29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: K nejnovějšímu výpadu tureckého premiéra

26.8.2013

Ačkoli mluvčí izraelského ministerstva zahraniční řekl, že slova Recepa T. Erdoğana si nezaslouží sebemenší kometář, přesto bychom se u nich krátce zastavit měli. Občas je užitečné říci, že "císař je nahý".

Usiluje-li Turecko vážně o vstup do Evropské unie, pak se musíme ptát, proč jeho premiér dělá všechno pro to, aby tomu zabránil. Jeho nejnovější tvrzení, že turecká strana má důkazy o tom, že za nedávným převratem v Egyptě proti islamistickému prezidentu Mursímu stojí Izrael je další ze série excesů, které vyvolávají otázku o úsudku tohoto politika.

Připomeňme onen "důkaz". Jistý francouzský židovský intelektuál, který byl mezitím "odhalen" jako Bernard-Henri Lévy, měl na setkání s izraelskou ministryní Cipi Livniovou před egyptskými volbami 2011 říci, že "Muslimské bratrstvo nebude u moci, i kdyby bylo zvoleno, protože demokracie není volební urna".

Zde malá odbočka. Pokud by existovala "Cena Rádia Jerevan", byla by výše uvedená informace žhavým kandidátem na vítězství. Neboť až na výjimky servery, které papouškovaly údaj, že Lévy měl onen výrok pronést při rozhovoru s ministryní spravedlnosti Izraele Cipi Livniovou, se jaksi zapomněly zmínit o tom, že v roce 2011 Cipi Livniová žádnou ministryní spravedlnosti nebyla. V onom roce zastával tuto funkci Jaakov Neeman. Livnivá byla vůdkyní opozice v Knesetu. Záměr je nicméně zřejmý. Když servery (noviny), lhostejno zda turecké či jiné, napíší, že Livniová v době, kdy Lévy přednášel svůj "nedemokratický" výrok, byla členkou izraelského kabinetu, vypadá to (z hlediska teorie manipulace veřejným míněním) přesvědčivěji.

Pikantní je, že jsem se na českém internetu dočetl také to, že onu větu nepronesl Lévy, ale … ostatně posuďte sami citát z webu Vaše věc.cz: Erdogan tvrdí, že v roce 2011 měl izraelský ministr spravedlnosti jistému francouzskému intelektuálovi židovského původu říct, že Muslimské bratrstvo nebude u moci, byť by vyhrálo volby.

Nuže tedy, kdo to vlastně řekl? Intelektuál Lévy? Ministr spravedlnosti Izraele? V roce 2011 jím byl zmíněný Neeman, ale toho servery do souvislosti s Lévym a jeho výrokem nedávají. Hovoří naopak o ženě - ministryni spravedlnosti Livniové, ale ta v roce 2011, jak již uvedeno, zase nebyla ministryní (spravedlnosti ani ničeho jiného).

Tolik v lehčím tónu na okraj údajného Erdoğanova "důkazu".

Nyní k tomu podstatnému. I kdyby Lévy, francouzský Žid, něco takového řekl, jako že ano, mělo to být na tiskové konferenci, kde vedle něj skutečně seděla Cipi Livniová, pak se musíme ptát, co je to za nesmyslný pseudodůkaz ve stylu pořekadla o bití psa a vhodnosti jakékoli hole? Co má intelektuál a publicista Lévy, občan Francouzské republiky, společného s izraelskou vládou, jejími rozhodovacími pravomocemi, potažmo s Mossadem? Jak vlastně uvažuje předseda vlády tureckého státu, když na pouhém názoru jednoho s prominutím teoretika dokáže bez jiných relevantních důkazů postavit obvinění adresované jinému státu, že hrubým způsobem zasahuje do vniřních věcí státu třetího? To není slovo státníka, nýbrž argumentace pavlačové drbny.

Kromě toho: Turecký web Hürriyet Daily News připomněl, že Lévy v inkriminovaném rozhovoru zmínil ještě něco jiného, než čím šermuje Erdoğan. Lévy pravil, že pakliže v Egyptě vyhraje Muslimské bratrstvo, on nebude říkat, že je to to, co demokracie potřebuje, že je to demokratický vývoj. Protože "demokracie nejsou jen volby, demokracie jsou (také) hodnoty".

Shodou okolností český zpravodajský server Eretz.cz, zabývající se Izraelem a Blízkým východem, zmínil 20/8 obdobnou situaci v Alžírsku na začátku 90. let. V demokratických volbách zvítězili fundamentální islamisté, jejichž snaze o zavedení jendostranné (islamistické) totality musela zatnout tipec až armáda. Jak? Jediným nástrojem, který má každá armáda na světě k dispozici – vojenským převratem. Uchu salónních demokratů to může znít jak chce nelibě, ale právě jim je určeno "Lévyho poselství": Demokracie jako způsob spravování věcí je ono příslovečné A, demokracie a její hodnoty představují B. Jak jinak vyřešit dilema, popírá-li první to druhé?

