Každý den do kabiny dodaný přehled se seznamem aktivit nás informovalo o všemožném, včetně druhu oblečení, v němž vcházet na sedmém poschodí do jídelny La Fontaine. Většinou s doporučením smart casual ("neformálně fešácký, nenuceně uhlazený" - tak nějak), což ve skutečnosti znamenalo, že kdokoliv mohl přijít jakkoliv. Třikrát ale vyžadovanou normou bylo být formal, s dopadem důkladné metamorfozy: dámy v garderobách od Diora, páni v černém, rovněž noblesním. Priscilla v čínském hedvábí, já v polosmokingu, na krku s motýlkem mě škrtícím.

Poslední taková formální příležitost se vzájemným představováním spolustolovníků a jejich dotazováním, kdo že je odkud. Má odpověď, že pocházím ze státu, který již neexistuje, dotyčné zpravidla zarazila, až zmátla a když se doklopýtali ke správné odpovědi, unisono ujišťovali, že už tam byli a Praha je krásná. Partner po mé pravici utrousil, že pobývá v kanadském Ontariu, načež se představil, že je profesor zoologie, bývalý děkan na univerzitě, kde poskytl zaměstnání, a tak příležitost ke znamenité kariéře mému krajanovi, třeba ho znám. Ovšemže znám, byl jsem jeho svatebním svědkem, pravidelně se navštěvujeme. Tím rozprávka o životních náhodách ještě nekončila. Na otázku kohosi u stolu, kdo že které místo na světě pokládá za nejideálnější, tento děkan vyhověl slovem Rarotonga - hlavní to ostrov z patnácti v Cookově souostroví, v Pacifiku mezi Tahiti a Fidži. "Vy to tam znáte?" vyhrkl jsem. Přikývl a dal mi tutéž otázku, na niž jsem odpověděl, že jsem tam byl třikrát, čtyřikrát, i dlouhodobě, v náramné funkci poradce ministerského předsedy Alberta Henryho, maorského zakladatele státu. Z plzeňského Čecháčka kokosový Rasputin.

Odspěchal jsem na jedenácté poschodí s označením Lido pozřít kokosovou zmrzlinu, zkázonosnou substanci pro zájemce o odtučnění. Lido bylo naše oblíbené místo, kde jsme snídali, obědvali, dalo se tam i povečeřet, bez přišněrování k jakýkoliv společenským formalitám. Tam se pořádala kulinární extravagance, třeba jen se sladkostmi, dorty, všemožným multikalorickým pokušením. Jednou jsem neodolal přiblížit se k hodům masitým - nejen telata a skopce, ale i prasečí bakchanálie, na rožni otáčená selátka. Obsluhoval nás ochotný, permanentně usměvavý personál - Indonézané, téměř výlučně mohamedánského světonázoru a teď aby se dotýkali vepřů. Přece se museli štítit asi jako já, kdysi číšník v restauraci Vašata na Manhattanu, být tehdy nucen hostům servíroval pečené pejsky či kočičky.

Ošemetnou otázku spropitného, kolik že komu a za jaké služby, Holland America vyřešila nikoliv nepatrnou přirážkou - za každý den na osobu a my jsme byly osoby tři - automaticky se objevivší v našem závěrečnému účtu. (Navíc jsme pak dali dvěma cabin boys, starajícím se úklid v kajutě, každému sto dolarů.)

- - -

Východní část Turecka, hodně daleko od nás, postihlo zemětřesení, zkázonosný, dost častý tam úkaz. Město s krátkým jménem Van, zásobující celou oblast vodou již od 8. století B.C., teď důkladně zasaženo, poničeno. Jak Turci, tak Kurdové mají své zraněné a mrtvé. Nakolik asi dovede takové neštěstí utlumit vzájemné, neblahou historickou zkušeností akumulované averze?

Inu nevíme, beztoho jsme od katastrofy hodně daleko a před námi je dva dny trvající, ta zcela nejdelší plavba až do Říma - 1713 kilometrú.

Nemohu se zbavit všelijakých pocitů, proč že jsem se do těch končin vlastně vydal a českému čtenáři tímto miniseriálem se pak vnucoval. Však je to jen povídání o jeho evropském téměř sousedství, žádná to lidožroutská exotika, s níž se občas vytasím při vyprávění o dálavách v Pacifiku.

Pokusím se o odpověď s dvojím zdůvodněním. Jednak můj nedostatek lepší příležitosti kam jinam plout. Jakožto doslovný všudybyl, už jsem skoro všude jinde doopravdy byl. Takže jsem zvolil tuto alternativu podívat se do míst postižených neduhy i s celoglobálním dopadem: Řecko - hrozící finanční kolaps. Turecko - pronikající islamizace a obtížně řešitelné uspořádání s kurdskou komunitou. Rusko a Ukrajina - potíže ve všelijakých svých podobách.

Míjíme řadu ostrovů, o nichž nic nevíme a z kapitánského můstku se nedozvídáme. Snad to měl být ostrov Samos s usedlostí Vahti nebo jedna menší, ale s daleko delším jménem Marathokambos. Pak snad Ikaria, Tínos, souostroví Kikládhes neboli Cyclades a po našem spíš Kyklády. Pomáhám si dalekohledem. Zdají se mi hodně jinačí než ty pacifické. Spíš jsou do modrošeda, bez zeleně, se sporou vegetací jakož i habitací. Lze zahlédnout občasnou vesničku. Čím se tam mohou živit? Snad jen rybářstvím. Na neplodně vypadajících svazích snad i olivám aby se obtížně dařilo.

