V Sevastopolu jsme pominuli příležitost zajet za město k bojištím Balaklava, v obavě, abychom nezmeškali odplutí Prinsendamu. Takovými zábranami ale netrpěl jeden americký manželský pár. Přítomnost pasažérů, jejich odchodu a návratu, zjišťuje elektronická identifikace zvláštních průkazů každého z nás. Marné opakované hlášení, kde že jsou Mr. a Mrs. M., aby se ozvali.

Po uplynutí téměř patnácti minut od okamžiku, kdy už jsme v přístavu neměli být, konečně se uráčili dostavit, s nepřesvědčivým vysvětlováním, že taxikář zabloudil a jeho mobil nefungoval. Další minuta by byla znamenala jejich zanechání na souši.

Rád bych se byl chtěl dozvědět o výši pokuty, bude-li nějaká. Průměrná spotřeba paliva Prinsendamu: 60 000 litrů denně čili 2500 za hodinu, 625 za čtvrt hodiny. Fluktující cenu paliva jsem ovšem neznal, na rozdíl od skutečnosti, že jiná loď taktéž musela 15 minut čekat, až jí v docích uvolníme naše místo. Takže lajdáky způsobené výlohy se zdvojnásobí a k tomu připočítat poplatky či dokonce pokutu případně požadovanou správou přístavu.

Způsobený zádrhel jakoby rozlítil jinak poklidně si počínající Černé moře. Začalo s námi cloumat s vehemencí, jakou jsem naposledy zažil na jižním cípu amerického kontinentu u Hornova mysu, v sousedství Antarktidy.

Naším cílem byla Oděsa, největší ukrajinský přístav, s milionem obyvatel. Za oknem kabiny se nám představila víc než tuctem velikánských jeřábů, dost věrohodnou imitací zlověstných předpotopních ještěrů. Televize oznamovala náhlé radikální ochlazení, najednou jsme téměř na bodu mrazu, navíc s ledovým větrem až vichrem

Taková to tedy byla ouvertura před seznamováním s pozoruhodnou metropolí.

- - -

Původem řecká (samozřejmě) usedlost jménem Odesos. Od 14. století se tam prosadil vliv Tatarů, doménou otomanské říše se stala v 16. století až do porážky ve válce s Ruskem v době, kdy ve Francii řádila velká revoluce. V roce 1794 carevna Kateřina, rovněž Veliká, oficiálním dekretem Oděsu založila.

Města se rozrostlo v prosperující obchodní středisko, free port, pilný přístav, jehož celoroční provoz zajišťovaly ledoborce. Před francouzskou guilotinou upláchnuvší aristokrat Duc de Richelieu, pověřen funkcí guvernéra celé oblasti přispěl k jejímu značnému zvelebení. Přibývalo opulentních paláců, architektura s prvky renezance, klasicismu, art nouveau. Zvlášť náramné sídlo si vybudoval hrabě Voroncov, jenž je pamatován zejména svým pověřením dohlížet na poetu Alexandra Puškina, tam v dočasném nedobrovolném exilu zaviněném jeho publikačními neposlušnostmi. Jak Richelieu, tak Puškin svými sochami dodnes zdobí Oděsu.

Kosmopolitní atmosféra, v městě s vlastní italskou čtvrtí se též mluvilo německy a francouzsky, zřetelný též byl vliv arménský a turecký. Uplatnili se tam Řekové, Rumuni, němečtí Mennonité, náboženští fundamentalisté. Nejpočetnější byla komunita židovská - koncem 19. století víc než třetina (37%) všeho obyvatelstva.

