aneb Tatík stát a nadučitel Průšvih

Nemá už smysl si něco zastírat; vítězstvím nad sovětskou Říší zla roku devětaosmdesátého jako by se síla západní civilizace vyčerpala. Její principy postupně erodují, její hodnoty podléhají rozkladu, až… kdoví jaké až. Dosud jsem věřil – či spíš chtěl věřit – že jde o dočasný pokles vývojové křivky. Že se přece za celou miliardu let, co na Zemi trvá život, ještě nestalo, aby dokonalejší forma byla nahrazena nedokonalou, vyvinutější druh ustrnulým, proč by se to mělo stát zrovna teď? Nebo snad není Západ nejrozvinutější civilizací světa? Jestli ne, co tedy? Co by jej mohlo nahradit? Čína, říkáte? Indie, nebo kdo tak ještě bývá s nevšední horlivostí doporučován? Běžte se na ně podívat zblízka, blázni, říkal jsem si, maje svou zkušenost. Přehlédl jsem, že to nemusí být vnější síla, která způsobí ústup Západu z vůdčí pozice; že má ve svém organismu zabudovány buňky rozkladu; ty za jistých podmínek rozbují a mohou vést – kdož ví - až ke konečnému zhroucení. Tak daleko snad, doufejme, ještě nejsme, varovné signály však nelze přeslechnout.

Že to jde s kopce s Evropou, se dalo tušit už před desítiletími. Odklon od západních hodnot svobody a zodpovědnosti – ty dva principy nelze od sebe odloučit - v ní započal brzy po válce, když si nasadila chomout tzv. sociálního státu, z nějž se už nevyvlékla. Nedbala varovných signálů, nevzala na vědomí (nebo vzala, ale nic z toho nevyvodila), že idea sociálního státu, má-li být naplněna, zákonitě spolyká víc prostředků, než jich dokáže vyprodukovat jakkoli zdatné hospodářství i při nejskvělější konjunktuře. Když nestačily příjmy z daní, začaly se evropské vlády zadlužovat, jedna dřív, druhá později, klín dluhů klínem ještě vyššího zadlužení vytloukat… až jsou nakonec s celým sociálním státem v háji, ledaže s tím rozdílem, že některé jsou v háji zeleném, kdežto jiné v ještě zelenějším. A východiska není. Který politik a národa vůdce, uznav tu nezbytnost, zkusí státní dluh aspoň dál nezvyšovat, když už ne odbourat, smete ho hněv voličstva uvyklého lahodnému živobytíčku na sekyru. Který se jme zaplašovat démona krize nikdy se neosvědčivšími programy umělého růstu, pochopitelně opět za těžce vydlužené miliardy, odsune nevyhnutelné fiasko o rok či o dva a bude smeten také, pověsiv milovanému lidu na krk ještě vyšší zadlužení, ještě naléhavější nezbytnost šetření a opasků utahování. I nechci raději vědět, k čemu to ještě povede a kde všechno skončí. Leda by tatík stát, přitlačen do kouta holou nezbytnosti, ukončil výkrm sociálního otesánka protestů milovaného lidu nedbaje; zůstává však otázka, zda je to vůbec možné. A jestli ano, není-li už později než pozdě.

