. to je generální guvernér a v Josefově případu generální guvernérka.

O své balkánské zkušenosti mi pak referoval:

Toronto, 30. 11. 1985

Jugoslávie byla podivnost sama. Lidi fajn, ale všichni nervozní, všichni trochu paranoičtí. Byl jsem varován, abych dostanu-li darem flašku, tak abych ji vylil.

První den jsem měl projev, mluvě za "We, Canadian writers", a skonče větou "Her Majesty, the Queen, God bless her!" při čemž bylo požitkem pozorovat sovětskou delegaci, hltající každé mé slovo přes interpretoira, a taky s. Alexeje Pludka, činícího totéž. Přesto, když jsem druhý den ráno vrazil náhodou do Pludka a čs. kultatašé jménem Vejnoha (nebo tak nějak) ve výtahu, a pozdravil jsem slušně "Dobrý den!" Pludek zrudl jako panna a pravil polsky: "Pán govorí po srbsky?" Odvětil jsem: "Ne, pán mluví česky." A nato on: "Vy ste tu taky na kongrese?" ačkoliv den předtím mě viděl řečnit, a když jsem potom o přestávce seděl v baru a Pludek vstoupil a hnal se k témuž místu, jakmile mě spatřil, udělal čelem vzad a zmizel. Taky jsem se pohádal s jedním sovětským marxistou, jenž v debatě na plenárním zasedání prohlásil, že "V některých zemích spisovatelé mohou psát co chtějí, a následkem toho nemají nejmenší vliv na společnost." Tato blbost mě vyprovokovala,a vzal jsem si slovo pravě, že nevím jak kde, ale v U.S.A. si každý spisovatel může psát, co chce, a přesto často měl velice konkrétní vliv na společnost, např. Upton Sinclair románem The Jungle, jenž přiměl senát k vládním nařízením týkajícím se chicagských jatek, Steinbeck Hrozny hněvu atd. anebo Chaloupka strýčka Toma. Toho se ten marxista chytil a informoval mě, že se mýlím, že Chaloupka neměla vůbec žádný vliv na společnost, neboť černoši ji považují za knihu špatnou, která idealizuje servilního pobožného černouška. Otázal jsem se ho, zda ví, co je historický kontext, cosi zabručel, a pokračoval jsem tedy, že i já, přestože nemám jeho informace, vím, že dnešní černoši nemají strýčka Toma rádi, ale před stopadesáti lety měla ta kniha obrovský vliv na abolionistické hnutí, desetitisíce, ne-li statisíce čtenářů přesvědčila, že otroctví se má zrušit, a v tomto historickém kontextu je nutno posuzovat její význam, což nemá nic společného ani s estetikou, ani s dnešními názory některých černochů. Nato on prohlásil, že v té válce vůbec nešlo o černé otroctví, že se bojovalo za rozšíření kapitalistické industrializace na Jihu. Podivil jsem se a zeptal se ho, zda tím chce řict, že když president Lincoln vydal výzvu k náboru 75.000 dobrovolníků, kteří se přihlásili během několika dní, apeloval na ně tím, že mají bojovat za rozšíření kapitalistické industrializace na Jihu? On něco zablábolil, že v jižní armádě bojovali otrokáři za svoje zájmy, a já na to, že v tom případě museli být Jižané velmi nezištní, protože téměř osmdesát procent vojáků konfederace otroky vůbec nevlastnilo. Pak celá výměna názorů skončila zabubláním.

Nakonec někdo navrhl - tuším, že sověti - aby konference odhlasovala rezoluci pranýřující Jižní Afriku a to, že pověsili toho básníka-vraha Boko nebo tak. Vstal jeden jugoslávský profesor - velice sympatický a knowledgeable člověk - a řekl, že na takovou rezoluci budou mít oni, Jugoslávci, morální právo jen tehdy, bude-li zároveň obsahovat i odsouzení jugoslávské vlády za to, že jakýsi profesor sociologie je v současné době ve vězení za to, že vydal nějakou sociologickou knihu, a že jihoafrická vláda není na světě jediná, která utiskuje spisovatele, takže rezoluce by měla obsahovat obecné odsouzení všech vlád, které potlačují svobodu slova. A tahle rezoluce se odhlasovala. Dovedeš si představit Pludka, jak prohlašuje, že čeští spisovatelé mají morální právo odsoudit Jižní Afriku jen tehdy, když zároveň odsoudí č. vládu za to, že vězní lidi za jejich názory?Já ne.

