Podle několika posledních zpráv vtrhlo turecké vojsko o síle jednoho pluku s tanky a dělostře­lec­tvem, a to v rozporu s mezinárodním právem, na irácké území.

V provincii Ninive mělo minulý týden zaujmout pozice poblíž Mosulu. Úřad iráckého premiéra ho­voří o vstupu „jednoho ozbrojeného praporu“, podle zpravodajské televizní společnosti Bloomberg News pak s odkazem na turecké bezpečnostní síly měla CNN-Turk uvést, že do inkriminované oblasti vstoupilo zhruba 1 200 tureckých vojáků. Podle několika skeptických komentátorů jde však o planý poplach, ne­boť se ve skutečnosti jedná o výcvikový tábor, kam Turecko vyslalo pouhých 150 vojenských po­radců. Největší pozornost ve zprávách vzbuzuje město Mosul, které do rukou IS padlo při bleskové ofenzívě v červnu loňského roku. To totiž představuje hospodářské a dopravní centrum severního Iráku, kam se v minulých dnech z Rusy a Francouzy rozbombardovaného syr­ského Rakká přesunuli lídři Is­lámského státu.

Americké armádní zdroje měly v pátek agentuře Reuters potvrdit, že USA věděly o chystaném na­sazení tureckých vojáků v severním Iráku s tím, že však nejde o součást aktivit mezinárodní koa­lice, vedené Spojenými státy. Navíc je obecně známo, že v provincii Ninive byli dosud nejaktivnější Kurdové, kteří v severním Iráku s pomocí mezinárodní koalice proti Islámskému státu bojují. Zů­stává tedy otázkou, nakolik se kurdským pešmergům zdejší přítomnost turecké armády, jejíž le­tectvo útočí na kurdská města a vesnice, bude líbit. Ovšem nejzajímavějším se pro komentátory zdá být fakt, že Mosul leží v oblasti největších zásob ropy.

Tu­recko čelí kritice za nárůst islámského fundamentalismu a členové rodiny tureckého prezidenta jsou západními sdělovacími prostředky opakovaně označováni za obchodníky s levnou ropou is­lamistů, přičemž do podpory Islámského státu (IS) je podle nich zapletena i turecká vládní strana AKP. Podle viceprezidenta výzkumu americké Nadace na obranu demokracie Jonathana Schan­zera tu­recká Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) udržuje s Islámským státem kontakty od jeho vzniku, proto také Turecko vůči džihádistům bylo vždy tak shovívavé. Podle Schanzera přes turec­kou hra­nici od roku 2011 proudí kromě bo­jovníků i levná ropa, zbraně a uloupené starožitnosti. Za­čátkem le­tošního roku IS ovládal už zhruba 40% syrsko-turecké hranice dlouhé 822 kilometrů a jeho bojovníky tam bylo často vidět. „Kdyby neměli nějakou dohodu, proč by už dávno na prozá­padního člena NATO nezaútočili?“ ptá se Schanzer. Ostatně k podobným závěrům dospěl v listopadu i The Guardian. Také významný izraelský analytik Šmuel Barne, který v rámci projektu Prague European Summit v listopadu přednášel v Praze, neváhal nazvat věci pravými jmény: „Turecku musíme zabránit v hraní dvojí hry a přestat předstírat, že je náš spojenec. Lidé zdá se nechápou, že dnešní Turecko už není Tureckem Atatürka.“

Americké ministerstvo zahraničí připustilo, že turecký trh je zásobován ropou z Islámským státem okupovaných syrských a iráckých ropných polí, i když Spojené státy nevěří, že by do pašování ropy byla zapojena přímo turecká vláda. Vzhledem k obchodům s kradenou ropou Washington v minulých dnech turecké vládě doporučil zcela uzavřít 98 km dlouhý úsek syrsko-turecké hranice, který má v současné době pod kontrolou IS, i když se zde podle premiéra Ahmeta Davutoglua v posledních týdnech Turecko „snaží maximálně upevnit pohraniční pásmo“. Jak ale informoval tu­recký deník Hurriyet, americký návrh turecká vláda smetla ze stolu s tím, že úplné uzavření inkri­minovaného úseku hranice by bylo finančně neúnosné a bránilo by Turecku přijímat uprchlíky, kteří zde ve velkém množství hranici překračují.