Ale ještě je tu Amerika, utěšoval jsem se až donedávna. Amerika průkopnických tradic, Amerika svobodných lidí, kteří nečekají, až se o ně postará tatík stát, jelikož se dovedou postarat sami o sebe. Nevšiml jsem si nebo jsem si nechtěl všimnout, že také Amerika se mění; že pionýrský duch, vyjádřený hrdým heslem I keep my God, my gun and my money – přidržím se svého Boha, svého koltu a svých peněz – je vyznáním stále se tenčící vrstvy americké společnosti, až se vážka přehoupla a někdejší většina se stala menšinou. Nakolik je toho příčinou měnící se demografické složení, nechci teď rozvádět; jisto ale je, že žádná společnost si natrvalo nevystačí s tradicí nořící se do čím dál hlubší minulosti. Čechové se tradice netradice za půlšesta století svých dějin změnili z božích bojovníků, nepřátel se nelekajících a na množství nehledících v chytrácké zalezlíky. Američana dělí podstatně kratší čas od chvil, kdy winchestrovku v jedné ruce, opratě krytého vozu v druhé, vydával se k osídlení pustých ploch prérií a pralesa. I nevymizel duch pionýrský ještě zcela, ale slábne. Leda by jej něco znovu posílilo. Co by to mohlo být… asiže pořádný pohlavek. Průšvih překonávající všechno, co tak několikrát do roka naplní stránky novin a po třech dnech zase uvadne nahrazeno čerstvější senzací; průšvih, jenž by nad všechny pochyby prokázal neudržitelnost státně zaopatřovacích systémů a donutil občánka znovu na sebe vzít zodpovědnost za sebe sama. Cosi takového je možná v dohledu: jako velký vynález se prezident Obama rozhodl okopírovat, co přivedlo do bezvýchodné situace Evropu, i netřeba darů věšteckých k předpovědi, že ne-li on sám, jeho nástupci se octnou v téže kaši. Ale může to trvat; a z každého dluhu jest spláceti úrok, i z opatrného vyčkávání, i z nechuti doznat fiasko. Stalo se, co se stát nemělo, ale bohužel se tomu asi nedalo vyhnout. Zapomenuvši a někdy i vědomě odvrhnuvši ctnosti, jež ji učinily na dvě tisíciletí vůdčí silou dějin, vydala se naše civilizace cestou úpadku, nejprve morálního, poté i hmotného. Zopakujme si, co bylo oněmi ctnostmi a snad ještě kdesi na dně západní duše je.

Na prvním místě jmenujme předvídavost, schopnost a vůli organizovat vlastní budoucnost. Nespadla z nebe jako Mojžíšovi mana; byli to naši neolitičtí praotci, jež po příchodu do chladné záalpské Evropy přinutil nedostatek lovné zvěře - každý potřebuje svůj pohlavek, aby se pohnul – k zemědělskému způsobu života. Nemohli žít ze dne na den jako pastýři Předního východu, své výchozí vlasti; v klimatu poznamenaném výraznými rozdíly ročních dob se museli včas zazásobit potravou, pící, topivem, ostatními potřebami. Kdo zanedbal přípravu, nepřežil zimu. Ze sklizně, jakkoli hubené, museli oddělit část úrody pro výsev příštího jara, museli odolat pokušení ji spotřebovat, i když skučeli hladem. Byl to krutý genetický výběr, v němž obstál jen člověk pracovitý, předvídavý, na zadní kolečka pamatující. Jeho dědici jsme nebo až donedávna jsme byli i my. K předvídavosti přidejme zvídavost, vynalézavost, chuť přicházet věcem na kloub, vlastnosti, jež rovněž nejsou rozprostřeny rovnoměrně po matičce Zemi. K usnadnění selské dřiny vyvíjel a konstruoval náš prapředek vhodné nářadí, hledal stále dokonalejší metody polní práce; není náhodou, že dodnes naprostá většina vědeckých a technických objevů je dílem ducha západního, zvídavého, vynalézavého. Také se ovšem dopouštěl omylů a učil se z nich; z toho vzešla schopnost sebekritiky. Hledání příčin nezdaru ne v kdekom nalevo i napravo, jak je obyčejem východního pastevce, nýbrž v sobě samém. Byly však i záležitosti širšího rozsahu, o nichž rokovali příslušníci obce či kmene společně; tak byl dán základ evropské demokracii, mnohými kopírované, zřídka však se zdarem. A mohl bych takhle pokračovat ještě dál, ale už jsem o těch věcech psal vícekrát, i ponechám důmyslnému čtenáři, aby se mnou popřemýšlel nad základními charakterovými rysy západního člověka, odkud se vzaly, i jak a čím nabyly své dnešní, zdeformované podoby.

Instinkt, velící hledat pochybení sám v sobě, západmí civilizaci z těch dob zůstal, ale přehnaný do absurdna. Bijeme se v hruď za hříchy spáchané i nespáchané, omlouváme se kdekomu za kdeco až do století pátého, popel vin si na hlavy s jakousi sebemrskačskou rozkoší sypeme, podlézáme, odškodné nabízíme… To všechno by ještě mohla být jen trochu potrhlá (a drahá) zábava; zhoubnější je, že jati úzkostí, abychom zase neudělali něco, z čeho by bylo třeba se omlouvat a popel na hlavy sypat, neděláme radši nic. Nebo aspoň nic odvážného, co by mohlo narušit náš vysněný obrázek ideálního světa, nic, v čem by mohl být obsažen zárodek rizika. Ještě naši nepříliš dávní předkové věděli, že život je po čertech riskantní podnik, a chovali se podle toho. Naše doba si vytýčila program absolutní bezrizikovosti; děsíme se rizik tak nicotných a nepravděpodobných, že by byly našim kurážnějším předkům k smíchu. Proboha: kdyby se Magalhaes a Galilei stavěli k rizikům svých objevů tak, jako se dnešek staví - jeden příklad z mnoha - k fenoménu jaderné energie, dodnes by slunce obíhalo kolem ploché země. Kdekdo by se smál představě, že tam někde za oceánem může být nějaká Amerika, vždyť kdo by jej chtěl přeplout, hahaha, přepadl by přes okraj placaté země a byl by v… ale nechám legrací, neboť věc je proklatě vážná. Ve snaze vyloučit ze života poslední atom rizika se Západ upsal nehybnosti; a nehybnost je předstupeň zániku.

