Vzdálenost necelých 200 kilometrů a jaký to rozdíl! Ze Soči, piplané Riviéry bolševické a pak již dost jinačí, avšak s nezměněným příjemným klimatem, doplout k metropoli důsledně sovětského vzhledu, s nevlídným počasím, heroickou válečnou tradicí a, měřeno-li standardním metrem turistického vkusu, s pramálo pamětihodnostmi. Toť NOVOROSSIYSK, takto v přístavu velkými písmeny v latince napsáno, se čtvrt milionem obyvatel. I nejposlednější vydání užitečného zdroje Lonely Planet případným zájemcům tuto končinu charakterizuje jako gritty (něco hrubozrnného, skřípajícího), výrobce zejména cementu, cosi uvězněné v již pominuvším čase (Soviet time warp). Což právě pro šťouraly mého typu nepostrádalo na přitažlivosti. Patřilo do kategorie zakázaných měst jako Murmansk, ledacos uralského a sibiřského, strategického, tajnůstkářského, kdy zájem státu vyžadoval obyvatele nepouštět ven a přespolní dovnitř. Novorossijsk se statusu takové klece zbavil teprve v roce 1997 a náš Prinsendam byl prý zcela první lodí s pasažéry ze zakázaného světa, jimž bylo dovoleno připlout a na souš vystoupit.

Na molu nás vítala břitce, poněkud kakofonicky si počínající dechovka. Mezi asi dvaceti muzikanty v uniformách dulo a v mrazivém - však ruském - nedělním ránu se třáslo několik děvčat v sukních, s nahými koleny, s oprávněním nás upřímně nenávidět.

V mládí v padesátých hanebných letech jsem sdílel podobné pocity při závistivém spatření turistů z kapitalismu, takových jakoby mimozemšťanů, kteří k nám do klece přijeli, po Karlově mostě se prošli, hradčanské panorama zhlédli a ocenili, plzeňské pivo okusili a směli odjet, péesáci jim salutovali a nestříleli. Rovněž se mi hlavou mihla vzpomínka nikoliv na Zbiroh, ale na jihopacifický ostrov Yap v Mikronésii, tam s dvojí měnou (dolary a kamení) a zajímavými zvyklostmi (vyžadované zahalování lýtek a odhalování dámského domorodého poprsí). V knížce Slasti plavby od Radbuzy k oceánům se zmiňuji o právě takovém prvním příjezdu, když se nás vhrnulo víc, než byl celkový počet domorodců v tamějším jediném městysu .

- - -

Většina pasažérů se do Novorosijska nehrnula, v ledovém vichru se seznamovat s pilným průmyslovým městem, jedním s nejpěknějších černomořských přístavů, s minulostí původně řeckou a tvrzí tureckou. Nynějšího jména se mu dostalo teprve v roce 1839. Od té doby zažilo několik nepříjemností. Za krymské války (1853-1856) britské a francouzské jednotky město důkladně poznamenaly. V roce 1905 za nepovedené revoluce se stalo sídlem Novorosijské republiky s pramalou životností. Za občanské války po skončení první světové války, v období 1918-1920, město bylo hlavní bází Denikinovy bělogvardějské armády, jejímuž zbytku se podařilo upláchnout do Istanbulu.

Bolševické vítězství, kolektivizace, hladomor, čistky, Stalinova krutovláda následovaná hrůzostrašnostmi druhé světové války. Wehrmacht dobyl Novorossijsk v roce 1942, statečná jednotka sovětských námořníků tam dovedla odolávat 225 dní, aby zabránila dalšímu německému pronikání kavkazským směrem. Rudá armáda se důkladně poničených zbytků města zmocnila v září 1943. Došlo k lopotnému budování, místní infrastruktura byla v tak bídném stavu, že dodávky pitné vody se podařilo zajistit teprve po čtvrtstoletí trvajícím úsilí. Úspěch oceněn v roce 1973 povýšením na "Město Hrdinu". Víc než 1500 památníků připomíná onu krutou dobu.

Jedeme se podívat.

- - -

Na rozdíl od včerejšího, v Soči nám přiděleného průvodce pitomce, tentokrát nás doprovázela inteligentní brýlatá a trošku boubelatá dívčina s dobrou angličtinou a obrovskou nervozitou. Byli jsme totiž její zcela první klienti v jí započaté kariéře. V tlustém notesu měla vše velkým písmem napsáno, čím nás obohacovat.

Napřed křížník Michail Kutuzov, hrozivými kanony vybaven, nyní přetvořen v muzeum. . Ulice s jménem Mír. Též ulice Revoluce 1905, Nové ruské republiky, Nových ruských partyzánů, Ústavy, Odborů, Sovětů, Marxe, Engelse, Gogola i jakéhosi Schmidta. Žádný Stalin a zajisté aspoň jeden nepominutelný Lenin, jehož jsem ale nepostřehl.