V lednu 2014 turecké četnictvo (jandarma) zastavilo kvůli důvodnému podezření z pa­šování zbraní kolonu ná­kladních aut. První operace se uskutečnila v turecké příhraniční provincii Hatay 1. ledna 2014, další pak 19. ledna. Ve všech autech byly nalezeny zbraně. Nešlo jen o dělostřelecké gra­náty a tisíce nábojů do útočných pu­šek, ale také o granátomety RPG, jak bylo zaznamenáno ve vyšetřovacích spisech. Tehdejší prezident Abdullah Gül prohlásil, že náklad byl „státním tajem­stvím“ a tehdejší premiér Erdoğan během televizního vystoupení krátce po zastavení aut tvrdil, že auta převážela humani­tární pomoc syrským Turkmenům. Přičemž místopředseda Syrsko-turkmen­ského shromáždění tomu všemu nasadil korunu, když novináře ubezpečil, že žádná auta s humanitární pomocí pro Turkmeny do Sýrie nejezdila.

V květnu letošního roku na svých webových stránkách i ve své tištěné verzi zveřejnil tu­recký list Cumhuriyet článek, ve kterém přinesl fotografie zadrženého vojenského materiálu, o tý­den později pak zveřejnil video z celého zásahu. Státní žalobce, který měl případ na starosti, v květnu přiznal, že v případě vojenského materiálu se jednalo celkem o 2 000 výjezdů do Sýrie. Recep Tayyip Erdoğan, od srpna 2014 již jako turecký prezident, pak prohlásil, že je nepodstatné co vo­zidla vezla. Zveřejnění reportáže tak jako tak podle něj bylo zradou, za kterou budou novináři od­sou­zeni. Turecké úřady 26. listopadu 2015 podle agentur AFP a Reuters skutečně uvalily vazbu na dva novináře, kteří jsou kvůli zveřejnění informací o tureckých dodávkách zbraní syrským isla­mis­tům, organizovaných tureckou tajnou službou Milli Istihbarat Teskilati (MIT), obviněni ze špionáže a vyzrazení státního ta­jemství. Na žurnalisty podal v létě trestní oznámení sám prezident Erdoğan, který pro ně požaduje doži­votní vězení.

Také turecký list Zaman v rozsáhlém analytickém materiálu, vydaném letos v listopadu, upozorňo­val na těsné vazby mezi IS a tureckou tajnou službou MIT. Tento list se věnoval i pádu Mosulu při bleskové ofenzívě v červnu 2014, o kterém věděla turecká tajná služba předem. Navíc guvernér Mosulu i představitelé kurdské místní samosprávy varovali tureckého generálního konzula v Mosulu i tureckou vládu před hrozícím útokem. Turecko tak podle listu Zaman mohlo zabránit za­jetí 49 osob na tureckém konzulátu, které na podzim složitě vyměňovalo za 180 radikálů. „Někteří z útočníků v Paříži jsou ze skupiny dvou set radikálů IS vyměněných za 49 tureckých rukojmí,“ na­psal po atentátech v Paříži komentátor listu Emre Uslu, který dříve pracoval jako policista.