Něco podobného platí o pídění po absolutní zajištěnosti. Ve snaze uchránit kdekoho nedostatku, byť i relativního a vlastní nedbalostí zaviněného, vmanévroval se Západ do postavení svého vlastního dlužníka, což je však ještě méně závažná, za přispění učitele jménem Průšvih snad i napravitelná pohroma. Horší je, že státně pečovatelský systém s úspěchem a v krátkém čase odnaučil – už spíš poddaného než občana – zodpovědnosti za sebe sama i za cokoli jiného. Pln starosti o jeho dobro ho ušněroval do svěrací kazajky příkazů, regulí a byrokratických složitostí, nazývaje ten stav ze setrvačnosti svobodou; vytvořiv iluzi zajištěného zítřka potlačil v něm pocit zodpovědnosti za vlastní budoucnost, zúžil jeho chápání času na potřeby dneška, neboť o zítřek se přece postará tatík stát. Týž tatík přenesením péče o stav společnosti na vybranou kastu politických profesionálů potlačil od předků zděděný pocit zodpovědnosti za věci veřejné, divě se pak přenáramně upadajícímu zájmu o volby a demokracii vůbec.

Stále užší a užší je sestupná ulička, na niž se pod prapory rovnosti a pokroku vydala západní civilizace. Obrátit se honem a běžet zpátky k bodu, kde se stala chyba – nemožno. Logika přírody a dějin takové návraty nepovoluje. Zastavit se aspoň a znovu si všechno rozvážit – to se děje v jednom kuse, ale společnost občanů-neobčanů, bezmyšlenkovitému pohodlíčku uvyklá, však nedovolí, aby se z úvah přešlo k skutkům a od skutků k výsledkům. Takže co zbývá… asi jen cesta vpřed. Po oné stále se zužující uličce, až… až k nějakému stěží představitelnému megaprůšvihu. Teprve pak, smutek jímá duši mou, až všechno zklame a všechny naděje skončí, může nastat obrat. Očistná katarze, po níž, kdoví, budou naši potomci začínat zase tam, kde začínali jejich neolitičtí předkové. Je otázka, budou-li mít k dispozici táž tisíciletí času jako oni, i jak a k čemu využijí úpadku západní civilizace její konkurenti. Také na to, obávám se, dá budoucnost velmi šerednou odpověď, a nemusí to trvat ani příliš dlouho.

Klimatologové bijí na poplach před oteplováním atmosféry, v jehož důsledku hrozí lidstvu do sta let nastoupání mořských hladin o zatím neurčený počet centimetrů… byla by namístě spíš starost, jestli tou dobou ještě nějaké lidstvo bude. A bude-li, v jakém stavu. Je příznačné pro pokrytectví naší doby, že odmítá se zabývat něčím tak nekorektním, jako je zdvojnásobování světové populace každými třiceti až čtyřiceti roky. Má-li nárůst stejným nebo i trochu zmírněným tempem pokračovat, má-li tato nenafouknutelná vesmírná kulička hostit roku 2115 něco mezi třiceti až čtyřiceti miliardami duší… jest se obávati, že jich tolik hostit nebude; že jejich počet neúprosně zredukuje strašlivý nadučitel Průšvih. Stojíme na vraku kdysi pyšné lodi a do podpalubí vniká voda; nezačneme se učit plavat? Aspoň my, nehodní dědici prozíravějších předků? Dost dlouho jsme zachraňovali kdekoho, kdo o to ani zvlášť nestál a dobrou vůli neocenil; nezkusíme zachránit sami sebe? Byl by čas. Byl by sakramentsky čas.

Podle Nového Polygonu