V kontrastu s neutuchající dopravní zácpou v Soči, zde v onom nedělním dopoledni převládalo příjemné prázdno, bez mercedesů, natož rolls-royců, široké boulevardy s víc než dostatečným prostorem k pohodlnému zaparkování. Soustřeďuji se na bytovou výstavbu. Ta nejnovější nedělá dojem paneláckých králíkáren staršího data, mnohá okna zdobí či hyzdí bedny s klimatizací, onoho nevlídného sychravého dne určitě k nepotřebě.

V ulicích nemnoho domorodců, do nepohody příslušně oblečených, též jedna moc pěkná slečna s pejskem v náručí.

Řada našich spolucestujících dávala přednost z autobusu ani nevylézat.

Hodně bank, bankomatů, supermarketů - též jeden kompjuternyj supermarket.

SALON ELENA nápis v azbuce, EKZOTIK CLUB AMAZONIA takto naší latinkou.

Kafé, restaurace včetně čínské, označené jejich písmem, rozsypaným čajem.

Nejsme dovezeni do muzea Nikolaje Ostrovského, proslulého barda socialistického realismu, autora přeslavného, nám neúspěšně vnucovaného opusu "Jak se kalila ocel," ocitáme se v Musei Istorii Goroda s mnohatisícovou všehochutí - akvatické exponáty, privátní prostory, v nichž žil a užitečně přemýšlel poválečný obnovitel metropole. U toho též kolektivní portréty abiturientů, vzácný porcelán, klobouky a balalajky, šperky, antické mince, ikony, pušky, meče, umně zdobené nože, pořádné dýky a veliké množství medailí za zásluhy ve velkých bojích.

Písmena CCCP značné velikosti k vidění. Parky, památníky s rudou hvězdou v početném množství, ale vesměs již bez srpů a kladiv. Nezřídka i pár čerstvých červených karafiátů.

Tanky, kanony, houfnice, bohaté dělostřelecké vybavení u břehu, vše namířeno směrem k neexistujícímu nepříteli. Vystaven je železniční vagon, poďobaný deseti tisíci zásahy.

Memorial Complex na Náměstí hrdinů, s věčným ohněm k památce padlých. Vojenské muzeum ve tvaru jakéhosi trojúhelníku, definovaného jako shape of a cruiser's rostrum (slovo mně neznámé, ve slovníku přeložené jednak jako řečiště, jednak jako zobák). Zpravidla postavy jakoby letoucí v předklonu. Zde propletené ruce čtyř druhů obránců: vojáci, námořníci, úředníci, političtí pracovníci, kalašnikovy třímající, k boji připraveni.

- - -

Důvodem rostoucího významu, strategické důležitosti Novorossijska je potupný, zcela nepředvídaný dúsledek někdejšího Chruščovova rozhodnutí pozměnit tehdy nedůležité územní uspořádání, s dúsledkem, že přístav Sevastopol připadl Ukrajinské SSR. Tehdy s minimálním praktickým dopadem, ale hodně začal znamenat, když před dvaceti lety, po rozpadu Sovětského svazu - slovy Putina té "největší katastrofy dvacátého století" - se z Ukrajiny stal samostatný suverenní stát, čímž Moskva pozbyla svou významnou námořní bázi. Putin se ovšem se ztrátou nesmířil, nynější, komplikovaně dohodnutý pronájem báze je pokládán za pouhé provizorium. Nicméně v roce 2003 došlo v Moskvě k rozhodnutí náhradní, potenciálně jen dočasnou bázi a Novosibirsk důkladně zmodernizovat, též k všeobecnému prospěchu jeho obyvatel.

Onu neděli, vzdor nevlídnému počasí, se k přístavu naším směrem trousily rodinky podívat se na dřív jim celoživotně upíraný úkaz pohlédnout na cosi jako ten náš Prinsendam, s posádkou několika set členů vesměs indonéské národnosti a ještě většího počtu nás v kapitalismu si hovících mimozemšťanů. Zase trocha mé reminiscence v souvislosti s oním bizárním ostrovem Yapem.

Stmívá se, u večeře se nám představují noví stolovníci: elegán, jenž zvolil celoživotní kariéru přeborníka v bridži, této hře se věnovat. S lodními společnostmi má smlouvu organizovat a vést kroužky takových zanícenců, takže stále putuje po mořích a takové počínání mu velmi vyhovuje. Ptám se na jeho poslední suchozemskoiu adresu a dozvídám se, že pochází z Binghamtonu, jaká to náhoda. Nejen to: vyklubal se z něho můj bývalý student před mnoha lety. U téhož stolu jsem se seznámil s elegantní, ve Washingtonu sídlící dámou - rodačkou z Oděsy, do které se teď poprvé po 33 letech vrací, najít hrob své matky.

BUDE POKRAČOVÁNO