aneb Z Čech do Venezuely a zase zpátky

Je demokracie dobrý správní systém, nejlepší ze všech, které byly až doposud vyzkoušeny, svoje háčky má ale také. Předpokládá občanskou společnost vyspělou, sliby a hesly tlučhubů pobláznit se nedající, což však není vždy zaručeno. Jistý Adolf Hitler, jak známo, zahájil svou kariéru vítězstvím v demokratických volbách, a abychom se moc nenafukovali, také český lid na sebe v posledních jakž takž svobodných volbách r. 1946 zvolil komunisty. 

No co, utěšovali se demokraticky smýšlející občané, v příštích volbách to komunisti projedou a bude vymalováno. Avšak nebylo příštích voleb, jelikož si komunisti dovedli svou vládu dlouhodobě pojistit. A když už to tak dopadlo, těšili se titíž občané – jsemť tak věkovitý kmet, že si ty naděje pamatuji –, že přijde Američan a osvobodí nás, ale to se ví, nestáli jsme Američanovi za to, aby kvůli nám riskoval světový konflikt. Neboli jaké roucho na sebe český lid svobodně a demokraticky ušil, v takovém pak musel běhat, než změněná světová situace o čtyřicet let později mu dovolila je odložit. Z komunismu vyplynuvší morální destrukce však ubývalo jen zvolna a s jejími stopami se lze v zemích Koruny české shledat podnes.

Dosti podobný proces probíhá tímto časem ve Venezuele. Rovněž tamní lid na sebe v jakž takž svobodných volbách zvolil a referendy potvrdil marxistickou diktaturu. Ne sice kdovíjak vysokou většinou, ono ale stačí padesát procent a nějaká desetinka, aby tady byl malér jak vymalovaný. Neboť taková je demokracie: nadělí každému, oč si koledoval. Odvážil bych se dokonce otázky, může-li být svěřena bez rozmyslu každému; nepředstavuje-li nebezpečnou hračku v rukou někoho, kdo s ní nedovede zacházet. Nakolik lze s ohledem na všelijaké eskapády v čase minulém i v přítomnnosti vztáhnout tuto poučku i na lid český, přenechávám ctěnému čtenáři k uvážení.

Padesátero států světa již vyhlásilo solidaritu s vůdcem venezuelské oposice Juanem Guaidóem, ale kdyby těch států i sto padesát bylo, marxistickými zapelešenci to nehne; spíš obava je namístě, aby se milý Guaidó sám v kriminále neocitl. Proč… že se tak ptáte. Socialistická diktatura si vhodný paragraf vždycky najde, a když i nenajde, nějaký si vyrobí. Nic nejsou a ani nebudou platny žádné bojkoty a sankce; zapelešenci už se postarají, aby jim nic k jejich pohodlí a sytosti nechybělo; a obyčejná pakáž… ať si protestuje, dokud ji to baví. 

Jediným řešením by tak byla ozbrojená intervence ze strany USA, netřeba však darů prorockých k předpovědi, že k ní nedojde. Intervenovat ve prospěch utlačovaných a poslouchat pak ze všech světa stran rozšafné rady a výtky, jak všechno dělá špatně, toho si Amerika užila vícekrát a nečekal bych, že po tom zatouží znovu. Mimochodem, moc dobře se poslouchají připomínky ze Sově… ééé, z putinské Rusi, aby Američany nenapadlo do té venezuelské patálie zasáhnout ozbrojenou mocí. Jako by to nebylo zrovna ruská ozbrojená moc, vtrhnuvší v srpnu 2008 do Gruzie, jelikož moskevskému načálstvu nešlo pod nos že se tato malá, statečná země vzepřela jeho komandu.

Jedna naivita, jeden pošetilý předpoklad, jedno selhání kritického rozumu, a už se všechno sype… u nás k únoru zvanému Vítězný a s přesahem do následných desítiletí komunistického napůl blázince, napůl chudobince. V případě Venezuely, potenciálně nejbohatší zemi světa, vedla k rozvratu a nedostatku nejběžnějších životních potřeb, před nímž lidé utíkají do sousední Kolumbie. Dokud mohou; ono se nedá vyloučit, že soudruzi v Caracasu nechají na hranici také nadělat plotů a zakázaných pásem, neboť příklady táhnou.

Přitom stačí si povšinmout, s kým si momentální panstvo notuje. U nás to byla beze všech výhrad a pochyb Stalinova sovětská říše, o níž bylo tisku dovoleno referovat jen pochvalně a obdivuplně; venezuelským hodnostářům slouží za následováníhodný příklad Castrova komunistická Kuba, navzdory vší bídě a prohlubující se zaostalosti. Kuba je také jediný příklad státu, jehož obyvatelé nespadli do náruče utlačovatelského režimu vlastní volbou, nýbrž vinou party komunisticky poblázněných revolucionářů. Pro všechny ostatní, přítomné i budoucí, platí: rozvažte dobře, lidé, do čeho se pouštíte, abyste se také neocitli někde, odkud není návratu. Pamatujte – jednou stačí!

Hannover, 7. května 2019