Nejen při prvním společenském seznamování s neznámým člověkem, ale i v případě dosud nepoznané metropole múže dojít k zanechání zásadního dojmu. Jinak zapůsobí pohled z přistávajícího letadla na Rio de Janeiro, jeho Copacabanu a kopec s Corcovadem, nebo na Kapské město s jeho Stolovou horou, než třeba zapůsobí velemraveniště Peking či Beijing, pokryté kobercem permanentního smogu. Závěrem druhé světové války se Berlín svým bombardujícícm ničitelům zajisté nejevil jako končina záviděníhodné selanky. Pár popletených pilotů si v té době spletlo Drážďany s Prahou a za omyl zaplatily Emauzy. Stověžatou matičku krášlí hradčanské panorama, hlavní město maďarských sousedů, jakož i jeho jméno dělí řeka, směřující k moři, kam my za pár dní rovněž dorazíme.

Při výletu k protinožcům je opera v Sydney nepřehlédnutelná, stejně jako tamější mohutný most přes záliv. Momentálně se blížíme k veleměstu Istanbulu, na světě tím jediným, co spojuje dva kontinenty - Evropu a Asii. Jako první s nápadem takový most vybudovat, přišel Leonardo da Vinci (1452-1519), dopisem s nabídkou sultánu Beyazitu II., ale k uskutečnění projektu došlo dost se zpožděním - v roce 1973. (Ani tenhle výkon ale brzo nestačil a ve snaze ulevit rostoucí dopravě konzorcium italských a japonských společeností posléze postavilo osmiproudový most, pojmenovaný po Fatihu Mehmetovi - jiném sultánovi.)

Objevujeme nová místa pohybem po souši - autem, busem, vlakem - nebo letadlem či lodí. Zdaleka nejlepší dojem při seznamování s touto končinou je ale pomalé připlouvání, zejména za výtečné viditelnosti, jak se nám poštěstilo v pozdním odpoledni, přibližovat se k siluetě tak bohatých dějin: K založení Byzantia došlo v 7. století před Kristem, k pojmenování Constantinopol (čili Cařihrad po našem) k poctě římského císaře Konstantina došlo ve 4. století našeho letopočtu a jako centrum byzantského impéria vydrželo tisíc roků, až do 29. května 1453, když se ho zmocnil sultán Mehmet II. Dobyvatel. Velmi významné to datum, pamatovatelné i tím nejmdlejším tureckým mozkem. Konec byzantské křesťanské éry, v českých školách se nám tvrdilo, že posledními chrabrými obránci Cařihradu byli Žižkovi sirotci, pohrobci, žoldnéři do roztrhání.

Otomanská říše přetrvala mnohá století, stala se dějištěm doslova tuctu civilizací. Odtud se poroučelo končinám od Alžíru k Iráku, od Arábie do Maďarska - značné části tehdy známého světa, s dopadem vyjádřeným anglickou zkratkou broad hybrid legacy. I leckde na evropském Balkáně s postřehnutelnými památkami - například v hudbě, jakož i kuchyni. Do češtiny proniklo slovo tabák a prý i kabát. Univerálním pojmem se stal bakšiš, na rozdíl od kdysi tuze populární hrůzostrašnosti khazouk, značící smrt kůlem vraženým do konečníku ubožáka.

- - -

Před námi v dohledu ramparts - valy, šance, bytelná opevnění až do výše 25 metrů a délky 22 kilometrů. U toho 36 bran a mezi nimi ony "bašty" (neboli "vysunutá věžovitá hradební opevnění"), kdysi rovněž použitelné i k jiným účelům, například jako mincovny a vězeňské kobky. Posbíral jsem informace, že v Istanbulu je záhodno se seznámit s aspoň 100 pamětihodnostmi. Tucty muzeí, 135 mešit, křesťanských kostelů jsem napočítal deset, židovské synagogy pouze čtyři, rozhodně ale víc, než je jich k mání u jiných muslimů.

Kolik mešit je mi třeba ke štěstí? Už nejednou jsem tvrdil, že putování po světě si interpretuji jako putování za třemi písmeny - P (příroda), Č (člověk) a D (dědictvi, dějiny). Vejdu-li do katedrály či kolosea, vešel jsem do písmene D. Jestliže by se v koloseu zrovna konalo utkání gladiátorů s divokou zvěří, k písmenu D přibude Č a jestliže by koloseum bylo na úpatí právě vybuchnuvšího vulkánu, úkaz by se zasloužil o písmeno P, takže bychom byli komplet. Čím víc písmen pohromadě, tím silnější je vněm.

V Istanbulu seznamování s písmenem D by si vyžádalo aspoň týden bedlivé pozornosti a my měli jen jeden den k dispozici. Takže nutno zamířit jen k nejznamenitějším skvostům, nastěstí k dosažení v nevelkém, pěšky zvládnutelném prostoru.

Hagia Sofia ("Svatá Moudrost"), Ayasofya po turecku, výtvor započatý římským císařem Justiniánem, 306-337, jehož právní kodexy jsou dodnes základním zdrojem moderní jurisprudence. Pět tisíc budovatelů vytvářelo tento tehdy největší chrám světa, jímž zůstal po celičkých tisíc let. Přežil zemětřesení, požáry, válečná střetnutí, až tedy do roku 1453, doby islámského vítězství. Z velechrámu vznikla mohamedánská mešita s nepříliš šetrnými modifikacemi - druh transformace opačným směrem, spatřitelný například ve španělské Cordobě, kde z islámského svatostánku se stalo cosi katolického.

