Do tamějšího světa jsem prozatím měl příležitost nahlédnout desetkrát a dost se s ním seznamovat.
Zajímavý host, jihoafrický diplomat, reprezentant země apartheidu, se objevil u nás doma v Americe pod nezcela bělošskou, rasově pomíchanou střechou. Pěkně jsme si popovídali.
„Takže vy nám doporučujete, abychom spáchali sebevraždu,“ řekl.
„To snad ne,“ opáčil jsem. „Ale hlasovací rovnost, bez ohledu na rasu - one man, one vote, to tedy ano.“ Čímž jsem si šlápl do hodně páchnoucího lejna a jemu nahrál na smeč, neboť jsem se ovšem dozvěděl:
„One man, one vote - ale jen jednou.Ukažte mi, kde v Africe funguje demokracie, kde mají víc svobodný tisk než v naší zemi, které se všude s takovou chutí nadává!“
Ukázat jsem ovšem nemohl. „Afrika se vesměs skládá z diktatur, a nejsou-li vždy příliš kruté, jak bývá zvykem i v jiných částech světa, není tomu z důvodu nezájmu jako spíš z neschopnosti. Jen se podívejte na precedenty! Napřed se mluví o demokracii, pak se zavede tyranie černé většiny a brzo ovšem dojde na tyranii vybrané černé menšiny. Věřit v africkou demokracii se podobá víře v demokracii arabskou, jak ti dovedou zacházet se svobodou. Moše Dayan kdysi řekl, že není povinností Izraele, aby spáchal národní sebevraždu. A to platí i pro nás.“
Též jsem se dozvěděl, že Robert Mugabe, nynější vládce v Zimbabwe, vystudoval na londýnské univerzitě. A jak vystudoval? Na dálku - z rhodéského kriminálu, když seděl ve vězení za rasisty a fašisty Iana Smithe. A zdali prý jsem slyšel, že by se někdo akademicky vzdělával za mřížemi lidožrouta Dady Amina.
Z hlediska politicky korektního hodnocení stavu světa té doby, maximálním morálním zavržením kromě Izraele (samozřejmě) byla postižena Jižní Afrika. Nejen americké univerzity se zbavovaly akcií společností, stále ještě v RSA (Republic of South Africa) investující a na jejich produkci se podílející. Prosadil se zákaz dovozu jakkoliv žádoucího zboží. Sankce, bojkot - to bylo jediné platné pravidlo dne.
Apartheid: Začneme-li od Adama, ten se narodil v roce 1948, zrovna když se v naší rodné zemi k moci dostali komunisté a národu nadělili marxismus-leninismus. A v Jižní Africe se k moci - nikoliv pučem, ale ve volbách, dostali Búrové. Ti zavedli systém rasové separace - tedy apartheid.
Búrové (Boers) čili Afrikaners jsou sice běloši, ale nejsou to Evropané. Jsou bílý kmen s jedinými svými kořeny v africkém kontinentu již po víc než tucet generací. Nejsou to kolonisté, nebylo koho kolonizovat, Když dorazili k mysu Dobré naděje, v roce 1652, čtyři roky po třicetileté válce, potulovalo se tam jen pár nomádských Hotentotů a ještě primitivnějších Křováků. Tedy žádní Zulové, Xhosové, kmeny Sotho a Tswana, dnešní černošská většina: tito emigranti se dostavili ze severu poněkud později. Zatímco americké Indiány kosily z Evropy přivezené epidemie, na búrských rukou krev nelpí.
Jenže apartheid na nich lpí. Proč k tomu došlo? Důvody historické, kulturní, nekulturní, psychologicky pochopitelné.
Za devět měsíců po příjezdu prvních Evropanů, křesťanů přísně protestantského ražení, se začala rodit nová rasa - míšenci zvaní Cape Coloreds, už je jich několik milionů. Rozmíšky, spory, konflikty s pozdějšími evropskými přistěhovalci. Tato zcela nová rasa, na rozdíl od naprosté černošské většiny se nepokládá být součástí nějakých kmenů, jejich autonomních jazyků. Jejich mateřštinou je afrikaans. V té řeči se číšnice snažily komunikovat s Priscillou, s předpokladem, že je jednou z nich.
