Před dvěma týdny, když olympiáda v Soči teprve začínala, jsem do Prahy dodal článek s názvem "Břemena velmoci nezávidět". Dřív než mohl vyjít, jinačí primární události zacloumaly světem.

Z prvních stran novin zmizely titulky s velkými písmeny o syrské občanské válce, milionech uprchlíků mrznoucích a hladovějících v tureckém, iráckém, libanonském či jordánském sousedství. Z televizních obrazovek momentálně zmizely záběry hororů z Jižního Súdánu, prozatím nejposlednějšího přírůstku do rodiny pramálo perspektivních nových státních útvarů. (Počet členů OSN se tak blíží ke kulatému číslu 200.)

Jak úspěšně zvládnout onen zapeklitý úkol tzv. nation building – vytváření dosud neexistující identity národa? Zaměřme se na Afghánistán - přece slepenec, nefunkční amalgám, v němž loajalita končí na úrovni kmenové loajality. V tamějším světě legitimita centrální vlády nikdy neexistovala.

S notnou zahraniční asistencí se pak podařilo cosi ústředního stvořit, v čele s prezidentem Hamidem amidem Karzajem, hanebným hamižným kleptokratem se zálibou pro nejvýnosnější druh afghánského exportu, jímž je opium. Údaje: v roce 2009 celkový GDP (Gross Domestic Product) byl ve výši 10 miliard USD. Z toho ale 60 % pocházelo ze zahraniční pomoci a další 30 % z jediného značného domácího produktu, jímž je opiát heroin. Karzajovi v dubnu 2014 prezidentský mandát definitivně končí.

V zemi začíná převládat oprávněná obava, že s odchodem zahraničních vojenských jednotek vyschne příliv zahraniční pomoci, taktéž schopnost či aspoň ochota ubránit se Talibánu a kolapsu dosavadního vládního režimu. Po jeden rok trvajícím vyjednávání s Washingtonem došlo k dohodě tzv. BSA (Bilateral Security Agreement), podle níž NATO koncem roku zemi opustí, s výjimkou instruktorů určených pro výcvik místních vojenských jednotek.

Jenže Karzaj odmítl dohodu podepsat, obvinil USA z vedení psychologické války, nařídil propuštění z věznice 88 talibánských provinilců. Místo vděku, uznání, tato Karzajova urputná nenávist. Nejpravděpodobnější vysvětlení poskytuje Fareed Zakaria (Time, 17. 2. 2014), talentovaný publicista indického původu. Karzaj, nyní se domáhající vyjednávání a dohody s Talibánem, není třeba tak značný nevděčný psychopat, ale tvor inspirující se varovnými precedenty: V 19. století Britové za své invaze si dosadili jako místní loutku jménem Shah Shuja, ze stejného kmene jako Karzaj, a jen co Britové odtáhli, došlo k jeho zavraždění příslušníky kmene, z něhož pochází nynější Talibán. To bylo v roce 1842. Když Sověti v roce 1989 odtáhli z Afghánistánu, na místě zůstal jejich Mohammad Najibullah v roli prezidenta. Jenže vypukla občanská válka, Talibán v roce 1996 se zmocnil Kábulu, lapil Najibullaha, vykastroval ho, tělo vláčel ulicemi, na dopravním návěští pak pověsil. Při té příležitosti, na výstrahu stejně nešetrný osud postihl jeho bratra.

Takže Karzaj před kastrací dává přednost Talibánu a svému antiamerikanismu.

Jaká bude reakce americká? Předpokládám, že velké většině veřejnosti, od mocných potentátů, generálů až po nejposlednějšího občánka, by pramálo vadila představa, že Talibán by se vůči proradnému Karzajovi velmi nemile zachoval. Jinou záležitostí by ale byl osud afghánského národa, zejména žen, děvčat, znovu zpět odsouzených k potupě primitivní existence. Jejich školy, které stály přemnohé miliony peněz, ničit, vyhazovat je do povětří, což se již leckde stává.

