Začátkem týdne přinesly agentury podivnou zprávu, která musela leckoho zmást – Brazílie a po ní Argentina uznaly „svobodný a nezávislý“ palestinský stát a Uruguay oznámil, že jej uzná příští rok.

Podle nich má tento stát hranice z roku 1967 a hlavním městem je východní Jeruzalém. Jediný problém je v tom, že taková Palestina neexistuje, na jejím údajném území žije půl milionu Izraelců a Jeruzalém je hlavní město Izraele.

A zůstane to tak i v budoucnosti, jestli předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás bude o Palestinu usilovat jako dosud. Místo aby o jejím vzniku jednal, objíždí za peníze evropských a amerických daňových poplatníků svět a naléhá na politiky, aby uznaly stát, který neexistuje. Prohlášení Brazílie, Argentiny a Uruguaye je výsledkem jeho nedávné návštěvy. A podle samosprávy lze očekávat, že stejný krok udělá i Chile, Kolumbie, Peru a Paraguay.

Odsoudil jej nejen Izrael, ale i Spojené státy. Izraelská vláda upozornila, že uznání Palestiny je v rozporu s dohodou z norského Osla, smlouvou o statusu Západního břehu Jordánu a pásma Gazy z roku 1995 i cestovní mapou mezinárodní Čtyřky, tedy Spojených států, Evropské unie, Ruska a OSN.

V dohodě z Osla se Izrael a Palestinci výslovně zavázali, že nepodniknou žádný jednostranný krok, který by změnil status území, a jakákoli změna bude pouze výsledkem vzájemné dohody. Ta ovšem může vzniknout jen přímým jednáním.

To je však jediná věc, které se Mahmúd Abbás odmítá věnovat a místo hledání kompromisu jen přitvrzuje své neústupné stanovisko. Když koncem září vypršelo desetiměsíční izraelské moratorium na výstavbu osad na Západním břehu, odmítl v rozhovorech pokračovat, dokud nebude obnoveno a nezahrne i východní Jeruzalém.

A když se Američanům v polovině listopadu konečně podařilo získat předběžný souhlas izraelského premiéra Binjamina Netanjahua s tříměsíčním prodloužením tohoto zmrazení, které se však nemělo týkat Jeruzaléma, Abbás prohlásil, že jednat nebude. A svolal vedení svého hnutí Fatah, které jeho postoj podpořilo a prohlásilo, že Palestinci nikdy neuznají Izrael za stát Židů, jak požaduje Netanjahu, a dokonce také nikdy nepřistoupí na jakoukoli výměnu území za území.

Uznání neexistující Palestiny samozřejmě žádný praktický význam nemá a Abbás touto cestou splnění svých požadavků nedosáhne. Jeho počínání bude mít jen jediný výsledek – nulovou ochotu Izraele k ústupkům, ale především konec vstřícnosti Baracka Obamy.

Americký prezident nepřestává zdůrazňovat, že dohoda na Blízkém východě je jednou z hlavních priorit jeho zahraniční politiky, ale Abbás mu v tom nepomáhá. Už několik měsíců vyhrožuje, že o vyhlášení Palestiny požádá OSN, jestli Obama nepřiměje Izrael ke splnění podmínek, přestože Spojené státy daly jasně najevo, že Palestinu v OSN nepodpoří. Obcházení amerického odmítnutí přes Jižní Ameriku Abbásovi ve Washingtonu rozhodně neprospěje.

Nezmění se ani realita – a Abbás by měl být rád. Kdyby byla jeho „Palestina“ nezávislá a Západní břeh opustili izraelští vojáci, provedl by v ní ozbrojený puč teroristický Hamas a ovládl ji stejně jako před třemi lety pásmo Gazy – která je také součástí údajné „svobodné Palestiny“, ale Abbás do ní nemá přístup. Za to, že zatím vládne aspoň na Západním břehu, vděčí výhradně izraelským bezpečnostním složkám. Palestinští vládní činitelé si dodnes netroufnou vyjet z Ramalláhu bez ozbrojeného izraelského doprovodu. Ještě kurióznější je další Abbásova pohrůžka, že samosprávu rozpustí. V takovém případě by totiž jejím představitelům vyschl bohatý přítok peněz ze zahraničí. Od roku 1994 dostali šest miliard dolarů.

Především kvůli Abbásovu postoji mírové rozhovory obnoveny nebudou a Obama vypadá jako hlupák. Washington v úterý oznámil, že jeho úsilí přivést Izrael a Palestince zpět k jednacímu stolu selhalo a v současnosti neexistují podmínky k úspěchu jednání, i když za to nepřipsal vinu ani jedné straně. Abbásův poradce Jásir Rabbó reagoval prohlášením, že Palestincům nezbývá než o vyhlášení Palestiny požádat OSN.

Jednostranné vyhlášení ani jihoamerické uznání Palestiny nemůže nikdy nahradit mírovou smlouvu a cesta, kterou zvolil Abbás, k ní nevede. Se stejně nulovým dopadem už Palestinci svůj stát vyhlásili v roce 1988. Budou tento krok opakovat pokaždé, když nebude po jejich? Předseda samosprávy opět ukázal pravdivost známého rčení, že „Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost“. Ještě nepochopitelnější je ale krok jihoamerických států – uznají teď také nezávislý stát Kurdů, Tibet, Čečensko nebo Baskicko?

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6