Není to poprvé, kdy postoj premiéra Erdoğana dokázal vyvolat údiv, nemilé překvapení a zklamání. Ať už jde o hysterickou reakci na události kolem provokace "Mavi Marmara 2010", sympatie s teroristickou vládou v enklávě Pásmo Gazy nebo nynější negativní postoj vůči vedení egyptského státu, které čelí islamistické hrozbě (a na rozdíl od Erdoğana, jemuž stačí řečnit, musí tuto hrozbu reálně řešit).

Na pověstném fóru v Davosu 2009, kde se Recep T. Erdoğan navážel do izraelského prezidenta kvůli protiteroristické operaci Lité olovo, mu Šimon Peres opáčil - kdyby na Istanbul dopadaly od sousedů rakety, zachovalo by se Turecko vůči strůjcům této agrese stejně jako nyní Izrael vůči Pásmu Gazy. Ostatně, netřeba chodit daleko. Když během nynější občanské války v Sýrii zažilo Turecko asi miliontinu toho, co Izraelci žijící v dosahu raket vystřelovaných z Gazy, nebyla rétoria ankarských vládců právě dvakrát smířlivá. Stejně tak během nedávných protivládních nepokojů v Istanbulu a jiných tureckých městech nepůsobil Erdoğan nikterak vstřícně. Cítil se ohrožen – a choval se podle toho. Jiným právo na totéž ale upírá.

Jeho knížecí rady Egyptu a Izraeli mají stejnou hodnotu jako lekce o demokracii z úst českých komunistů. Turecký premiér se jimi víc a víc diskredituje. Koneckonců čert vem Evropskou unii a zájem Ankary o členství, v sázce je důvěryhodnot šéfa vlády blízkovýchodní regionální velmoci, potažmo člena NATO. Říká se: za vším hledej ženu. V Erdoğanově případě si za slovo žena dosaďme islamistické kořeny. Sám umírněný islamista, podporuje islamisty, i ty zjevně neumírněné včetně teroristů, všude kolem.

Erdoğanovy protiizraelské bláboly je sice možné odbýt mávnutím ruky, jak to udělal mluvčí jeruzalémského ministerstva zahraničí Jigal Palmor, ovšem nad tím, co se děje v Turecku samotném už nikoli. Nedávný monstrproces s údajnými pučisty v čele s generálem Başbuğem, kde padaly doživotní tresty jak na běžícím páse, byly jasnou ukázkou toho, že když se režim v Ankaře cítí ohrožen (Erdoğan to ovšem vidí tak, že je umírněnými islamisty spravovaný stát ohrožován sekularistickými pučisty), sáhne k těm nejtvrdším prostředkům. Když ale armáda v Egyptě cítí ohrožení ze strany islamistického prezidenta usurpujícího si moc a politické strany Muslimského bratrstva, a použije k obraně státu před rozvratem ty prostředky, které jediné má k dispozici, spustí Erdoğan hysterický povyk.

Otázka na závěr: Koho se máme bát víc, generála Sisiho v Egyptě, nebo současného tureckého premiéra? Za sebe říkám, Sisi má víc důvěry než tucet farizejských Erdoğanů.

**********************************************

Osobní slovo pod čarou

Je mi to všechno líto, protože sekularní Turecko blahé paměti mělo dlouhá léta mé sympatie. Vážil jsem si jeho pozitivního vztahu k Izraeli. A když ve čtyřiasedmdesátém obsadila turecká armáda sever Kypru, byl jsem mezi těmi nemnohými, kdo na tuto operaci pohlíželi s porozuměním pro důvody, jež k ní vedly. Pak se ale do čela ankarské vlády dostali umírnění islamisté v čele s Erdoğanem a úměrně tomu, co vycházelo z jeho úst, ztrácelo Turecko v mých očích kredit za kreditem. Jestliže jsem jako občan členské země EU vážil na lékarnických vahách, zda podpořit či odmítnout vstup Turecka do Unie, dnes, kdyby bylo o této věci referendum, hlasoval bych bez rozmýšlení proti. Tyto skutečnosti uvádím v rámci preventivní sebeobrany – aby poté, co jsem byl Britskými listy označen za arabofoba a islamofoba, nepřibyl na mém seznamu hříchů další: že jsem turkofob. Nejsem. Jsem jen rozčarovaný expřítel sekulárního tureckého státu.

Stejskal.estranky.cz