Oné elegantní dámě z Washingtonu, v Oděse narozené, se podařilo najít hrob své matky.

Dosud neúspěšní jsou stolovníci, k nimž si v Lidu přisedla starší dáma a po obědě odešla s fotoaparátem, jenž jí nepatřil. Majitel začal kameru a zejména jí zaznamenané snímky postrádat, kolem se marně přeptával a podezření se redukovalo k oné osobě natolik nevýrazného vzhledu, že ji nikdo nedovedl kloudně popsat.

Prý nemluvila - třeba byla němá. Třeba i hluchá. Zlodějský motiv vylučován, na rozdíl od eventuality, že dotyčná mlčenlivá neznámá trpí hluchotou, třeba ji postihl Alzheimer, anglicky neumí - případ to nejednoho z pasažérů - a na apely lodního vysílače nereaguje.

Vinou hanebného až děsného oděského počasí mi oněměla manželka. Nastydlá chudinka toliko chabě sípala, až se úplně odmlčela a tím i diskvalifikovala jako užitečný konverzační partner při společenské události se šampaňským. Zásluhou již dřív absolvovaného námořního putování jsme se stali členy Marine Society, pozval nás příslušně vyšnořený kapitán. Společné fotografování s největšími borci, dekorování medailemi - zlatá, stříbrzná, bronzová - velikosti posvícenských koláčů. Zcela nejznamenitějším přeborníkem byl na podium se přišouravší manželský pár, který na lodích Holland America již strávil víc než 900 dnů a nocí. I s odhlédnutím od astronomické výše výdajů, co asi, s výjimkou bludného Holanďana, může přimět k víc než dva roky trvajícímu zážitku?

Toho dne jsme měli před sebou cestu 1175 kilometrů dlouhou - od břehu ukrajinské metropole k tureckému přístavu Dikili, natolik nevýznamnému, že na mnohých mapách vůbec není zaznamenán.

Kterákoliv cesta zpátečním směrem, a tudíž nikoliv zcela neznámým terénem, má tu výhodu, že pozorovatel může líp postřehnout a ocenit dřív mu uniknuvší detaily. Tuto zkušenost jsem si ověřoval při přiblížení k Bosporu, porovnávání úžiny vlevo vpravo, postřehnout tvrze, pamětihodnosti, které mi na cestě opačným směrem unikly. Vynořil se Istanbul, jehož panoramatu se patrně nikdy nelze dost nabažit. Pak moře Marmarské, úžina Dardanely, podél Gallipoli, apokalypticky krvavého zbytečného bojiště, a za Helespontem vplutí do Egejského moře. Tady od nás nalevo by měla být Troja, kdysi s Parisem, Achillem, Agamemnonem a údajně krásnou Helenou, a přímo před námi, než dorazíme do tureckého Dikili, přístavu skrovné velikosti, se objevil nikoliv miniaturní (1632 km2) řecký ostrov Lesbos, s vulkánem Mt. Olympos, téměř kilometr vysokým. Ostrov zelený, úrodný, s miliony převážně olivových stromů. Je též výrobcem populárního nápoje ouzo, o němž v souvislosti s řeckým zlozvykem žít na dluh se zmínil prezident Klaus a premiér Papandreou se rozezlel.

Hlavním zdrojem příjmu je olivový olej a turismus, dokonce s mezinárodním letištěm v hlavním městysu Mytilene. Svého času tam žil Aristoteles a zcela určitě se tam v městečku Eresos narodila básnířka Sapho. Nyní přemnoho lesbických turistek tam spěje, k nelibosti spíš konzervativně založených ostrovanů. Ti však prohráli soudní při, v níž se domáhali zákazu používat adjektivum "lesbický" jako synonyma pro homosexualitu.

Ostrov měl začátky řecké, pokračování byzantské, vládu tureckou od 15. století až do první balkánské války (1912), poté návrat do řecké náruče, v níž setrvává dodnes. Obyvatel má téměř 100 000, čili víc, než některé členské státy OSN.

Dodnes jistěže nedošlo k úplnému vyprchání turecké nevole, že tak blízko od vlastního břehu, pouhých pět kilometrů, je jejich bývalý majetek po mnohá století, lze tam dohlédnout, téměř i doplivnout, a přece je to jinačí svět, s nímž se pramálo či vůbec nijak nekomunikuje. Dva tradiční rivalové a přitom partneři v témže NATO společenství.

- - -

Tedy Dikili, přístav snadno zvládnutelných rozměrů, sluníčko se vrátilo, svítí nám do kroku, jaká to lahoda po děsivě si počínající Oděse. Příjemný návrat nápisů v latince v jakkoliv nám nesrozumitelné řeči. Nikdo nás neotravuje, cetky nám nevnucuje.