Kdyby v takové končině explodovala sopka, udeřilo zemětřesení, přispěchali by jim tam vzdáleností blízcí, ale přitom tolik jiní Turci na pomoc?

Nikdo neví a rozhodně to nevěděla ona dlouho hledaná, konečně identifikovaná pasažérka, ani hluchá či němá, a postrádaná kamera s pro něj vzácnými záběry se vrátila legitimnímu majiteli.

Pár se nás odebralo na nejvyšší poschodí do Crow's Nest, Vraního hnízda, tam si popovídat, což nám zhatil pianista, prozpěvující velmi hlasitě a velmi falešně. Jdeme raději spát.

- - -

Probuzení do nedělního rána, Prinsendam zatím absolvoval pořádný kus cesty. V těchto místech jižním směrem aby byla Libye. Jenže Kaddáfí už nebyl. Televize v kajutě opakovala záběry s jeho ujišťováním: "Všichni mě milují." A ono tomu nikoliv tak - tolik se spletl.

Také tady někde na obzoru by měl být Itálii patřící ostrov Lampedusa. Za druhé světové války se o něm veřejnost dozvídala v souvislosti s úspěšným vyloďováním spojenců.

Rozhodně jich tehdy byl menší počet, než jaký v současné době dosahují ekonomicky motivovaní běženci. Zejména, téměř výlučně, 48 000 mladíků z Libyje a Tunisu, již úspěšně dorazilo na ostrůvek rozsahu 20 čtverečních kilometerů s 4 500 obyvateli - tedy s víc než desetinásobnou převahou. vetřelců, tam a ani nikde jinde vítaných. Univerzální taková zkušenost: v lodním výcucu zpráv z New York Times z 18. října o deportaci téměř 400 000 osob z USA. Víc než polovinu (59%) tvořili ilegálové odsouzení pro různé zločiny, tedy žádní svatouškové či Matky Terezy.

Sicilie v dohledu, velké město Catania, rozcourané podél pobřeží na mnoho kilometrů. Kdysi jsem tam parkoval a druhý den nemohl nastartovat. Stal jsem se totiž obětí tehdy populárních praktik vysát benzin z nádrže. To bylo v době, kdy benzin byl laciňoučký. Kdoví, jak tomu je teď.

Tehdy můj automobil do Sicilie přes úžinu Messinu převážela tzv. ferry. Její provozovatel chmurně předvídal brzkou výstavbu mostu z Messiny do Reggio Calabria, což ho připraví o živobytí. Dodnes se tak nestalo, prý z obav ze zemětřesení.

Přetřásl jsem tento svízel se synem a ten reagoval tvrzením, že to je především otázka finanční,že přece Japonsko, postižené nevýhodou daleko víc labilního terénu, tam staví mosty rekordní délky. Po nedávném tamějším pobytu a seznámením se skutečným stavem věcí jsem jen přikyvoval.

Itálie má tři aktivní, dosud supící a občas vybuchující sopky. Jsou to mohutná Etna na Sicilii, Vesuv u Neapole a Stromboli, maličký ostrov v rozsahu čtyř kilometrů, s vulkánem s třemi krátery, pravidelně vybuchuje už aspoň od roku 2000, s notnou vehemencí se tak naposled projevil 13. dubna 2009, a každý den, bez ohledu na okolnosti tektonické, klimatické, natož politické, si ulevuje vypuzováním šesti až dvanácti tisíci tun plynu denně. Tudíž nepřekvapuje nedostatek zájemců o trvalý pobyt. Tak prozatím činí domorodci, v dost se měnícím početním rozsahu 400 do 850. Jsou tam dvě vesničky, žádné ulice, automobily, natož vlaky.

V záležitostech čehokoliv soptícího, v mém povědomí drželo primát pár choleriků a sopka na ostrově Rabaul, významné japonské bázi za druhé světové války, nyní součásti státu Papua New Guinea. Jsou to dva sopečné, notně dýmající kopce: jeden jménem Kombiu neboli Matka, a druhýTuvurvur neboli Dcera, hodně rozčilená. Mohli jsme se  ufotografovat, ale v porovnání, tato Stromboli na neexotickém evropském kontinentě je svou mohutností jednoznačně deklasuje.

- - -

Příjezd k italskému břehu. Končení, loučení. Dorazili jsme bez šrámu, nikdo se neutopil dobrovolným či jiným letem přes palubu, žádná vražda či pojišťovací podvod, jak prý se na mořích stává v průměru pětkrát do roka.

Vstupem na místní souš začínalo docházet k zádrhelům, potvrzujícím oprávněnost Mussoliniho rčení, že situace v Itálii je beznadějná, ale nikoliv vážná, že vládnout v Itálii není obtížné, ale toliko zbytečné.

Na hlavním mezinárodním letišti v Římě, pyšnícím se jménem renesančního multitalentovaného génia Leonarda da Vinciho, jedna opakující se kontrola za druhou. Poté víc než hodinu trvající čekání ve frontě na kontrolu bezpečnostní, následováno dalším putováním, vlez do dalšího autobusu, s odvozem k tomu správnému terminálu. Doléhají na nás velmi hlasité, rychlým tempem poskytované informace, systémem zaručujícím jejich nesrozumitelnost. Kdyby da Vinci toto své letiště byl navrhl a stvořil, určitě by dopadlo líp.

Zanechávám halekání. Zdárně jsme odjeli a dojeli, Boeing 767 poskytoval o pár centimetrů víc prostoru než předchozí Airbus. Zkázonosně si počínaly jen dvě vřeštící dětičky. Za takovou nepříjemnost nelze ovšem výrobce vzdušného obra plísnit.

KONEČNĚ KONEC