Rovněž rostl počet protižidovských pogromů, jež už tehdy podnítily vystěhovalectví do Palestiny. Toť tedy báze, důležitý odrazový můstek sionismu, jehož nejvýznamnější osobností byl tamější rodák Ze'ev (původním jménem Vladimír Jevgenějevič) Jabotinsky. vizionář, publicista, překladatel, multilingvální genius. Slavní autoři jako Maxim Gorky si stěžovali, že sionisté ukradli Jabotinského ruské literatuře. Neúnavný organizátor s přemnoha kontakty ve světě, ve velmi vlivných kruzích. Zemřel v Americe v roce 1940, zrodu Izraele se nedočkal.

V tomtéž roce zemřel za hodně odlišných okolností jeho oděský spolurodák

Isaak Emmanuilovič Babel, hodnocen jako nejznamenitější prozaik ruského židovství. Autor mistrovských děl, člen komunistické strany a jeden z milionů obětí stalinských čistek. Neprovinil se politicky, ale prakticky, totiž intimnostmi s manželkou monstrozního skřeta, téměř trpaslíka Nikolaje Ježova, šéfa NKVD, předchůdkyně KGB, což vedlo k jeho zatčení, mučení, přiznání se k trockismu a popravě zastřelením. (Babelova likvidátora Ježova z jiných fiktivních důvodů postihl týž osud. )

Oděská rodačka, vynikající básnířka Anna Achmatová se sice nevyjadřovala o sovětském režimu s nadšením, stalinskou cenzurou byla nezřídka postižena, ale podařilo se jí dožít bez kulky v týlu.

Též se tam narodili a vyrostli prvotřídní virtuozové jako David Oistrach, pianista Emil Gilels, vědci, laureáti Nobelovy ceny Selman Waksman (medicina, 1952) a Igor Tamm (fyzika, 1958).

V Oděse též žil Simon Wiesenthal, proslulý pronásledovatel nacistických provinilců.

Druhá světová válka Oděsu důkladně postihla. Ustupující rudoarmějci demontovali nebo aspoň zničili většinu vybavení v přístavu a stejně jako v Kyjevě došlo k zaminování celého města. Převážně rumunské jednotky je okupovaly v roce 1941, což tak vydrželo až do roku 1944 jako součást administrativy tzv. Transistrie. Esesácké zabijácké jednotky se pustily do práce s výsledkem, že z počtu 210 000 Židů naprostá většina (80%) nepřežila. O přežití zbytku se překvapivě zasloužili Rumuni, známí svým tradičním antisemitismem. Odmítli je deportovat do vyhlazovacích táborů, měli možnost manuálně pracovat, s výsledkem, že v této oblasti jich přežilo víc, než kdekoliv jinde ve východní Evropě. (Po válce, za destalinizace, se mnohým podařilo emigrovat - zamířili zejména do Izraele a Brooklynu, kde vznikla čtvrt s příhodným jménem Little Odessa.)

. Po válce a porážce nacismu došlo k tvrdému postihu: kolaboranti, autentičtí či jen údajní, houfně popravováni, deportováni, vězněni. Došlo i k deportaci většiny obyvatelstva německého a tatarského původu.

- - -

Vzdor meteorologické nepřízni jsme se z teplého lodního lůna vyhrnuli do předpokládané nepohody. Stejně jako ve Sevastopolu nikdo se neobtěžoval s ověřováním naší totožnosti, s překládáním a razítkováním pasů. Před námi svah, k jehož vrcholu vedla jednak funicular - lanová dráha - se zdarma provozem, jednak 192 Potěmkinových schodů, rovněž ovšem gratis. Značná to pamětihodnost, o jejíž doslova celosvětovou proslulost se zasloužil Sergej Ejzenštejn svým filmem Křižník Potěmkin z roku 1925 (ač anglický titulek filmu je The Battleship Potemkin - "Bitevní loď P. ") Drama o dělnickém povstání a vzpouře námořníků v roce 1905, se scénou, jak zasažení krvácející příslušníci nevinného a hladovějícího lidu se kácí, a nejslavnějším záběrem je ze schodů kodrcající a směrem ke střelcům carských kulí se řítící dětský kočárek. Působivé, leč zcela fiktivní - ke krvavému střetu došlo na zcela jiném místě.