V minulých dnech byli obviněni i prokurátoři, kteří rozkaz k zastavení a prohledání kamiónů vydali, dokonce i zasahu­jící četníci. Všichni čelí trestnímu stíhání, neboť byli vesměs nařčeni z podpory te­rorismu a přípravy státního puče. A jak o tom informovaly i některé naše deníky, zadržely turecké bezpečnostní složky i dva generály a plukovníka ve výslužbě, kteří se měli loni podílet na vyzra­zení utajované skutečnosti, že turecká vláda posílá do válkou zmítané Sýrie kamióny plné zbraní, které podle listu Cumhuriyet byly určeny pro dži­hádisty z Fronty an-Nusrá, napojené na mi­lice Is­lámského státu. Naproti tomu Yasin Aktay, představitel vládní strany AKP, který sice přiznal, že konvoj skutečně převážel zbraně, se zapřísahal, že dodávka zbraní byla určena výhradně Svo­bodné syrské armádě (FSA). Nutno zde podotknout, že laická veřejnost si zpravi­dla neuvědomuje, že i bojovníci tzv. Svobodné syrské armády, které dosud podporuje a vyzbrojuje Turecko jako „umírněnou opozici“, patří z větší části ke stoupencům ideologie isla­mismu a de facto usilují o svr­žení sekulárního re­žimu jimi opovrhovaného státu, jenž touží nahra­dit chalífá­tem (území ovládané muslimy), kde se pravověrným dostane nadřazenosti toho pravého, jimi vy­znávaného náboženství, ale i práva zva­ného šaría.

Svobodná syrská armáda (FSA), označovaná za dítě v Sýrii a Egyptě zakázaného Muslimského bratrstva, je ve skutečnosti spojencem Fronty an-Nusrá, jejíž ideologická chapadla sahají až do Spojených států (jak o tom informoval deník Los Angeles Times s odkazem na zdroj z federálních bezpečnostních složek, byl Syed Farook, který s partnerkou Tashfeen Malikovou v kalifornském San Bernardinu ve středu 2. prosince zastřelil 14 lidí a dalších více než 20 zranil, ve spojení se syrskou Frontou an-Nusrá). A mnohá fakta nasvědčují tomu, že v případě bojů s regulérní Syrskou arabskou armádou (SAA) pak tzv. Svobodná syrská armáda (FSA), vystupuje v roli spojence Is­lámského státu. Jako tomu bylo v září 2014, kdy FSA uzavřela na předměstí Damašku dohodu s Islámským státem za účelem společného boje proti syrské vládě. Nakonec i ČTK informovala o jednání FSA s radikálními islamisty, které se týkalo strategického kontrolního stanoviště. Kamál Hamámí, jenž patřil k významným členům nejvyšší vojenské rady FSA, byl na setkání s členy teh­dejšího ISIL v červenci 2013 údajně džihádisty zabit, čemuž měla předcházet Hamá­mího hádka s veliteli ISIL o kontrolu nad strategickým kontrolním stanovištěm poblíž města Latá­kije (Lázikíja) ve stejnojmenné provincii. Ale jak řekl novinářům mluvčí FSA: „Hamámí se s nimi se­tkal, aby pro­jednali bojové plány.“

Na konci roku 2012 americký prezident Barack Obama ještě vetoval plán pro výcvik a vyzbrojování tzv. umírněné syrské opozice. V létě roku 2013 však Obamova administrativa již začala s přípravou do­dávek zbraní pro Svobodnou syrskou armádu (FSA), neboť dospěla k závěru, že Asadovy oddíly použily proti rebelům chemické zbraně. Což byla také vhodná záminka k uvažované invazi, ze které nakonec díky nečekanému obratu na mezinárodní politické scéně se­šlo. Americké posla­necké výbory plány na dodávky zbraní „syrským rebelům“ zprvu odmítaly, ne­boť se obávaly, že by zbraně mohly skončit v rukou islámských extremistů. Přesto nakonec k dodávkám vojenského materiálu nejrůznějším syrským povstalcům docházelo a obavy americ­kých výborů se několikrát naplnily. Nakonec tomu není tak dlouho, co Patrick Ryder, mluvčí Cent­rálního velení amerických ozbrojených sil na Blízkém východě přiznal, že „skupina syrských po­vstalců“, kterou vyzbrojila a cvičila americká armáda, předala své zbraně Frontě an-Nusrá.

