Ponce, jedna z nejstarších lodí amerického námořnictva, operuje již několik týdnů u pobřeží Bahrajnu. Slouží jako plovoucí základna pro několik stovek vojáků speciálních jednotek, kteří mohou zasáhnout proti teroristům a při výzvědných či sabotážních akcích. Na této zdánlivě bezvýznamné epizodě lze znázornit změny týkající se příčin, povahy a forem války v postkomunistické éře.

Autonomní politika

Ponce snižuje politické náklady zahraničních operací. Posouvá americké výsostné území do krizové oblasti a umožňuje vymknout se ze závislosti na nespolehlivých spojencích i nadnárodních organizacích. Operační direktivy pro Ponce symbolizují posun americké bezpečnostní politiky směrem k defenzivě. USA oslabují globální aktivity a snaží se provádět bezpečnostní politiku, která je méně než doposud nucena k zahraničním zásahům. Tomu odpovídá kupříkladu rychle rostoucí využívání energetických zdrojů na americkém území.

Tradiční sklon k izolacionismu je dnes logičtější než kdykoliv dříve. Amerika se přesto snaží uchovat si možnost nezávisle jednat. Washington se sice nevzdává globálního mocenského nároku, ale spoléhá se výrazněji na silový potenciál svého kontinentálního ostrova.

Úsporná válka

Politicko-operativní hodnota transportéru Ponce je zřejmá, ale nasazení lodi postavené již v roce 1966 symbolizuje především snahu o snížení obranných výdajů.

Moderní bezpečnostní politika se ekonomizuje ve smyslu úspornosti. Na prvním místě stojí minimalizace ztrát na životech, ale chce se také vyhnout rozsáhlým pozemním operacím. Úspornost se odráží ve volbě zbraní; neviditelná technika, dálkově řízené rakety a výběr co nejúčelnějších cílů (terorističtí vůdci).

Princip úspornosti platí pro všechny státy, které mají velmocenské ambice. Investují proto do ponorek, specializovaného letectva, stratosférických operací a války ve virtuálním prostoru. "Úspornost" platí i pro vojenskou doktrínu. V souvislosti s tzv. arabskými revolucemi kritizoval Henry Kissinger, že humanitární intervence jsou přípustné jen tehdy, když jsou v souladu s národní bezpečností USA.

Hledání nové rovnováhy

Geostrategicky se od konce studené války mnoho nezměnilo. Po zániku komunismu nenásledoval všeobecný mír, nýbrž pouze klikatá cesta k nové rovnováze, lemovaná erupcemi násilných konfliktů.

Na globální úrovni dokonce existuje určitý náběh na opakování bipolarity z éry studené války; tentokrát mezi USA a Čínou. Avšak Čína má spoustu vlastních starostí, její hospodářská síla neroste tak rychle, jak by si to přál čínský generální štáb, a Rusko se snaží zůstat vojenským číslem dvě. Moskva vyrovnává svou ekonomickou druhořadost pomocí strategických zbraní.

Geostrategická perspektiva však nepostihuje to, co je dnes podstatné, totiž ekonomickou povahu jak války a míru, tak motivů a metod vojenských konfliktů.

Starý pořádek vládne pouze na periferii. Války jsou tam vedeny s cílem zničit nepřítele, protože věří v jiného boha, nebo patří k jinému kmeni. V centru světového dění však válka mění svou podobu. Ekonomizace moderní války znamená prioritu ekonomických cílů a rostoucí konfliktnosti ekonomických vztahů.

Ekonomizace války

Důvodem přítomnosti amerického námořnictva v Hormuzské úžině je sice archaický cíl Íránu zničit smrtelného nepřítele, ale hlavním americkým motivem je zajištění energetické bezpečnosti západního světa. Ekonomické zájmy vždy patřily k důvodům vojenských tažení. Dnes však figurují jako jediné motivy. Proč k tomu došlo?

Západní triumf ve studené válce vedl ke globálnímu rozšíření kapitalistického pořádku. To však nepřineslo očekávanou harmonickou dělbu práce ku prospěchu všech, nýbrž přerozdělování blahobytu mezi Západem a Třetím světem. Ideologický konflikt vystřídalo soupeření o blahobyt.

Globalizace není slibovaná "win-win" situace, nýbrž boj všech proti všem. Státy bojují o maximální podíl na globálním blahobytu a používají k tomu všechny prostředky. Agresivní potenciál ekonomického soupeření dokonale zobrazuje čínská politika; podhodnocení vlastní měny, hospodářská embarga a obsazování surovinových nalezišť.

Eskalační žebříček slavného stratéga studené války Hermana Kahna platí dodnes, ale musel by se přeložit do ekonomických kategorii. Nejnižší úroveň konfliktu je dnes "ekonomická diplomacie" – vlády lobbující pro národní podnikatele. K eskalaci patří krádeže vynálezů či subvencování národní ekonomiky a manipulace národní měny. Na vrcholu žebříčku je nasazení armády při dobývání nalezišť nerostných surovin. Ekonomizovanou verzí ze studené války známého "zaručeného vzájemného zničení" ("mutual assured destruction", MAD) je zastavení čínských nákupů amerických dluhopisů, zodpovězené americkým odmítnutím dovážet čínské zboží či agresí v kyberprostoru. "Zničíš-li mé komunikační sítě, zničím já tvé."

Ohrožení přichází zevnitř

Fronta v současných potenciálních a reálných konfliktech je vytyčena skutečností, že západní země ztrácejí svůj blahobyt a třetí svět ztrácí naději, že jej ve srovnatelné míře získá. Proto je pro většinu států méně složité ubránit své teritorium než udržet na něm klid a pořádek.

Studie CIA z roku 2008 předvídá v evropských metropolích pro léta okolo roku 2020 bezvládí a poměry podobné občanské válce. Aktuální dění však vzbuzuje dojem, že tyto jevy mohou nastat dříve. Americký prognostik Gerald Celente předvídá násilné konflikty v amerických metropolích již pro roky 2012–13.

Absolutní priorita národních ekonomických zájmů a jejich agresivní prosazování jsou zdůvodněny vnitropolitickou nutností udržet životní úroveň obyvatel nad kritickou úrovní a zachovat tak politickou stabilitu země. Tento cíl je ultimativní. Při jeho dosahování lze postupovat různě, ale jeho splnění nelze odložit.

Přiblížilo se lidstvo za více než sto let konání novodobých her olympijským ideálům? Transportní loď Ponce je součástí válečné mise, která probíhá i během olympijských her a symbolizuje všeobecnou připravenost k násilnému prosazování národních ekonomických zájmů.

Od míru je dnes lidstvo stejně vzdáleno jako vždy ve své historii a válka zůstává tím, čím vždy byla – násilným přivlastňováním.

Autor je český politolog, komentátor, publicista a ekonom žijící v Německu. Na UK vystudoval sociologii a sociální psychologii, po emigraci na univerzitě v Hamburku národní hospodářství. Od roku 1998 vedl hamburské vzdělávací středisko Haus Rissen – Mezinárodní institut pro politiku a hospodářství, nyní je na volné noze.

MfD, 28.7.2012