Přikládám ten svůj projev. Jestli usoudíš, že bychom jej měli otisknout, přivez jej na příští schůzi.

- - -

O českém literátu Pludkovi pak v naší polistopadové korespondenci padla občasná zmínka o jeho počínání - něco v souvislosti s jeho snahou o obnovu skautingu, on rozbiječ jednotného mládežnického hnutí, též neúspěšný kandidát o zvolení do parlamentu.

Muselo toho ale být víc, někdo z nás se ozval, což vyprovokovalo tuto dlouhou písemnou odezvu, leč bez data, s podpisem Jarmila Procházková, Česká republika, nic přesnějšího. Adresováno Zdeně:

Paní Škvorecká, napsala bych vážená, ale protože si vás nevážím, nemohu to napsat. Za článek o Pludkovi byste se mohla stydět. Takových jako jste vy, je sice dnes hodně, ale nemyslete si, že zde v ČR vás obdivujeme. Vy jste utekli odtud, abyste se měli dobře a chcete, aby ostatní vás uznávali za hrdiny. Ne, to nejste, hrdinové jsme my, kteří jsme zde zůstali. Vy jste jenom špinili ostatní. Za vlády komunistů bylo zle, ale teď je to ještě horší. Není vláda komunistů, ale vláda komunistických židů. Ostatně podívejte se kolem sebe, je to samý žid. Vy osobně nesaháte Pludkovi ani po kotníky a nejste schopna napsat takové krásné knihy jako napsal on, protože to neznáte. Četla jste někdy vůbec jeho knihy? Třeba Faraonův písař? Já vím, že ne, na to nejste zvědavá, poněvadž se zabýváte jenom špinavou politikou, že? Náhodou se mi dostal do ruky tento výtisk a není nic hnusnějšího než tyto "bláboly" které zde vycházejí. Nikdy jsem nebyla ve straně, naopak rodina byla pronásledovaná, ale to co je nyní, je hnus. Je to vláda židů, kteří chtějí porobit lidi, aby jim sloužili. Já vím, že proti tomu není pomoci, protože tato banda ovládá celý svět. Kdyby aspoň nechala lidi žít, ale ona je ničí, przní křesťanská děvčata a podobně. Vy budete psát pořád takové články, protože vám to vynáší peníze. Nikdy jsem proti židům nic neměla, ale teď když všichni vidí, co oni dělají s našimi lidmi, je to daleko horší než tomu bylo dříve. Na jedné straně si všichni židi myslí jak jsou chytří, ale na druhé straně se chovají nelogicky. Když člověk otevře televizi - jsou tam židi, otevře noviny a zase - židi, otevře rozhlas a mluví - židi. Ono, čeho je moc, toho je příliš.

Autorka dál rozvíjela touž melodii, jíž ukončila dvěma větami:

Nemá cenu se dále rozepisovat, protože, abyste se měla dobře, budete psát dále takové blbé články. Buď jste také židovka nebo s nimi děláte a potom - "kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt", že ano?

(Z připravované knihy "Škvorečtí - 40 let zážitků a korespondence")

----------------------------------------

Upozornění: V únoru 2013 vydává nakladatelství Šulc-Švarc knihu Oty Ulče Malá doznání okresního soudce s podtitulem Výsledek nápadu Josefa Škvoreckého. Autor ji původně napsal anglicky (The Judge in a Communist State), The Times Literary Supplement ji velebily pro "anekdotickou lehkost, ale i dostatečnou dávku srozumitelnosti jak pro laika, tak pro odborníka, aby vychutnali sdělování pikantně kořeněné a občas i mrazivé." Leonard Shapiro, profesor na LSE (London School of Economics) ji chválí jako "unikát, jediný případ, že soudce z takového prostředí se dostal ven a o svých zkušenostech napsal." Josef Škvorecký v dopisu autorovi se vyjádřil takto: "Je to to, co jsem si od toho sliboval, solidní a přitom sranda, ten správný ton utahování si z toho nabubřele pompézního fenoménu, jenž se nazývá komunismus." Česká verze vyšla v Torontu jako v pořadí desátý výtvor nakladatelství 68 Publishers. Pár výtisků se podařilo do znormalizované klece propašovat. A nyní, po přemnoha letech, v domácím prostředí legálně vychází jako dokument hanebné doby, bez sebemenšího edičního zásahu, spolu s Úvodem a ještě delším Závěrem.