V posledních dnech se o bojovnících Svobodné syrské armády ve sdělovacích prostředcích často hovoří. Neboť kata­pultovaný pilot ruského bombardéru Su-24, který na syrsko-turecké hranici v úterý 24. listopadu sestřelil stroj F-16 tureckého letectva, byl v době, kdy se na padáku snášel k zemi, zasažen kul­kami z útočných pušek 1. pobřežní divize Svobodné syrské armády (FSA), která také zveřejnila záběry mrt­vého ruskéhopilota, v těchto dnech kolující po internetu. Pár minut na to, co byl stíhací bombardér Suchoj Su-24 sestřelen, vzlétly z ruské základny dva vrtulníky na záchrannou misi. Je­den z vrtulníků byl nucen v oblasti nouzově přistát po té, co stroj zasáhly střely z kalašnikovů, podle jiné verze stroj zasáhla střela z granátometu RPG. A jak FSA ve svém videu dokládá auten­tickými záběry, jeden z jejích bojovníků řízenou střelou TOW následně vrtulník zlikvidoval.

Řízené protitankové střely BGM-71 TOW americké výroby se prvně objevily v rukou syrských bo­jovníků v jarních měsících roku 2014, kdy byly zaznamenány v držení tzv. povstaleckých skupin na syrském severu i jihu. Podle analytiků nebyl tehdejší počet TOW v Sýrii znám. Zřejmě nebyl vy­soký, ale postupně rostl. Asadova pravidelná syrská armáda (SAA) poté, co se do bojů na její straně na konci září svými nálety zapojilo Rusko, převzala iniciativu a v některých oblastech země začala útočit na pozice, které v minulosti ztratila. A jak 9. října oznámil zpravodaj BBC Frank Gard­ner „nová dodávka 500 protitankových střel TOW byla doručena tento týden povstalcům ze Svo­bodné syrské armády”. K tomu pak komentátoři podotýkali, že tato zásilka zřejmě nedokáže vý­razně změnit poměr sil na syrském bojišti, ale pomůže bojovníkům FSA účinně likvidovat tanky, které proti nim v ofenzívě nasadila pravidelná syrská armáda. Řízené střely TOW jsou do Sýrie trans­portovány v utajení, ovšem západní sdělovací prostředky už dávno mluví o tom, že zprostřed­ko­vatelem dodávek (brokering services) je americká zpravodajská služba CIA. I když pověstného Černého Petra v ruce drží opět Turecko, které tyto zbraňové systémy do Sýrie dováží, na čemž nic nemění skutečnost, že dodávky (značně drahých) moderních amerických zbraní pro sunnitské bo­jovníky často financuje Saudská Arábie. Na tomto místě je třeba podotknout, že se CIA dodávané systémy TOW údajně snaží v Sýrii kontrolovat. Bojovníci, kteří řízenými střelami disponují, by měli vykázat jak je použili, tedy zdokumentovat odpal a vrátit dodavatelům použitá raketová pouzdra, aby pak výměnou mohli obdržet nové rakety.

Jak k tomu poznamenal The Washington Post, během letošního října se videozáběrů zničených syr­ských obrněnců u Aleppa a Hamá objevily desítky, přičemž hned první den měli povstalci svými záběry dokládat zásah 24 vozidel. Proto také podle agentury Reuters na začátku října řada rus­kých leteckých útoků logicky směřovala do míst, kde povstalci těžkou techniku pravidelné syrské armády decimovali střelami TOW: pravidelná syrská armáda při pozemních bojích by stěží mohla útočit na pozice Islámského státu, když její tanky a obrněné transportéry likviduje „umírněná opo­zice“ řízenými střelami. A jak televizi CNN sdělil americký senátor John McCain, při prvních nále­tech Rusové opravdu několikrát zasáhli pozice Svobodné syrské armády (FSA). „Mohu s jistotou potvrdit, že to byly útoky proti brancům FSA, vycvičeným Ústřední zpravodajskou službou. Máme s těmi lidmi spojení,“ řekl McCain. Agentura Reuters s odvoláním na syrské aktivisty a povstalce rovněž uvedla, že ruské bomby dopadaly v oblasti Homsu na několik povstaleckých skupin, které „operují pod praporem Svobodné syrské armády“. A jak o tom informují západní vojenské zdroje, přebrala 4. obrněná divize syrské republikánské gardy, které velí Máhir Asad, mladší bratr syrského prezidenta, na začátku prosince již první dodávku ruských tanků T-90, které mají postupně nahradit starší (více zranitelný) typ T-72 ve výzbroji Syrské arabské armády (SAA). Model T-90 je totiž vybaven obranným rušícím komplexem Štora-1, schopným zabránit zásahu tanku protitankovou řízenou střelou BGM-71 TOW.