Šest tisíc Búrů - celkem 10 procent bílého obyvatelstva Kapské provincie - se rozhodlo k odchodu. Proslulí to tzv. Voortrekkers, v letech 1834-1838 s volskými povozy přes hory a doly, pouští a polopouští se plahočili do absolutního neznáma. Za řekou Orange vznikl Oranžský svobodný stát, za řekou Vaalem vznikla Transválská republika. Tam Búrové našli svůj Říp, pustili se do budování dvou států a jednoho národa. Drží se křesťanské víry v její nevlídné kalvinistické podobě: predestinace, kádrové zařazení hned při zrodu, permanentní nebeská či ďábelská nomenklatura.
Búry též zoceluje historie búrské války. Začala v říjnu 1899, uplatnily se v ní novoty, které pak získaly na rostoucí popularitě. Brity napadení Búrové se bránili nekonvenčním způsobem - zaútočili a zmizeli, splývali s terénem. Ne tedy šik proti šiku ve vyrovnaných řadách, pokud možno v červených uniformách, na něž se dá dobře mířit a střílet i za snížené viditelnosti.
Britské největší imperium nedovedlo potřít pár sedláků, válka se potupně táhla, Británie na mezinárodní prestiži nezískala, když se vytasila s vynálezem: koncentrační tábory. Zkoncentrovat nikoliv lapené búrské bojovníky, ale jejich ženy a děti a podržet si je jako rukojmí. Búrové lnou ke svým rodinám, když jim je vezmeme, však oni se vzdají.
Předpoklad se potvrdil, cena vysoká. V pustinách pod stany, bez hygieny, epidemie začaly řádit a způsobily daleko větší ztráty na životech než všechna úsilí na bojišti. Válka prohrána, načež prohravší se měli za pár let dostavit na jateční orgie napřed první, pak druhé světové války.
. Rok 1948 vedl k odhlasování nepříjemných zákonů - pilířů apartheidu., zákazu mezirasových manželství, zákazu pobytu v bílých oblastech a de facto i ztráty občanství. Population Registration Act škatulkuje veškeré jihoafrické obyvatelstvo. Jakou totožnost by asi přidělili našemu potomkovi? Zájemci o rasové překlasifikování si mohli zažádat u vládního úřadu. Úřad vyřizoval stovky, tisíce případů.
Mixed Marriages Act a Immorality Act jsou ty hlavní pilíře. První zakazuje mezirasová manželství, druhý zakazuje mezirasová obcování, dopustili jsme se obého a s výsledným potomkem zločinu pochodujeme po johannesburských ulicích. Pěst na oko již nepříliš bdělé. Upřených pohledů sice stále dost, ale byl v nich spíš podiv a zvědavost, nikoliv odpor a nepřátelství. Nejvíc pozornosti nám věnovaly černošky. Ty postřehly okamžitě, reagovaly, registrovaly, mezi sebou komentovaly.
Apartheid atrofuje, rozpadá se z nejednoho důvodu. Je neudržitelný, neprosaditelný, neuhlídatelný požadavek. V městech žije několik milionů černochů, jimž zákon zakazuje tam žít. Nepraktičnost požadavku dosahuje někdy výšin naprosté iracionality. Například jsem postřehl, jak u vchodu na hlavní nádraží, zcela nahoře u stropu, kde přece nikdo nehledá instrukce správného občanského chování, přežíval již málo čitelný příkaz této rase vejít těmito metry a oné rase hned vedle vejít jinými metry do téže haly. Apartheid se prodražuje, k provádění je třeba velkého byrokratického aparátu. Tehdy mě napadlo, jak by se něco takového provádělo v komunistickém státě, že kromě zavedeného třídění na straníky a bezpartijní by též uskutečnili apartheidní segregaci obyvatel pihovatých a nepihovatých či blondýnů a brunetů. Co té registrační práce, navíc s menšinovými právy pro zrzavé a plešaté!
Přítel nás vzal na prohlídku lékařské laboratoře, kterou spoluvlastnil. Na třech poschodích v mrakodrapu 259 zaměstnanců pěti rasových kategorií. „Myslíš, že by architekt navrhl a my platili za pět druhů záchodů, převlékáren, společenských koutků?“ prohodil onen patolog.
Bude pokračováno