Na vrcholu schodiště, krášleném jménem feudála Potěmkina, je náměstí, na něm již zmíněná socha Richelieua, pečlivě udržované kolonády, zrestaurované domy. Tohle je jak z neskutečného světa, něco hollywoodského, výtvor filmového studia, utrousil náš potomek. Ejzenštejnovou zásluhou došlo ke zbudování právě takových filmových studií v onom pozoruhodném městě. Syn se rozhlíží po automobilech a upozorňuje na vysoké procento luxusnějších značek, ač tedy žádný Rolls-Royce, jak tomu bylo mezi zbohatlíky v Soči. Víc se dívám po lidech - ejhle, stvoření čínská. V prostorném, pečlivě piplaném parku, kolem nich do arktických kožichů zabalené dětičky. Naše rodina, bez mého ovšem přispění, s nimi začala švitořit vzájemně srozumitelnou řečí. Dozvěděli jsme se, že jejich zdrojem příjmu nejsou restaurace, čistírny, výrobny nudlí, ale práce v různém výzkumu, role pedagogické, a že ta jejich čínská obec je dost početná.

Boulevard Primorskaja, pěší zona Deribasovskaja (takto pojmenována po prvním primátorovi města, jímž byl Josef de Ribas), s pasáží připomínající Hausmannnovy arkády v Paříži. Návštěvníci netuší, že pod městem jsou sto mil dlouhé katakomby, které za poslední války dobře sloužily jako velitelská centra odboje, doslova podzemního hnutí a též cesty jak uniknout z obležení.

Nejvíc navštěvovanou pamětihodností je tamější Opera, výtvor vídeňských architektů z konce devatenáctého století, proslulá scéna, kde zpívali titáni kalibru Carusa a Šaljapina.

V jejím blízkém sousedství jsme vlezli do kavárny s rovněž vídeňskou atmosférou příjemné, hodně středoevropské pohody.

Podivil nás unikát Mother-in-Law Bridge neboli doslova "Most tchyně". Prý nejen oděská specialita, i v jiných městech se vyskytuje. Nikdy dřív jsem o něčem takovém neměl potuchy. Přistupujeme k úkazu: on to most, na němž je dlouhá řada visacích zámků, každý s jménem novomanželů. Stovky jich časem a okolními živly zvetšely, zrezivěly, kdoví - však nikdo neví, vědět nemůže, kolik takových, symbolicky zalígrovaných manželských svazků ještě setrvává.

- - -

Svazek s písmeny SSSR věru nevydržel, a jak již v některé z předchozích kapitol poznamenáno, minulý a též budoucí prezident Vladimír Putin tuto demontáž hodnotí jako největší katastrofu dvacátého století. Již se dočítáme o restauračním úsilí, snaze zřídit celní unii s Běloruskem a Kazachstanem, o vábení Ukrajiny do "Euroasijské unie", do níž se jí ale nechce. Kremelští vládci se příliš netají svým pohrdáním ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem, politikem sice s proruskou orientací, který by ale dal přednost ekonomické integraci s Evropou. Jeho reputaci ve světě rozhodně neprospěl právě prohněhnuvší soudní proces - show trial, zaranžovaná záležitost s likvidací jeho sveřepé rivalky Julie Tymošenkové, bývalé předsedkyně vlády, která ho v minulých prezidentských volbách málem porazila. Za údajné provinění, že v roce 2009 podepsala s Moskvou pro Ukrajinu prý nevhodnou smlouvu, dostala trest sedmi let trvajícího vězení. Putin proti rozsudku protestoval, avšak s upřesněním, že Janukovyč není pouze jeho soused, ale i přítel.

Politická situace nezřetelná, počasí jednoznačně nepříznivé.

Odplujeme do teplejších vod.

BUDE POKRAČOVÁNO