Moudrý modernizátor Atatürk ale světonázorový konflikt v roce 1935 vyřešil přetvořením v národní, stoprocentně ekumenický památník Ayasofya Müzesi (umlaut na U - těmi turečtina hýří).

Sultán Ahmet jako pouhý čtrnáctiletý hošík poručil přetrumfnout Ayasofyu vybudováním (1609-1616) tzv. Modré mešity, v jejímž interiéru velikánské množství (21 403) dlaždiček v kobaltové modři vytváří pocity, iluze právě v takovém zbarvení. Zatímco čtyři minarety je muslimy dodržovaná norma, zde jich mají šest.

V blízkém sousedství tam je Hippodrome, inspirovaný římským Circus Maximus.

Onen sultán - dobyvatel Cařihradu - se rovněž stal tvůrcem náramného paláce Tokapi, té zcela největší atrakce země, až do 19. století fungující jako královský dvůr.

Čtyři nádvoří, prostory ceremoniální, privátní, meditativní, shromaždiště vzácností - skvostů, šperků, křehkého porcelánu, ničivých zbraní.

Pozornosti zajisté neunikne i harém, v době svého provozu přístupný jen eunuchům kleštěncům a sultánovi, s mužstvím nedotčeným. Dámský personál byl jeho soukromým majetkem a vyskytoval se v tak značném množství, že některým perspektivním konkubinám se nikdy nedostalo příležitosti k seznámení s intimními slastmi. Takové chudinky tam dosloužily v trudném stavu nedotčeného panenství.

- - -

Jenže tou hlavní prioritou mého zájmu bylo a je písmeno Č - člověk současné doby, na něho se soustředit. Naše loď nabízela celkem 26 organizovaných programů nezřídka problematické kvality a vždy s nemalým účtem ( od 49 do 229 USD na osobu). Příležitosti k takovému oškubání jsme pominuli, stejně tak i vábení taxikářů, jejichž lakota se nelišila od provozovatelů v sousedním Řecku.

Po New Yorku a Londýně je istanbulské metro to nejstarší na světě. Dali jsme ale přednost tramvaji - zrovna v dopravní špičce, a tedy s příležitostí hodně intimního seznamování a dotýkání místního lidu. Zlatá Praha, její veřejná doprava! V kroku na nástupiště bránil turniket, tam lze vstoupit jen po komplikovaném zakoupení potřebného kovového kolečka (anglicky token). To jsme s obtížemi zvládli, vecpali se k domorodcům, kteří v jakkoliv stísněných podmínkách si počínali nehulvátsky a ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo okradl, což v Mexico City se mi stávalo pravidelně.

Nejedeme nakupovat, ale okukovat. Směr TRH neboli BAZAAR. Ten druhý největší se specializuje na koření - obchodů tam je 136. My ale pílili do zcela největšího grand bazaar na rozloze 31 hektarů, s víc než 4000 obchody v celkem 65 ulicích, s náměstíčky, fontánami, 22 branami.

Prostředí s psychodelickým dopadem. Desorientace z té ohromnosti všemožného zboží, množství davů, intenzity atmosféry, avšak bez předpokládaných nepříjemnosti, o nichž varují turistické příručky. Ano, leckdo nás lákal, ale nikdo nenaléhal protivně agresivním způsobem, jak nutno okusit třeba v Egyptě nebo Indii. Podařilo se nám několikrát zabloudit, až jsme vybloudili u mohutných univerzitních budov.

U svatostánků, nejnáramnějších pamětihodností, se hrnuly davy v množství známém nám z Karlova mostu. Velkou většinou tamější domorodci, však mezi sebou turecky promlouvali. Trpělivě, neagresivně postávali v dlouhatánských frontách, nepředbíhali, čekali, až se dočkají. Plno mladých manželských párů s mrňavými potomky. Kolem se pohybovali a zejména povalovali psi, dost nevábní, na rozdíl od vesměs roztomilých kočiček nakukujících do všelijakých svatyní.

Země ovšem převážně mohamedánská, na což upozorňovalo občasné kvílení muezínů - nikoliv s osobním úsilím, ale zmodernizovanou verzí magnetonové nahrávky.

Zřetelnější, viditelnější byl ale turecký nacionalismus. Vlající vlajky rudé barvy, školní mládež v příslušných uniformách.

Ve snaze získat představu o intenzitě pronikajícího islamismu, rostoucího či chřadnoučího náboženského zakalení, jsem se soustřeďoval na ženské hlavy, zda s šátkem či bez něj, s odhadováním jejich průměrného věku. Můj naprosto nevědecký istanbulský odhad a dojem: většina mnou postřehnutelných postav v poměru dvou ku jedné byla šátku prostá. Typické tradiční pantalony k nespatření. Počet žen zcela do černého zabalených, toliko s pár centimetry prostoru pro kukadla, jak je převážným zvykem či i povinností v některých arabských končinách, jsem odhadoval na necelé jedno procento. Synátor vyfotil jednu takovou, sedící na schodech mešity, s laptopem na klíně ťukající. Druhá si přikyvovala, se sluchátky na černým textilem zakrytých uších.

Cestou zpět k lodi jsme se stavěli na nádraží, kam přijížděl a odkud odjížděl Orient Express. Závan starých časů, léta dvacátá minulého století, vybavovaly se hollywoodské reminiscence - Agatha Christie, Hercule Poirot.

Nikdo s kufrem tam v prázdnotě nevyčkával.

Koupili jsme pár pečených kaštanů a odloudali se na naší palubu.

BUDE POKRAČOVÁNO