Západní novináři již upozorňovali na skutečnost, že americký systému BGM-71 TOW okopíroval a do výroby jako Toophan (Typhoon) roku 2000 zavedl Írán (tento systém řízených střel měl jako první ve válečném konfliktu využít Hizballáh proti izraelským tankům Merkava během Druhé liba­nonské války v létě roku 2006). Írán do bojů v Sýrii na straně vládního vojska aktivně zasahuje od roku 2011. V Sýrii má mnoho vojenských poradců a pod velením íránských revolučních gard tam dnes operují íránské milice (v říjnu při bojích s Islámským státem u města Aleppo padl íránský bri­gádní generál Hosejn Hamedání). Dá se tedy předpokládat, že íránský zbrojní průmysl může vyro­bit a íránská armáda na bojiště v Sýrii dodat systémy Toophan v takovém množství, které bude přinejmenším adekvátní dodávkám amerického systému BGM-71 TOW. A to je také jeden z dů­vodů, proč Pentagon nevyšle do Sýrie žádné tanky a obrněné transportéry, které by se mohly sice účastnit plánovaných pozemních bojů, ale evidentně by mohly být ohrožovány íránskými střelami Toophan, nebo džihádisty vyhandlovanými či ukořistěnými střelami TOW, které jsou jednou z nejefektivnějších amerických zbraní tohoto určení.

V posledních dnech se však diskutuje především ropa, islamisty kradená z iráckých a syrských vrtů. Že část ropy vytěžené Islámským státem, jako jeden z hlavních pilířů ekonomiky tohoto hnutí, prochází přes Turecko, je obecně známo. Na konci loňského roku OSN odhadovala, že IS má z tohoto prodeje až 1,6 milionu dolarů (zhruba 40 milionů korun) denně. Otázkou však zůstává, zda se tak děje s tichým souhlasem turecké vlády. „Můžeme předpokládat, že nejvyšší političtí vůdci Tu­recka o tom nemusejí vědět. Je to teoreticky možné, ale těžko uvěřitelné. Jestliže o tom nejvyšší političtí vůdci nic nevědí, ať si to zjistí. Můžu připustit, že tam mohou být prvky korupce,“ řekl v jednom ze svých projevů ruský prezident Putin. Jak uvedl list Hürriyet, turecký prezident Erdoğan mu následně oponoval těmito slovy: „Nikdo nemá právo očerňovat Turecko, a zejména ne tvrze­ním, že Turecko kupuje ropu IS. Turecko neztratilo své morální hodnoty natolik, aby při pořizování ropy sáhlo k této teroristické organizaci.“ Načež nádavkem zopakoval svůj dříve již ohlášený slib, že pokud se pro takovéto obvinění objeví důkaz, okamžitě podá demisi. Rozklíčovat obchody s ropou, kradenou ze syrských a iráckých vrtů islamisty, ale nebude pro mezinárodní komisi ex­pertů nijak jednoduché. Neboť všude se najdou obchodníci bez skrupulí, tedy i mezi Kurdy a Turky, Iráčany a Syřany, Rusy s Američany z toho nevyjímaje. Vždyť i u nás s ropnými produkty podvodně obchodovaly všelijaké mafie. Ovšem jenom „na papíře“, ve formě fakturačních podvodů. U nás nikdy nejezdily denně stovky cisteren přes hranice, aniž by si jich úředníci či policisté vůbec všimli. A samozřejmě nešlo o kšefty s islamisty.

Jinak řečeno, pokud přes existenci řady nezvratných důkazů turecký prezident popíral dodávky zbraní do Sýrie, těžko se dočkáme toho, že by podíl Turecka na obchodu s ropou, rozprodávanou teroristy, Erdoğan někdy veřejně přiznal.