- - -

V brzkých již prezidentských volbách, v dubnu 2014, se o sebevražednou kariéru po Karzajovi převzít funkci uchází jedenáct zájemců. Mezi nimi mi imponuje inteligentní Abdullah Abdullah, bývalý ministr zahraničí, původním povoláním oční lékař (čili stejná profese a specializace jako Bašira Assada, jenž se ve funkci prezidenta v Sýrii příliš demokraticky nevyznamenal). Abdullah má značnou naději na volební vítězství, nikoliv však na dlouhý život. Došlo již k zabití jeho dvou spolupracovníků. Od konce sedmdesátých let již zavražděn nejeden prominentní politický předák, mezi nimi i bývalý přezident Burhanuddin Rabbani, poté v roce 2011 předseda "Vysokého mírového výboru" (High Peace Council). Při příležitosti jeho narozenin k oslavám se s blahopřáním dostavil i komandant Talibánu, jenže s bombou v turbanu, jejíž exploze způsobila nejednu smrt včetně zabití jubilanta.

Zakariovu interpretaci Karzajova prapodivného počínání, stejnou měrou matoucího jak spojence, tak nepřátele, obohacuje David DeVoss svým textem s názvem "Paranoia in Kabul" (The Weekly Standard, 24. 2. 2014). Dozvídáme se, že výlohy na každého amerického vojáka v Afghánistánu přijdou Washington ročně na jeden milion dolarů. Že USA a NATO spojenci, tedy i Česká republika, hradí 90 procent všech výdajů 350 000 příslušníků pramálo výkonné afghánské armády. Aniž by někdy došlo k aspoň náznaku nějaké vděčnosti. Karzaj pouze zdůrazňuje ztráty, jež zásluhou NATO utrpěli Afghánci. Dokonce šel ve své nehoráznosti do takového extrému, že obvinil Washington z pumového útoku na populární restauraci v Kabulu, v níž zahynuli cizinci a k zásluhám se příhlásil Talibán.

Dle DeVossovy interpretace, Karzajovo nehorázné počínání započalo krátce po Obamově nastěhování do Bílého domu, když jeho reprezentant Richard Holbrook se o Karzajovi nelichotivě vyjádřil, došlo k rozporům s americkými generály, Karzaj marně prosazoval americký útok na oblast Pákistánu, v níž sídlili velitelé Talibánu. Washington ovšem nevyhověl zaútočit na území svého oficiálného spojence se 180 miliony obyvatel a s menším, leč dostatečným počtem atomových bomb.

Prý ještě před rokem byla naděje, že Karzaj mohl bezhlesně zmizet ze scény povýšením do funkce nějakého z mnohých bezcenných potentátů OSN či dokonce zapůsobit na profesorském křesle prestižní americké univerity, ale na tak extravagantně štědré gesto je už zřejmě pozdě.

Nynější volební kampaň již probíhá - s plákaty, vábničkami, portréty jedenácti kandidátů. U některých je malá podobizna Mohameda Daouda Khana, někdejšího prezidenta Afghánistánu, který v roce 1977 navštívil Moskvu a troufl si Leonidu Brežněvovi říct, aby se nemíchal do jejich domácích záležitostí, že oni jsou suverenní stát. Rok poté, tamější komunisté, Moskvě věrní, prostořekého Daouda zavraždili.

Zbývajicí obhájci Karzaje hájí, že svým antiamerikanismem prokazuje svou vlasteneckou nezávislost. K tomu v poslední větě svého textu DeVoss ale poznamenává, že důkazem správného patriotismu je schopnost rozlišit přítele od nepřítele, což se v tomto případě pramálo daří.

- - -

A nic takového nyní není v popředí globálního zájmu. I zabijácký islámský fanatismus poněkud odsunut - jako například ono talibánské vraždění zdravotníků, v Pákistánu očkujících proti nákaze zhoubnou obrnou. Teď je na pořadu Ukrajina, již mediálně povýšená na nejvážnější potenciální střet od konce studené války. Dočítáme se o paralele se sudetskou krizí 1938, kdy Hitler rovněž dychtil přispěchat k ochraně svých soukmenovců.

Před necelými dvěma roky jsem tam - nikoliv v Sudetech, ale v Sevastopolu - pobýval, obhlížel enklávu ruského prostoru, vykračující námořníky, i jiné rudoarmějce, pomyslel na Nikitu Sergejeviče Chruščova, jeho pošetilost, prý hodně alkoholem ovlivněnou, Ukrajině celý ten Krym vrátit.

A co z toho teď asi bude. Pořádný dopad, úder nebo jen jepičí pípnutí? Abychom se pak soustředili na jiné světové bolehlavy.

KONEC