Zájemci aby se zaměřili na trojí druh zboží: tepané výrobky stříbrné a zlaté, oblečení z koženého materiálu a koberce.

Nutno smlouvat, je to rituál, který se předpokládá, ba i vyžaduje. Jenže tvorům se zkušeností a přetrvávajícími návyky z dob plánovaného hospodářství, kde ceny jsou pevné (jakož i měna, než dojde k vyhlášení její neplatnosti) tohle nevyhovuje. Já handrkovat neumím, je mi to protivné, ponižující. Ovšem připouštím iracionalitu takového uvažování. Vyslechl jsem zkušenost spolupasažéra: Do oka mu padlo elegantní kožené sáčko, a tedy projevil zájem. Prodávající započal s požadavkem 700 eur.

Zájemce zareagoval nabídkou 50 eur. Následoval delší dobu trvající menuet, ping pong tam a zpět, až si plácli, dohodli na ceně 120. Tedy námaha s pětinásobnou úsporou.

Šli jsme pojít a popít cosi tureckého, bez smlouvání, s cenami křídou na tabuli, a při placení účtu přišel majitel potřást mi rukou.

Stejně jako v Istanbulu jsem se soustřeďoval na zjišťování početního poměru ženských hlav s šátkem či bez něj. Potěšila mě jednoznačně vítězná převaha nezahalených, a nebyly to jen cizí návštěvnice, však turistická sezona již pominula, ale stoprocentní, turecky spolu švitořící domorodky.

- - -

Anglicky jsem si popovídal s místním mladíkem. Podle očekávání, začal se mě vyptávat na možnosti studia v Americe, zejména získání stipendia nebo aspoň na příležitost letního pobytu v rámci nějakého toho výměnného programu. Svěřil jsem se mu s až trapně neveselým stavem věcí, o němž jsem se dočetl na palubě a též by mohl být k užitku případnému českému zájemci: Již půl století existuje kulturní výměnný program federální vlády, ze záměrem umožnit zahraniční mládeži letní pobyt v USA, seznamovat se s pamětihodnostmi země, nové přátele získávat a rovněž mít příležitost trošku pracovat a užitečně si tak přivydělat. A tento vzájemně užitečný úkol má na starost State Department, přece instituce s reputací či aspoň s předpokladem solidního počínání.

Na této zkušenosti se ročně podílí 130 000 studentů.

Student Tudor Ureche z Moldávie se zajímal a zaplatil 6 000 dolarů, aby se mohl podílet na poznávání Ameriky, jímž všeho všudy byla rutinní dlouhodobá práce v čokoládovně Hershey v Pennsylvánii, v městě téhož jména. Monotonní práce u běžícího pásu, noční směny, dřina se zvedáním až třicetikilových krabic, hodně malý plat a velké výlohy za ubytování a dopravu. Na opakované stížnosti se jim od manažera dostalo neméně opakovaně hrozby spěšného odjezdu ze země. V čokoládovně se situace natolik přiostřila, že 200 takto zalasovaných zahraničních studentů, se slogany amerických odborářů zahájilo stávku. Se zpožděním se zjistily nedostatky způsobené lajdáctvím prámalo na tento program dohlížejících federálních byrokratů.. Rovněž nevalně fungoval Council for Educational Travel, USA, nezisková nonprofit organizace, adresou v Kalifornii, jedna ze 70 sponzorů s nimiž State Department uzavírá smlouvy, s takovýmto výsledkem, k pramalému vylepšování reputace právě u toho druhu mladých cizinců, na získání jejichž sympatiích by mělo dost záležet.

Čili nejen tomuto tureckému mladíkovi bych takovou zkušenost příliš nedoporučoval.

- - -

Nabízela se příležitost k návštěvě Perganonu či Pergumunu, kdysi hodně dávno jednoho z nejpozoruhodnějších center vědeckého bádání, s velikánskou knihovnou obsahující 200 000 svazků, svou mohutností konkurující slavné knihovně v Alexandrii. Egyptští králové v obavě, že Alexandrie by mohla přijít o svůj primát, uvalili embargo, zakázali vývoz papyru - jediného tehdy existujícího materiálu pro výrobu knih - do celého tehdy známého světa. Jenže právě tam na místě došlo k vynálezu vhodné náhražky - pergamenu - anglicky "parchment", definováno jako "zvířecí kůže upravená k psaní ; listina z ní" (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia).

Toto veškeré dědictví důkladně poznamenal čas a mnohé, co neponičil, se ne vždy legálními cestami vytrousilo do evropských muzeí. Však jedno takové, v nynějším Berlíně, bývalé DDR, se honosí jnénem Pergamon Museum.

Ještě znamenitějším exponátem dávné antiky v této části světa pak měl být Ephesus, s nímž jsme se mínili seznámit na další naší zastávce v příštím přístavu hned příští den.

BUDE POKRAČOVÁNO